Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Sv.Augustin o životě a zvycích křesťanů

         V jedené ze dvaadvaceti knih, tvořící Augustinovo veledílo De civitate dei  - O Boží obci (413 - 427), píše autor o tom, že církev je všem otevřená obec a do svých řad přijímá zájemce bez ohledu na to, v jakém kroji, či při jaké životosprávě kdo vyznává tuto víru vedoucí k Bohu, jen když to není proti Božím přikázáním. Církevní obec nenutí  filozofy (dnes by pravděpodobně napsal heretiky, nebo prostě nevěřící), obrácené na křesťanství, aby odložili svůj kroj nebo způsob svého života, který náboženství nevadí, nýbrž nepravé nauky. Živá církev pracuje a žije s rozmanitým společenstvím, které jí utváří, vyznává stejné principy a hodnoty, a  svým životem se spolupodílí  na společném díle.

         Augustin dále vyjmenovává tři druhy způsobu života jednotlivců, tvořící církev: život v ústraní, na veřejnosti a v syntéze obojího. Přestože uznává, že kdokoli může bez úhony víry žít jedním z těchto způsobů života, a dojít věčné odměny, upozorňuje na to, že není lhostejné, čeho se přidrží z lásky k pravdě a co vynaloží na službu lásky. Člověk žijící v ústraní by si jinými slovy řečeno neměl sobecky  hrát na svém vlastním písečku, a jít si svojí sólovou, byť možná správnou cestou za Bohem, aniž by se zajímal o potřeby druhých. Co je takovému jedinci správný směr platný, jestliže ho neukáže jiným hledajícím? „Nikdo nemá žít v ústraní tak, aby v tom soukromí nemyslil na prospěch bližního“, říká Augustin a pokračuje: „V ústraní nemá člověka blažit nečinná prázdnota, nýbrž hledání a nalézání pravdy, aby v ní činil pokroky a neskrýval svoje objevy před druhým“.

         Život na veřejnosti má člen církve žít takový, aby mu nevěnoval větší úsilí, než věnuje poznání a „vnoření se“ do Boha. (Podobně zajímavý výraz použil jinde, když v souvislosti s láskou a milováním hovoří o „vmilování se do milování“) Autorova další slova o vhodném veřejném životě křesťanů jsou pro nás zajímavá především tím, že je píše už jako stárnoucí, velmi  moudrý a zkušený biskup, který ovšem byl až do poznání pravé víry sám především velmi ambiciózní kariérista, cílevědomě kráčející za vytyčeným postavením v římské společnosti. Nutno také brát v úvahu, že od matky Moniky pravého Boha a její milovanou církev pasivně sice velmi dobře vnímal, ale v podstatě celých třicet let odmítal, a v době, kdy úspěšně šplhal po milánském společenském žebříčku, byl stále ještě vyznavačem manichejského náboženského směru, kterému  takový kariérní postup a cíl nebyl nepřijatelný.                 

         Nyní po třiceti letech má už samozřejmě zcela opačný názor: „Ve veřejném životě nemá člověk toužit po hodnosti nebo moci v tomto životě, protože všechno pod sluncem je marnost…“ Člověk, kterému přesto byla  přirozenou cestou určitá moc dána, by měl toužit hlavně po díle, které jeho hodnost a moc umožňuje, aby vedlo  zejména k blahu podřízených ve smyslu Boží vůle. Jako příklad cituje autora první ze tří pastorálních epištol Nového Zákona (1.Tim 3,1): „Kdo touží  po biskupství, touží po dobrém díle.“ (Ekumenické vydání Bible z roku 1985 uvádí pro naší potřebu asi výstižnější překlad: „Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu“). Biskup Augustin objasňuje, že autor textu chtěl vyložit, co je episkopát, protože je to jméno díla, nikoli hodnosti, a poté vysvětluje, co znamená, a z čeho toto slovo vzniklo.

         Slovo episkopát je řeckého původu a vzniklo tak, že: „…představený na podřízené dává pozor, to je stará se o ně; skopos  je totiž  pozor, takže  episkopein  bychom mohli přeložit jako dávat pozor.“  Za tímto vysvětlením následuje velmi podstatná věta, o to  více závažnější, že jí napsal sám velmi významný biskup, za své zásluhy později církví ověnčený tituly Učitel církve, Otec církve a uznávaný jako Učitel milosti: „ Tedy ten, kdo netouží pomoci, nýbrž po moci, má pochopit, že biskupem není.“ Augustin se v tuto chvíli se svojí tradiční otevřeností a přímočarostí, bez jakýchkoli pokusů o hledání kompromisního výrazu vyjádřil tak, jak byl po celý život zvyklý, a jak bylo zapotřebí;  trefně, jasně a bez oklik své mocichtivé biskupské kolegy těmito slovy degraduje na prosté věřící. Vzhledem k tomu, jak principiální dílo po sobě církvi zanechává, má na tak jednoznačné odsouzení těch, kteří touží díky církvi  získat především moc a výnosné zaměstnání, skutečné morální právo. Slova Písma  Kdo touží  po biskupství, touží po dobrém díle, znamenají mít touhu po opravdové práci pro Boha a jeho lid, a ne  touhu po dobrém bydle, jak v tuto chvíli byť už jen nepřímo říká Augustin, a jak  jinými  apoštolovými slovy uvádí samotné Písmo. Problém, o kterém se v souvislosti s některými představiteli prvních křesťanských sborů zmiňuje například ve svých listech už apoštol Pavel, a o kterém za třistapadesát let poté zcela otevřeně hovoří biskup Augustin, od samého počátku byl a zůstal trvalým problémem církve, respektive některých jejích jedinců, nehodných svěřeného úřadu.

         V textu se dále uvádí, že se rozhodně nikomu nebrání v jeho snaze poznat pravdu, což je především věcí chvalitebného ústraní; jinými slovy řečeno - pravda se nejlépe poznává v klidu a tichu stranou od lidí. Ten, kdo má pocit, že alespoň nepatrnou částečku Boží pravdy objevil, má za ní v prvé řadě neustále děkovat Bohu a neskrývat svůj objev před druhým, jak říká Augustin, a pokud v přirozené lásce myslí na potřeby druhých, o takový svůj objev se nezištně podělí s ostatními. Takové správné jednání nám mohou připomenout například dvě místa z Bible; první Mojžíše a jeho rozmluvu s Bohem v tichu pouštní hory, a jeho následné předání Božích slov izraelskému lidu, stejně jako čtyřicetidenní postní pobyt Janem pokřtěného Krista Ježíše na poušti, po jehož ukončení zahájil své nezadržitelné mesiášské hnutí.

         Vyšší postavení křesťana na veřejnosti, které je nezbytné k řízení lidu, není podle Augustina náležitým předmětem touhy, přestože se zastává a zaujímá náležitě. Proto láska k  pravdě vyhledává svatou samotu. Pokud člověk v tomto životě netouží po moci, nebo hodnosti, projevuje se jako rozumný tvor s promyšlenou perspektivou. Navíc má dostatek prostoru k projevení touhy po poznávání alespoň jednotlivých fragmentů Boží pravdy už během života v pozemské obci, a se svými poznatky se dělí s ostatními. Ovšem autor samozřejmě myslí i na ty, na jejichž bedra bylo vloženo břímě vedení a zodpovědnosti za druhé bez vlastního přičinění. V případě, že  už je takové břímě na nás vloženo, máme ho přijmout především z nezbytnosti lásky, ale ani pak se v žádném případě nemáme přestat  kochat nalezenou pravdou…, aby nás ta nezbytnost nakonec doslova neutloukla. To se však týká jen těch, kteří si i při svém zaujetí a sebeuspokojení nad dosaženým cílem "života  na veřejnosti" ještě na hledání pravdy - Boha také rezervují dostatek času... Pokud ano, v tom případě půjde o třetí, asi nejvzácnější způsob života jednotlivců tvořící církev, které na začátku jmenuje Augustin, a to optimální syntézu dobrého křesťanského života na veřejnosti a  života v ústraní.

M.Č.