Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

O kazatelích Pravdy  a mistrech Pravdy  

         Když Učitel církve  Augustin dokončoval svým obsahem i dopadem velmi závažné filozoficko-didaktické dílo, na kterém s přestávkou vlastně pracoval téměř po celý svůj život křesťana, a to De doctrina christiana – Křesťanská vzdělanost, scházely mu do vyměřeného času na zemi ještě necelé čtyři roky života plného práce. Čím více se blíží závěr díla, tím více je znát nabytých třicet let životních  zkušeností a získaného vzdělání, zároveň také spíše ukrývaná, přesto však dobře odhalitelná  určitá shovívavost, klidnější tón a vstřícnost. V poslední kapitole homiletické čtvrté knihy  De doctrina christiana hovoří o tom, jaký by měl být život řečníka, nebo kazatele, chce-li poučovat druhé a druhou část  - v kontextech celkově pozoruhodné kapitoly - nazval Kazatel pravdy – mistr pravdy.

         Předem je nutné poukázat na to, že velmi moudrý a zkušený řečník, kazatel, biskup, soudce, atp., zná poměry ve své církvi (a samozřejmě i ve světě, ve kterém tato církev působí) natolik dobře, že už dlouho nepracuje s ideálními představami, ale realitou, se kterou církev, i on sám může počítat. Proto do nadpisu Kazatel pravdy – mistr pravdy už nevloží slůvko je, což by možná ještě před třiceti lety, pár let po konverzi ve svém nadšení udělal. Pomlčka mezi slovy má tedy význam výhradně porovnávající, a na toto téma napsal právě tuto poslední kapitolu jednoho ze svých nejvýznamnějších spisů vůbec. Stejně tak je nutné připomenout, že ve svých spisech všeobecně nejčastěji z Písma cituje apoštola Pavla a cituje a dále pracuje i s obsahem listů, které teprve v poslední době byly určeny jako neoriginály, tedy dnes už prokazatelné pouhé napodobeniny Pavlova díla možná od jeho žáků, nebo nadšených pokračovatelů jeho práce.. V tomto konkrétním případě jde o citaci a odkaz na list Titovi (celkem jde ale o sedm falzifikátů – 2.Sol., Kol., Ef., 1. a 2.Tim., Tit., a případně i Žid.) a při čtení dalšího textu je tuto skutečnost dobré brát v úvahu. Pokud tedy Augustin pracuje s konkrétními vyjádřeními z listů, které ve skutečnosti svatý Pavel nikdy nenapsal, musíme se na mnohé skutečnosti, které jsou nejen zde, ale i dalších  textech uvedené, dívat ne snad přímo kritickým pohledem, ale pod úhlem vyplývajícím z takového poznatku.

         Pozoruhodné je, že přestože o tomto faktu  potvrzeném až koncem dvacátého století nemohl mít pochopitelně náš Augustin ani nejmenším potuchy, znovu se zde, tak jako mnohokrát předtím projevil jako erudovaný prognostik. Jak brzy poznáme, i kdyby se nepravost  uvedených apoštolových listů (dokonce i při autorově vědomí, že v případě Pavla jde o faktického zakladatele křesťanského náboženského směru) prokázala už za jeho života, dokázal by se s ní s nakonec s největší pravděpodobností s moudrým nadhledem vyrovnat, aniž by to na jeho víře nebo učení zanechalo nejmenší následky. Dokazuje to svým textem.

         Druhá část kapitoly o kazatelství začíná úvahou, že ne každý, kdo dobře přednáší, dokáže také vymyslet dobré téma a pokud si přisvojí projev, jejž moudře a výmluvně sepsali jiní…a přednesou jej před lidem, je to role, již hrají a nedělají tím nic špatného. Augustin tedy připouští (podobně jako ve výkladu Písma uznává každé vyložení za správné, pokud bylo vedené Duchem svatým) onen bezpochyby užitečný stav, kdy je mnoho kazatelů pravdy, ale není mnoho mistrů, pokud všichni hlásají totéž učení jediného pravého Mistra. Podotýká, že takoví kazatelé se nemusí dát odstrašit (takový nečekaně kritický výraz ve vztahu k pravdám Písma svatého použije jen ojediněle…) slovy proroka Jeremiáše (Jr 23, 30) o kradení slov.  S moudrostí sobě vlastní  Augustin doslova uvádí: „Krade-li člověk, bere něco cizího,slovo Boží však není cizí těm, kdo jsou ho poslušni: cizí řeči vede spíš ten, kdo dobře mluví a špatně žije,protože vše dobré, co říká, sice zdánlivě vymyslel jeho vlastní důvtip, ale jeho způsobu života je to cizí. Že jeho slova kradou, řekl Bůh o těch, kteří se chtějí jevit dobrými, a proto mluví  boží věci, jsou však špatní, protože činí věci své.“ O tom, že mnozí kazatelé dobře mluví o Bohu, ale žijí špatně a bez Boha, (skutečnost stará jako samo křesťanství, jak čteme už v Pavlových listech) píše s až překvapivě klidným a realistickým tónem a pouhou oznamovací větou, takže tento fakt  ani nepovažuje za nutné jakkoli dál rozvádět. Co o nich ale říká dál: „Ostatně posloucháš-li je pozorně, oni těmi slovy, která říkají, vlastně ani nic dobrého neříkají“  

         Úvaha pokračuje už avizovanou citací z listu Titovi později přiloženého k Pavlovým skutečným dílům: „Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají.“ Pokračování je krásná ukázka Augustinovy mistrovské slovní ekvilibristiky, jestliže o těch, kteří špatně žijí, ale dobře mluví o Bohu, říká toto: „Oni tedy něco říkají, a přitom to vlastně ani neříkají, neboť je pravdivé obojí, co o nich říká Pravda: Čiňte co vám řeknou, ale to co činí, nečiňte. Neboť oni mluv, a nečiní“ V těchto místech se Augustinovi hodí více než z apoštola Pavla dvakrát citovat z evangelisty Matouše, kde nalezl ještě příhodnější citace ( Mt 12, 34 a  Mt 23, 3). Dále pokračuje: „A tak to, co říkají, pokud říkají něco dobrého, vlastně neříkají oni, neboť svým smýšlením a jednáním to, co říkají, popírají.“ Dostává se tak k velkému poznání, že špatný, ale výmluvný člověk, může pro zvěstování pravdy složit určitou řeč, kterou pak prosloví sice nevýmluvný, ale dobrý člověk. V tom případě špatný autor ze sebe vydal něco, co mu ve skutečnosti nepatří a dobrý, leč nevýmluvný člověk od něho přebírá jeho práci, protože ve skutečnosti patří jemu. Dají-li dobří křesťané takto získanou práci zase jen dobrým křesťanům, mluví jedni dobří i druzí dobří o svých dobrých věcech, protože dobrý je i Bůh, jehož je to, o čem oni hovoří. A ona slova si mohou přivlastnit právem, neboť i když je sami nedovedli uspořádat, spořádaně podle nich žijí.

         Závěrem čtvrté knihy o křesťanské vzdělanosti doporučuje autor  těm, kteří si připravují kázání nebo přednášku, aby se modlili za vložení dobré řeči do úst a jako příklad udává  biblický příběh ze Starého zákona o modlitbě královně Ester za její dobrou řeč před králem ohledně záchrany svého lidu (Est 14). „O kolik víc se musí modlit za udělení takového daru ten, kdo slovem a učením pracuje pro věčnou spásu lidí?“, ptá se Augustin. I ti, kteří budou přednášet, nebo kázat převzatý text, se mají modlit již předem za to, aby autorům, od kterých text převezmou, bylo dáno to, co chtějí oni sami jejich prostřednictví převzít. Modlitba těchto kazatelů má ale pokračovat; mají se modlit také i za takový přednes, aby  jejich slova  posluchači správně přijali a  po skončení promluvy se mají pomodlit děkovnou modlitbou ke skutečnému autorovi takového kázání, kterým je vždy Bůh Otec.

         Úvaha o kazatelích má v různých drobných přizpůsobeních pro vybrané téma v každé době velmi široké možnosti uplatnění, mezi které musíme počítat i zmíněné napodobeniny listů apoštola Pavla. Pokud se budeme přidržovat základní Augustinovy myšlenky, i nepravé texty mohou tím nejlepším způsobem sloužit úmyslu, se kterým byly - ať už kýmkoli -  napsané, a tím je velebení Stvořitele a hlásání cesty k Němu. Protože i toho, kdo Pavlovým jménem v dobrém úmyslu psal, musel vést sám Bůh, jak nám v jiné souvislosti Otec církve právě ukázal. Dva tisíce let dokonalé všeobecné platnosti těchto textů nám to dokazují víc než jasně.

M.Č.