Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maličkosti ze života X

23. 2. 2011

imagescaj9gndo.jpg 

 

Augustinovo jmenování svého nástupce

 

 

 

         V roce 426, tedy čtyři roky před smrtí Augustina Aurelia se v jeho biskupském městě Hippo Regio stala významná událost. Existuje o ní dochovaný zápis uložený v archívu města Annaba, jak se nyní toto přístavní město v severovýchodním Alžírsku jmenuje.

         V Augustinově katedrální Bazilice pokoje (Basilica Pacis, také nazývaná Basilica maior), která byla oproti většímu počtu donatistických chrámů dlouho jedinou  katolickou  basilikou v celém městě (teprve po zásazích císaře Honoria ve prospěch katolíků byly dva donatistické chrámy konfiskovány ve prospěch katolíků), se sešlo vedle množství věřících i mnoho okolních duchovních na mimořádné události. Mimo mnoha  jiných významných kněží to byli například Augustinovo přátelé z duchovní služby Heraklius, Lazarus a Saturnius, dále Barnabas, Leporius, Fortunatianus a další, se na důkaz významu obřadu dostavili do přeplněné baziliky také i biskupové Martinian a Religian z blízkých biskupských měst.

         Stárnoucí a službou velmi unavený hipponský biskup se po mnoha odkladech ve svých téměř dvaasedmdesáti letech nakonec rozhodl k předem dlouho uvažovanému kroku. Jmenování nového biskupa, respektive svého nástupce v té době bývalo provázeno častými intrikami, soupeřením, pomluvami a podobně, a takových možných nechutností chtěl své milované hipponské věřící Augustin ochránit. Sám o tom před celým shromážděním v kostele řekl: „Bůh chtěl, že jsem do tohoto města přišel v síle života. Ale poněvadž vím, že při smrti biskupů bývá pokoj přerušen soupeřením a ctižádostí (často jsem toho zažil příklady a rmoutil jsem se tím), musím, pokud je na mně, předejít takovému neštěstí ve vašem městě. Prohlašuji vám tedy všem, že je mojí vůlí, která je také, jak doufám, vůlí Boží, abych za nástupce měl kněze Heraklia.“  

         Augustin tedy před přítomnými vyslovil svoji vůli přenechat praktické řízení svého úřadu mladému a velmi schopnému a zbožnému knězi Herakliovi  a stáhnout se do ústraní. Cítil se totiž již velmi zesláblý z nekonečného množství úkolů a povinností, které na sebe před mnoha lety ve svém zápalu pro církev ochotně a dobrovolně vzal, a chystal se především ve svém neuvěřitelně objemném díle s pomocí spolubratrů udělat určitý pořádek roztříděním a katalogizací. Toužil své celoživotní dílo předat příštím generacím nejen přehledné, ale zároveň se chystal některé své dřívější myšlenky lépe objasnit, mnohé přímo opravit (spis Retractationes 426-427), a část svých literárních náčrtů dokonce zcela vyřadit.

         Ještě před několika lety by si suverénní Augustin, který si byl až přespříliš dobře vědom své hodnoty a ojedinělého přínosu pro učení církve, myšlenku na opravu některých svých dřívějších  tvrzení (mnohá z nich v minulosti úporně bránil a obhajoval) pravděpodobně vůbec nepřipustil, nyní se však na základě dalších poznání a léty nabytých zkušeností v nevídané  pokoře svého velkého ducha k tomuto kroku odhodlal. K tomu potřeboval především čas a klid, kterého se mu v době jeho biskupského úřadu permanentně nedostávalo. Augustin vždy velmi rád užíval symboliky a snad si ani neuvědomoval, že tak jako přijal svůj křest ve třiatřiceti letech, nyní opouští aktivní práci na biskupském stolci v Hippu po také třiatřiceti letech nesmírně obětavé pastýřské služby. Stejně let ovšem bylo jak víme i Ježíšovi, když ho Římané v Jeruzalémě ukřižovali.

         V úřední listině, popisující tehdejší atmosféru v bazilice po Augustinově prohlášení se dále praví:

         Na ta (shora citovaná Augustinova) slova zvolal lid: „Díky Bohu! Chvála Kristu!“ A to volání se opakovalo třiadvacetkrát (!).“Kriste vyslyš nás! Zachovej nám Augustina!“ To zvolání se opakovalo šestnáctkrát. „Buď naším otcem! Buď naším biskupem!“ Opakovalo se to osmkrát.  Dnešnímu věřícímu jen těžko představitelnou tehdejší atmosféru v hipponské Bazilice pokoje lze snadno vysvětlit ze širšího pohledu. V prvé řadě musíme mít na paměti nesmírný africký temperament a snadnost okamžité davové reakce. Augustinova kázání věřícím běžně trvala hodinu, hodinu a půl, a v chrámech tehdy ještě neexistovaly pro věřící lavice. Mnozí poutníci a další věřící, unaveni i podrážděni z mnohahodinových cest v africkém žáru na jeho bohoslužbu tedy přijížděli většinou nejen hladoví, ale i vyčerpaní, takže bylo téměř pravidlem, že v dusné a vždy zaplněné bazilice lidé omdlévali. Navíc byli velmi temperamentní obyvatelé Numidie zvyklí slova kněží hlasitě komentovat, doplňovat, nebo i velmi hlučně projevovat případný nesouhlas, stejně jako výkřiky a davovým skandováním „odměňovali“ kněze za líbivá slova.

         Existují záznamy o tom, že Augustin dokázal například o Kristově utrpení promlouvat tak emotivně, že mnohé zvláště velikonoční bohoslužby a obřady  ani nemohly být předpisově  dokončeny pro neutěšitelný pláč účastníků. O úrovni hygieny a návycích  chování ve společnosti v pátém století není potřeba se zmiňovat, stejně jako o při bohoslužbě běžně kojících matkách a houfech křičících a kolem pobíhajících dětí. Nebylo výjimkou, když biskup Augustin přerušil bohoslužbu, aby se lidé mohli na čerstvém vzduchu najíst a odpočinout, a teprve pak bohoslužba pokračovala. Výbušný temperament svých oveček zažívalo v té době mnoho kněží, kteří se po například po dobře nepromyšleném vyjádření stali terčem skutečného fyzického násilí od svých vlastních farníků... Stačilo špatné pochopení slov, nedokonalá znalost domácího punského jazyka (to je i případ Augustinova předchůdce v Hippo Regio, řeckého biskupa Valeria), rozhodnutí proti vůli  farníků, jejich neuvážená kritika a podobně, a z milovaného pastýře se stal během pár okamžiků psanec vyhnaný s celou rodinou daleko do pouště. To je jen malý náznak atmosféry a poměrů, ve kterých čtyřicet let pracoval a budoval církev její velký Učitel a Otec Augustin, a jen drobná ilustrace k popisované události.

         Zápis ze slavnosti pokračuje Augustinovým opatrným a diplomatickým vysvětlováním důvodů, které ho vedly k uvedenému kroku a pokračují slovy: „Tu lid zvolal třináctkrát: „Bohu díky! Chvála Kristu!“ Následuje další citace biskupa a slova: „Načež lid zas zvolal dvacetšestkrát (!): „Děkujeme ti za tvou volbu!“ Z psychologického hlediska velmi náročný obřad se nakonec chýlí ke zdárnému konci biskupovými slovy: „Nezbývá mi nic jiného, než vás poprosit, abyste alespoň t, kteří to umějí, podepsali listiny. Váš souhlas je nutný, projevte jej aklamací.“ Analfabeti totiž tvořili drtivou většinu římské říše, a například ani Augustinova matka Monika neuměla číst, ani psát a celé úryvky z Písma si pouze pamatovala z kázání.

         Je namístě vyslovit názor, že po takovém obřadu jistě Augustin upřímně děkoval Bohu za jeho zdar, protože si dovedl živě představit, co by mu temperamentní hipponští  farníci byli schopni udělat v případě nesprávného pochopení jeho úmyslu a přání. V pátém století byl  biskupský úřad zvlášť v severní Africe postem nejen nevděčným, ale i hluboce služebným, a jak už bylo naznačeno, často i životu nebezpečným. To samé ovšem platilo i v případě prostých duchovních v Numidii, kde vedle nekonečného množství skupin vyznavačů nejrůznějších pohanských kultů existovalo v Augustinově době kolem stovky dalších náboženských společenství a církví vyznávajících sice jedinného Boha, ale navzájem mnohdy tvrdě soupeřících.

          Biskupové tehdy skutečně sloužili lidem; k tomu se náš biskup a Učitel církve sám jednou vyjádřil slovy: "Biskupové mají sloužit, ne předsedat", a skutečně šel ostatním příkladem. Do svých úřadů byli stejně jako kněží často dosazováni násilím, a nebylo ničím mimořádným, když farníci z jednoho města unesli věřícím z jiného města jejich kněze a svého nemilosrdně a často brutálním způsobem vyhnali. Jen v Numidii  existovalo v pátím století více než stodvacet (!) katolických biskupů - znamená to, že každá větší, nebo jen trochu významnější osada měla svého biskupa  a vykonávat tam tuto službu rozhodně nebylo nic záviděníhodného.  Navíc žádný z nich si nemohl být jistý, jak dlouho tam ve své funkci zůstane.

          Neplánované a nechtěné, takřka násilné a zpočátku silně oplakané vysvěcení na kněze zažil osobně na vlastní kůži sám Augustin při své první návštěvě přístavního města Hippo Regio, ve kterém nakonec zůstal až do smrti, nebo podobně také i jeho milánský světitel Ambrož. Z oblíbeného světského politika a pouhého katechumena (!) nechali věřící během jednoho obřadu vysvětit svého nového biskupa. Nutno poznamenat, že v obou případech se  uvedená jednání věřících už brzy ukázala jako Boží řízení a jejich jmenování bylo skutečné požehnání pro církev. Daleko více se ale při výběrech biskupů  provedlo unáhlených přehmatů a omylů; jeden takový se dokonce osobně dotýkal Augustina a jeho zvláštního doporučení pro jisté město jmenovat biskupem (jak se brzy ukázalo) naprosto nevhodného  kněze, který ho svým pobuřujícím chováním nakonec velmi kompromitoval a poškodil. Otce církve tento svůj omyl mrzel ještě dlouhé roky. 

         Popisované Herakliovo jmenování nástupcem velkého hipponského biskupa tedy nakonec dopadlo dobře především proto, že o jeho přednostech a o své touze po klidu dokázal Augustin s největším úsilím nakonec své vášnivé farníky přesvědčit. Jeho nesnadno získaný a ve skutečnosti  jen velmi  relativní odpočinek a klid na práci ale bohužel trval už  jen necelé čtyři roky...

        

 

 

 

M.Č.