Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Augustinova doba a oprávnění násilí

          V době, kdy velmi zesílil důraz římského státu na katolizaci svých obyvatel, byl Augustin příslušníkem manichejské církve. Počáteční nátlak, který se později díky císaři Theodosiovi změnil až na tvrdé perzekuce jinověrců, osobně zažil šestadvacetiletý profesor svobodných umění ve svém působišti  Kartágu, a o tři roky později už byl silný tlak ze strany státu na nekatolíky jedním z jeho důvodů k opuštění rodné Afriky. Manichejství se stejně jako další podobná vyznání stalo undergroundem, malé nekřesťanské svatyně podobně jako pohanské chrámy byly vypalovány a bořeny a obyvatelstvo útiskem, pod pohrůžkami a často násilně převáděno na křesťanství. Mnohdy ale ani nebylo násilí zapotřebí, protože poslední římští katoličtí císaři nastavili tak diametrálně odlišné podmínky k životu křesťanů oproti ostatním obyvatelům, že se v podstatě z pudu sebezáchovy raději denně hlásily celé skupiny nevěřících, nebo jinověrců ke vstupu do církve. Ta tím sice získávala na kvantitě, ale ztrácela na své duchovní kvalitě, protože prosté obyvatele říše zajímala především možnost zlepšení si svých velmi těžkých životních podmínek. Hlubší zájem o poznání hodnot císařem prosazovaného křesťanství byl u nich pokud vůbec, tak jistě až na posledním místě. To by jim ale nikdo nemohl vyčítat.

          Pohanské knihy byly páleny na hranicích, sochy a jiné symboly božstev ničeny a přestože se alespoň do určité doby na těchto zásazích církev osobně přímo nepodílela, není potřeba zdůrazňovat, že proti takovému způsobu „přesvědčování“ nijak neprotestovala, protože ho chápala jako řízení Boží. Víru v Boha podle jediné šablony ale nikdy  nelze úspěšně  přikázat, a je tedy logické, že s nastupující masovostí se z církve začala vytrácet ona nezpochybnitelná mravní síla a duchovní čistota, která jí zdobila především v dobách zrodu křesťanství, a následně ještě v období krutého útisku a pronásledování hlavně za Nerona, Severa a Diokleciána. Do církve se tedy mnoho lidí  hlásilo buď ze strachu, kvůli lákavým pobídkám, nebo z kombinace obou důvodů. U lidí na státu méně závislých a u elity z vyšších kruhů se zpočátku jednalo o jakousi módnost, trend věřit stejnému Bohu jako císař, a teprve později, v podstatě až po Augustinově smrti se křesťanství začalo vnímat jako způsob života.

         Klasický příklad způsobu vnímání existence státní církve řadovými občany můžeme spatřit například u Augustinova berberského otce, tradičního pohana Patricia. Pragmatický člen městské rady v Thagaste  měl rád svůj klid a spokojený život a znovu se vzmáhající křesťanství jeho manželky Moniky mu nevadilo, pokud mu nezasahovalo do osobního života. Když na něho Monika občas naléhala, aby se také nechal pokřtít (své tři děti včetně Augustina ale podle tehdejších zvyklostí pokřtít nenechala), odpovídal jí se smíchem a zcela podle své sedlácké mentality. Až mu římské náboženství nabídne oproti jeho pohanství nějaké bonusy, stane se křesťanem. O výhodách, které svým členům poskytuje státní náboženství, se i mezi severoafrickou veřejností hodně hovořilo, ale zatím nikdo s konkrétní (a výhodnou) nabídkou za Patriciem nepřišel. Na nátlak manželky se tak   nakonec nechal pokřtít až na smrtelné posteli...Dokud žil Augustin doma u rodičů, byl mnohokrát svědkem matčina přemlouvání otce, ale nikdy se nezmínil o tom, že by se snad otec křesťanské víře jeho matky  vysloveně vysmíval. Toho se bohužel matka nakonec také dočkala - ovšem právě až od svého milovaného jednadvacetiletého syna manichejce v době, kdy se na čas vrátil do rodného města, aby se tam pokusil založit svojí vlastní školu.

         Podobně prakticky jako otec Patricius uvažovaly tisíce obyvatel říše, kterým příslušnost ke křesťanství zaručovalo velmi výrazné zlepšení  nelehkých podmínek k životu. Když se Augustin v roce 354 narodil, trvala silná podpora křesťanství od  římských císařů již dvaačtyřicet let, a když sám tuto víru nakonec přijal, existovala již tři čtvrtě století.

         Počátek tohoto mimořádného křesťanského boomu má poměrně přesné datum 27. října roku 312, kdy se pohanskému císaři Konstantinovi I. (kterému nedávné Diokleciánovo pronásledování křesťanů nijak nevadilo, resp. nejsou zmínky o tom, že by s nimi veřejně nesouhlasil) v předvečer velké bitvy u Milvijského mostu na Tibeře u Říma, údajně měl zdát sen, ve kterém prý spatřil kříž s nápisem In hoc signo vinces - V tomto znamení zvítězíš. Symbol velkého Kristova utrpení si asi vyložil jako pobídku k dalšímu nesmírnému utrpení a smrti dalších tisíců nevinných lidí, které ráno kvůli svým zájmům hnal do boje.(Tuto válku, přestože měla na křesťanství tak velký dopad, by ale ani Augustin nemohl zpětně nazvat spravedlivou válkou, o jejíž definici ještě bude zmínka.) Nelítostnou krvavou bitvu o moc se svým příbuzným skutečně vyhrál a protože si pro své další válečné plány potřeboval zajistit  nadpřirozenou pomoc, uvěřil názoru dvou významných věřících ze svého nejbližšího okolí, že právě tento Bůh nedávno pronásledovaných křesťanů mu bude pomáhat i nadále. Aby si takovou přízeň Konstantin zaručil, direktivně změnil celou náboženskou politiku státu ve prospěch křesťanství, vyznávajícího  tak silného a všemocného Boha.

        Celý nový náboženský systém byl brzy pojmenován na římské, obecné náboženství v čele s římskou, obecnou církví (obecný, latinsky catholicus), tedy římsko-katolické vyznání víry v Boha a římsko-katolická církev. Všeobecně mohutná podpora, kterou začal císař Konstantin církvi prokazovat, však automaticky neznamenala změnu i jeho myšlení a zvyklostí, a tak mezi lidmi velmi rozšířené kulty nejrůznějších pohanských božstev zůstaly zachované, veřejné oběti a jiné obřady se konaly nadále, a v Malé Asii například nechal vystavět několik nových, velkolepě pojatých chrámů, zasvěcených různým pohanským bohům. Nechtěl si tedy v žádném případě proti sobě popudit zatím stále ještě většinovou část obyvatel, fungujících ve státní správě  a hlavně ve vojsku, vyznávající tradiční pohanské bohy a vykonávající i nadále své obřady, žertvy a podobně.

         Augustin ve své dospělosti ale už zažil především od císaře Theodosia nekompromisní trend silného tlaku na komplexní zlikvidování pohanství  a zároveň exkluzivitu katolicismu. Brzy po svém vysvěcení na kněze byl Augustin svědkem  Theodosiova zpřísněného  uzákonění těchto již dříve vyhlášených represivních opatření vůči nekatolíkům a především vůči pohanům. Bývalá velkorysá a dobře promyšlená  Konstantinova tolerance pohanství a podpora jeho symbiózy s křesťanstvím  byla postupně  ukončovaná ráznými likvidacemi všeho, co pohanství prezentovalo. Velkolepé pohanské chrámy, které Konstantin vystavěl, nyní císař Theodosius nemilosrdně bořil. Například velkou ranou stále přežívajícímu pohanství bylo v roce 389 zničení nádherného a nejvýznamnějšího pohanského chrámu Serapeion (Serápheum) v egyptském Mennoferu, reprezentující již osm století starý a velmi rozšířený Serapidův kult, v  té době stále ještě nejvážnější konkurence už direktivně prosazovaného křesťanství. Stalo se to v době, kdy tehdy již křesťan Augustin žil zatím  šťastným mnišským životem s přáteli doma v africkém Thagaste.

         Do severní Afriky se toto státní náboženství dostávalo pochopitelně pomaleji, ovšem v době Augustinovy konverze existovaly v tamní „nabídce“ v podstatě tři, čtyři nejsilnější náboženské směry: tradiční mnohočetné pohanství, doznívající manicheismus, donatismus jako křesťanské náboženství odmítající spolupráci se státem a jeho podporu, a nyní už rychle se rozvíjející  privilegované křesťanství. Na rozdíl od vcelku bezkonfliktního praktikování pohanství v severní Africe existoval především vážný problém donatistického schizmatu, do jehož řešení se nesmírně horlivý a své církvi hluboce oddaný  Augustin pustil na literární a politické úrovni už dva roky po svém biskupském svěcení (395). O zmíněných okolnostech příčin a vzniku silné podpory křesťanství ze strany státu, stejně jako o důvodech donatistického odštěpení měl určité znalosti již ze svých studií, ovšem tehdy ho ještě matkou velebené křesťanství ničím zvláštním nezaujalo,  a její do důsledků zcela nepromyšlené a silně emotivní naléhání u něho vyvolávalo zcela opačný účinek. Teprve až později si celou problematiku, spojenou se splynutím křesťanství ve státní náboženství dokonale osvojil a v podstatě celé své teologicko-filozofické myšlení této plodné symbióze přizpůsobil (viz např.De civitate Dei, O Boží obci).

        Úměrně sílící charakteristice římské říše jako křesťanského státu tedy sílily tendence pohanství v celé říši už nadobro vymýtit. K represím, o kterých již byla zmínka, Augustin zaujímal logicky velmi pozitivní stanoviska, dokonce jim mnohokrát dokázal dodat přímo teologické oprávnění, podobné jako například ve svém dopisu č. 47, 3 (Epistuale) a především ve svých emotivních promluvách k obyvatelům Hippa. Stejně příznivá stanoviska k represivní politice křesťanského státu ovšem  zaujímal i při zásazích  proti heretikům a schizmatikům, připomeňme si například jeho kladný postoj ke státní násilnou  likvidaci donatistického hnutí, paradoxně toho, které se považovalo čistší, než bylo státní římsko-katolické. Násilí, lidské utrpení, bídu a podobně Augustin v celém svém myšlení a díle vnímal naprosto jednoznačně jako trvalý trest lidstva za Adamův hřích. Z toho důvodu byl jeho postoj k utrpení lidí na zemi snad až příliš smířlivý a tím ovšem  i ryze pragmatický. Násilí sice přímo nevyhledával (sám osobně se ho bál), ale schvaloval ho za jistých podmínek vždy, když  šlo o nutnou obranu církve a jejího učení, zároveň ale i při ochraně spravedlivých zájmů státu.

         V již uvedeném veledíle De civitate Dei například o lidské bídě a útrapách hovoří v tom smyslu, že člověk sám pro jeho zmírnění nemůže dělat nic (kniha XXII., kap.22), ale neporadí, jak se má zachovávat v případě, že mu takové útrapy přináší druhý člověk. Dokonce neodmítá ani  tzv.spravedlivou válku, i přes vědomí možných obrovských obětí většinou nevinných lidí, a je považován za vůbec prvního zakladatele učení o tom, že pokud voják bojuje ve spravedlivé válce, plní Boží vůli. (podobně i svatí Ambrož, ještě předtím  Eusebius, a také i Klement Alexandrijský, a další) Takovou válku Učitel církve definuje slovy: „Spravedlivé války jsou ty, které mstí nespravedlnost, jestliže některý národ nebo obec buď zanedbaly potrestat nespravedlnost spáchanou jejich příslušníky, nebo vrátit co bylo odňato bezprávím. Spravedlivá příčina k zahájení války pak musí být jasná a zřejmá. Přirozený řád smrtelníků žádá, aby vladař dal popud k podniknutí války. Nesmí však být pochybností o spravedlnosti války, která se vede na popud Boží buď k odstrašení, nebo zničení, nebo k podrobení pýchy smrtelníků.“

         Připomeňme si k uvedenému ještě Augustinovo nepříliš šťastně pochopené a později stejně tak interpretované  biblické podobenství z Lukášova evangelia (L 14, 23)"compelle intrare", o přinucení u rozcestí nalezených lidí k cestě do hodovní síně, čímž vlastně ospravedlňuje násilné přivádění k víře. (Nakonec byl tento výklad v Gratiánově kodexu  uznán jako právní norma). Zajímavé je, že Augustin v této věci neakceptoval Matošovo evangelium (Mat 22, 9), kde je podobenství psané v logičtějším a přijatelnějším smyslu: "...jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, POZVĚTE na svatbu". Možná by pak byl naší církví uznáván nejen jako její Učitel (od roku 1298), ale už čtyři století před Komenským všeobecně také i jako Učitel národů...

        Úryvek z Lukášova evangelia si tak ve své velké horlivosti a zápalu pro svoji milovanou církev vzal za své nejprve především v boji proti donatistům, když jeho počáteční diplomatické snažení v tomto směru selhalo. Otec církve byl nezpochybnitelně zastáncem ideálu míru a pokoje mezi lidmi, o tom není pochyb.  Ovšem doba ve které žil, jeho neúnavné celoživotní nadšení pro Kristovu církev, kterou neváhal bránit nakonec všemi dostupnými prostředky, ale i s léty vzrůstající netrpělivost a radikalizace ho nakonec přiměla k tvrzení, že pokud v určité situaci může dojít k přímému ohrožení daného řádu, náprava musí být sjednána silou. Protože věřil v rozšíření křesťanství do celého světa, měl tedy na mysli přímé ohrožení  Božího řádu, který reprezentovala a chránila římskokatolická církev. Pro dobro zbloudilých lidí, kteří by se svým omylem mohli ocitnout až mimo oblast Boží milosti, je zapotřebí metlou počínaje, přinucením pokračuje a v nezbytnosti i válkou konče, uvést jednotlivce a celé národy na správnou a pokojnou cestu k Bohu.

          Škoda, že se velký vyznavač a ctitel Boží lásky alespoň ke konci života, kdy v některých případech začal částečně korigovat některá svá tvrzení a upravovat je na přijatelnější míru, už nedostal k poznání (a pokud dostal, nestačil ho zveřejnit), že láska se v žádném případě nedá vynutit. Nejzřetelněji se to jeví právě v lásce k Bohu, protože pokud je k ní někdo nucený, nemůže to nikdy vyvolat skutečnou  lásku, ale  v důsledku spíše iniciovat vnitřní nenávist. Použítí bolesti a utrpení k vyvolání lásky k Bohu, vyvolá  u Něho bolest a utrpení ještě větší... 

         Augustinovo uvažování o nutném násilí má například oproti učení sv.Tomáše Akvinského na stejné téma  v tomto směru poměrně jednoduché základy, se kterými si přesto bohatě vystačí. Rozhodně mu nelze upřít poctivost v uvažování a odpovídá jeho trvale dětsky čistému nadšení pro Boha. Vychází především z Písma, pak z jeho vlastních myšlenek a teorií, obsažených v mnoha jeho dílech, (především v De civitate Dei – O obci Boží) a dále ve spisech, které vzbudily tolik rozruchu v do té doby relativně poklidných vodách církevní nauky. Jde o především o jeho učení o dědičném hříchu a o spáse a milosti, teologická díla, ve kterých se zcela zřetelně odráží klima a společenská realita doby počátku velkého rozmachu křesťanství v Římské říši.

M.Č.