Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Svatý Augustin

                           mnich, kněz a biskup

 „Učinili mi násilí, bezpochyby za trest za mé hříchy; neboť za co jiného bych měl myslet, že mi bylo svěřeno druhé místo u kormidla, když jsem neuměl ani držet vesla!“

         Těmito slovy komentuje „světlo církve“ svatý Augustin své náhlé, naprosto nečekané ukončení tří nejkrásnějších let svého života ve své mnišské komunitě doma v Thagaste. Snad měl ještě dodat, že druhé místo u kormidla mu bylo svěřeno v době, kdy loď církve plula velmi rozbouřeným mořem a nebylo jasné, jestli vůbec do bezpečného přístavu dorazí.

         V roce 388 se pokřtěný Augustin vrací se synem a svými africkými přáteli zpět domů. Matku Moniku pohřbili v římské Ostii a nyní je čas, aby o smrti matky a mimořádných okolnostech, které provázely její poslední chvíle, informoval své sourozence a příbuzné. V přístavním městě Kartágu se určitý čas ještě zdrželi, aby se po dlouhé a náročné cestě nejen zotavili, ale také aby si celá skupina nyní už  konkrétně naplánovala svojí budoucnost. Nikomu ze skupiny, ať už to byl Alypius, Evodius, Severus a další, se nechtělo Augustina opustit, a dokonce i jeho skoro šestnáctiletý velmi nadaný syn Adeodatus, který měl nejlepší příležitost začít právě v Kartágu řádně studovat, chtěl s otcem a jeho přáteli zůstat pohromadě.

         Augustin už v Miláně nabídl svým přátelům možnost společného bydlení v domě svých rodičů, kde vyrůstal, a tak hned po návratu do rodného města Thagaste začali upravovat dům pro potřeby vznikajícího společenství. Představy, jak by měl takový dům bratří vypadat a fungovat, získal Augustin nejprve v Miláně, a později v Římě při několikaměsíčním čekání na příznivé podmínky na odplutí. Komunita měla podle jeho představ pomocí práce, modliteb, radostného sdílení, studia a kontemplace směřovat k Bohu v každému otevřeném společenství. Už v Itálii si vzal za své motto, pod kterým žily  mnišské komunity, které tam za krátký čas stačil poznat. Byl to začátek Žalmu 133 Davidovy rozjímavé  poutní písně, který má pro společný život  v komunitě věčnou platnost: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“  (Užívanější, i když méně přesný překlad zní také: „ Hle jak dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“) Žalmista zde ovšem pochopitelně  nemyslí pouze sourozence bratry, či sestry žijící svorně pospolu ve vztahu, který je milý Hospodinu. Bratřími a sestrami se všeobecně nazývají lidé, žijící ve vzájemné svornosti, a pokud svým životem cíleně směřují k Bohu, je takové pojmenování ještě výstižnější. Bůh tedy s radostí iniciuje a podporuje vznik těch společenství, ve kterých lidé stejného úmyslu touží bydlet pospolu, ale především pospolu svorně (!), jak praví uvedený výstižnější překlad Žalmu. Augustin ho chápal stejně jako mniši, se kterými se v Miláně a Římě setkal: Bůh sjednocuje nejen bratry v rodině, ale podporuje a žehná i lidem, toužícím žít ve svornosti ve společenství rodinného typu směřujícího za Ním. Dobře ovšem věděl, že pospolu může žít takřka každý, ale pospolu ve svornosti málo kdo a právě v tom viděl  největší nebezpečí pro svůj zamýšlený klášter. Se svým vůbec prvním konkrétním případem značné nesvornosti v mnišské komunitě se setkal brzy po své konverzi ještě v Miláně v jednom z klášterů postaveném u brány vedoucí do města. Tehdy byl velmi zklamaný.

         V jeho rodném městě, kde měli jasnou početní převahu odštěpení křesťané - donatisté, vzbudila nová katolická komunita mezi obyvateli velkou zvědavost a brzy se začali hlásit první zájemci o společný život. Život v prvním Augustinově klášteře je často popisovaný až úsměvně zjednodušeně a idealisticky; takový pohled ale jen znehodnocuje obrovskou a neutuchající práci a nekončící starosti, které měl s řízením společenství jeho představený. Léta neudržovaný dům potřeboval nutně rekonstrukci, bratrům především musel obstarat práci, aby  na chod komunity vydělali prostředky, a musel se také naučit operativně řešit každý problém, který každodenní společný život přinášel. Intelektuál, který dosud nikdy nepracoval rukama, se také musel naučit mnoha dělnickým a rolnickým profesím, protože k domu patřily i menší políčka a vinice a o nových poznatcích v této oblasti se pokorně radit se zkušenějšími  bratřími. A mezi prací, společnými modlitbami, studiem a dalšími povinnostmi řadového člena měl navíc z titulu představeného velkou zodpovědnost za klidný vnitřní chod společenství, ale například i za jednání s městskými úřady a dalšími kompetentními osobami. Teprve večer, po posledních společných modlitbách, se mohl věnovat soukromému studiu a především milovanému psaní.

         Do původní komunity se hlásili noví zájemci z nejrůznějších pohnutek, které ale ne vždy korespondovaly s jejími cíly a zaměřením; o přijetí usilovali vzdělaní i analfabeti, propuštění otroci, zběhlí studenti, i lidé bez minulosti, námezdní dělníci a mnohé další existence často pouze s vidinou dobře zajištěného života. Římem silně privilegované křesťanství totiž nabývalo postupně sílu i v Africe, a příslušnost k němu začínalo být pro občany říše často znatelnou výhodou. Ovšem místní severoafrické katolictví  bylo tehdy kvůli své nejednotě ještě spíše v úpadku, než na výsluní.

         Především na Augustinovi bylo, aby s moudrou rozvahou, zodpovědností, ale i rozhodností určil, kdo by komunitě prospěl a kdo by do ní vnesl neklid a problémy, kdo víru jen předstírá, kdo v žádném případě nemůže žít s bratry společně, a podobně. Ne každý byl ochotný podle svých možností pracovat, učit se a vzdělávat, a hlásili se i lidé, kteří si ve společenství chtěli pouze řešit své osobní problémy. Ani z těch, kteří do komunity nakonec byli přijati, byli ne všichni ochotni dodržovat jistý režim komunity, učit se hospodařit, duchovně vzdělávat, a přizpůsobit se potřebám společného života. Z těchto a dalších důvodů musel představený brzy sestavit určitý rozpis povinností členů a denního režimu, který by se snad mohl označit jako jeho „pre regula“, tedy možný základ pozdější Řehole pro komunitu, kterou měl později v Hippu sepsat, ačkoli někteří badatelé tvrdí, že tato Řehole je spíše dílem jeho následovníků. I přes tento jen malý nástin problémů, které musel Augustin denně řešit, vzpomíná sám na roky v této domácí komunitě jako nekrásnější a nejklidnější období  svého života.

         Dokončuje zde a opravuje rozepsané spisy a pojednání, které vytvořil v minulých létech hlavně po konverzi, například toužil pokračovat v práci a dokončit  svoji didaktiku o svobodných uměních, což se mu bohužel nepodařilo, ale píše a dopisuje zde také šest dílů knihy o hudbě, kterou začal psát ještě v Miláně. Začíná psát další knihy, například se velmi odvážně, ale s úspěchem – jen pár let po konverzi - pouští do eseje o křesťanství O pravém náboženství, rozepisuje knihu O svobodném rozhodování, a také spis nazvaný O učiteli, a zatím jen perem se s vervou vrhá také do teologického boje proti vyznavačům učení perského proroka Máního, jehož doktrínu sám aktivně praktikoval po celých devět let. K tomu velmi pilně studuje Písmo, literaturu a dějiny, filozofii, teologii a další předměty, zároveň vyučuje bratry v komunitě, zařizuje a obíhá úřady a podobně, ale v žádném případě to všechno nedělá proto, aby se snad tak připravil na kněžskou službu. O té dosud nikdy vážně neuvažoval, protože ho zatím ničím nelákala, a neviděl v ní ani  možnost seberealizace například využitím svého dosavadního vzdělání. Přibližně po dvou letech života v komunitě náhle umírá jeho milovaný syn Adeodatus, o kterého se sám staral a do kterého vkládal velké naděje. Augustin je v té době už na takové duchovní výši, že se přes všechnu rodičovskou bolest s Boží pomocí,  i díky podpoře komunity až nečekaně rychle s touto tragedií vyrovnal. O důvodu jeho v podstatě vůbec první cesty mimo Thagaste až do vzdáleného přístavního města Hippo existuje více dohadů. Patří mezi ně například vyhlédnutí pozemku, nebo budovy pro nový klášter, návštěva císařského úředníka, kterého prý Augustin chtěl naopak zlákat zpět do svého domácího kláštera v Thagaste, a je známo ještě několik dalších názorů na možný důvod této osudové cesty.

         Svatý Augustin by si nepřál nic víc na světě, než žít v klidu a radostné lásce rozjímavým mnišským životem mezi svými spolubratry a nabyté poznatky o pravdě zaznamenávat příštím generacím. Jeho náhlé, naprosto nečekané, a nikdy neplánované vysvěcení na kněze komentoval jeho věrný žák Possidius, sám pozdější biskup, těmito výstižnými slovy: „Tato hořící lampa, která vyhledávala šero samoty, byla postavena na svícen.“

         Kdo jiný než sám Augustin mohl lépe pochopit, že každý jeho krok, který ho zavedl do přístavního města Hippo Regio, je Bohem pečlivě naplánovaný, a že Boží vůlí je, aby v tomto městě už žil a „kormidlo církve“ tu nakonec řídil až do smrti? Po nečekaném vysvěcení, které zcela zaskočený Augustin v podstatě proplakal, protože mu naprosto změnilo jeho sny a plány, ale které s velkou pokorou přijal, se hned s velkým zanícením pustil do svěřeného díla. Nejprve se však musel vyrovnat s definitivní ztrátou kontemplativního klidu a láskyplného bratrského přátelství v jeho domácí komunitě, do které se už nikdy neměl vrátit. Přes všechny obtíže, které dosud musel překonávat, a všechnu nelehkou práci, kterou za tři roky doma v Thagaste pro mnišství vykonal, bude na svůj první klášter trvale vzpomínat jako na pozemský ráj, jako malou ukázku toho, co má  snad pro něho Bůh připravené, až jednou zemře. Po domově se mu podle toho také velmi často stýskalo, ale nyní ho čeká už jen těžká práce. Nejprve nesl s největší zodpovědností všechny povinnosti mnicha a představeného kláštera, poté s hlubokou pokorou a odevzdáním přijal veškeré závazky spojené s kněžskou službou a nyní ho už brzy čeká ještě potřetí vyznat: „Volal jsi mě Pane? Tady jsem!“

         Pro přijetí kněžství a služby pomocníka sídelního biskupa Valeria měl jen jednu jedinou  podmínku, a to, že se už nemohl vzdát řeholního života. Chtěl, spíše musel zůstat mnichem a usilovně toužil po pokračování života v bratrské komunitě. Valerius brzy s porozuměním touhu novokněze pochopil a poskytnul mu pro účely vybudování kláštera část biskupské zahrady u svého sídla. Nesmírně šťastný Augustin se okamžitě s velkou obětavostí pustil do díla a vedle příkladně svědomitého plnění úkolů kněžské služby neúnavně organizoval vše potřebné a velmi aktivně se osobně podílel na výstavbě nové budovy v sousedství baziliky. Po vysvěcení přiznal biskupovi mimo jiné i své vážné nedostatky ve znalosti Písma, a tak nyní mimo svěřené duchovní práce a soustavného nočního studia především biblických textů, v ještě nedávno úplně cizím městě shání především peníze na stavbu. Svojí až dětskou upřímností (se kterou ovšem míval později občasné potíže při důležitých jednáních), a schopností přizpůsobit svůj vysoce školený rétorský projev místním poměrům a skladbě obyvatel přístavního města si brzy získal velké množství příznivců a to nejen mezi věřícími. Ovšem svojí přímostí, nekompromisností a jednostranným  nadšením konvertity pro hlásání jediné možné pravdy své milované církve, přivedl také na sebe i velkou pozornost nejrůznějších odpůrců a kritiků dokonce i z vlastního tábora. Stavbu kláštera však dokončil v rekordně krátké době a podobně jako doma v Thagaste se mu brzy hlásilo množství zájemců o řeholní život. Nyní se mu velmi hodila předešlá praxe jak s výběrem kandidátů, tak jejich výukou,i s vedením kláštera a několik nejosvědčenějších mnichů si z přeplněného domovského kláštera povolal jako pevný základ nového hipponského společenství.

         Nebyl by to ale velký Augustin, kdyby kvůli stavbě kláštera a založení nové komunity podle svých představ zanedbal jedinou povinnost, nebo úkol náležející k řádnému výkonu kněžského povolání. Naopak díky jeho lidskosti a přizpůsobivosti potřebám prostých lidí, díky nesmírně obětavé službě a především vyhlášeným kázáním, dokázal téměř pravidelně tak plnit baziliku, že často musel v jednom dni sloužit několik bohoslužeb za sebou. Starému řeckému biskupovi Valerovi bylo jen ke cti, že na Augustinův vzrůstající věhlas a  evangelizační úspěchy nežárlil a naopak mu postupně přenechával stále více svých pravomocí, takže když v roce 396 zemřel, Augustin jen pokračoval ve své úspěšné evangelizační dráze. Rok předtím byl totiž vysvěcen za biskupova koadjutora a tím de facto začal svoji biskupskou dráhu. A nelze se samozřejmě nezmínit ani o množství spisů, kázání a také začínajících polemik, které napsal za uplynulých pět let, které uplynuly od jeho osudového příchodu. Jejich množství je vedle jen naznačeného vykonaného díla pro ty, kteří Augustina  dosud blíže nepoznali, jen těžko pochopitelné.

         Mimo množství dopisů a především kázání, které nyní nepočítáme, se součet děl které napsal, dokončil rozepsané, nebo které jen rozepsal mezi roky 391 až 396, tedy v období mezi kněžským a biskupským svěcením, zastaví na čísle 18! Můžeme tedy říci, že při své uvedené činnosti, vedle rozsáhlé korespondence a množství důkladně promyšlených kázání Augustin každých sto dní rozepisuje nebo dokončuje jedno nové dílo. Z těch proslulejších uveďme například první čtyři roky práce na svém veledíle Výklad Žalmů, dále četná protimanichejská a protidonatistická pojednání, O křesťanské agónii,  Pojednání k listu Galaťanům, Kázání na hoře Páně, O víře a symbolu, Křesťanská nauka a mnohé další...   

         Jeho řečnické schopnosti, sociální cítění, ale zároveň  vysoký intelekt a přirozené vůdčí schopnosti z něho brzy udělaly nejen milovaného pastýře a pevnou oporu  prostých věřících, ale brzy i vášnivého obhájce církve proti bludařům. Navíc nově získávané zkušenosti a další výsledky vlastního teologického studia v něm iniciovaly ještě větší tvůrčí činnost.Ve svém jmenování však nespatřoval prostor pro seberealizaci, ale především práci, neúnavnou službu lidem a jak chápal, i způsob svého pokání.

         Rozsah vykonané práce nejprve pro záchranu, a později pro upevnění pozice tamní církve, a dopad Augustinova učení na její učení nemá v dějinách církve obdoby. To, že brzy po jeho smrti se odkaz celoživotního budování africké církve začal hroutit až k téměř úplnému zániku, už sledoval v bezpečné náruči Boha. Drtivá část jeho nauky však tvoří dodnes jeden z nejvýznamnějších pilířů církve, a ta ho za to oprávněně považuje nejen za svého Učitele, ale i za svého Otce.

         Kéž by v dnešní době dekadence etiky společnosti, víry, i alarmujícího úpadku morálky v samotné Kristově církvi, mohl velký Učitel církve Augustin znovu zopakovat svá slova z jednoho nedělního kázání v Hipponské bazilice:

„Mluvím, biskup k laikům, ale tuším, ke kolika budoucím biskupům mluvím...“

M.Č.