Maličkosti ze života XX
Augustinova inspirace u donatisty Tychonia
Donatismus, jako jeden z velmi mnoha křesťanských proudů chápala katolická církev jako nebezpečné schizma, zatímco v době, kdy existoval (4. – 5. století, někde i déle), naopak donatisté opovrhovali katolíky a nazývali je zrádci a kolaboranty. Tento odštěpený proud se vyprofiloval brzy po posledním velmi brutálním pronásledování křesťanů, které rozpoutal v pořadí 51. římský císař, původem syn propuštěného otroka Dioklecián (Diocles) v roce 303 na základě nejprve odmítnutí některých křesťanů obětovat pohanským bohům a poté díky vykonstruovanému obvinění ze žhářství. Jeho až běsný vztah k odpůrcům pohanství však začal jejich pronásledováním už od roku
Katoličtí kněží a hodnostáři byli stejně jako manichejci pod hrozbou mučení nuceni zříkat se veřejně své víry, uctívat pohanské bohy a jejich symboly a podobně. Mnozí duchovní kvůli záchraně holého života, pomocí výhrůžek, násilí a dalších perzekucí podlehli brutálnímu nátlaku a nakonec Diokleciánovým trýznitelům vydávali Písma a další náboženské knihy ke zneuctění a jiní na důkaz úplného zřeknutí se své víry zase vydávali ke zničení liturgické předměty. (Toto období posledního pronásledování křesťanů pravděpodobně ještě zažila vychovatelka Augustinovy matky Moniky). Za to však byli tito duchovní později považováni některými vlastními věřícími za zrádce své víry a těžké hříšníky, tzv. lapsi - padlí, nebo traditores – vydávající. Bylo však mnoho takových, kteří svojí víru nezradili, nezřekli se jí ani mučením, a většina jich zemřela velmi krutou smrtí. Takoví byli pro mnohé katolíky pravými hrdiny, příkladem zbožnosti a věrnosti Kristu, jehož smrt sami svým činem napodobili.. Diokleciánovo běsnění trvalo naštěstí „jen“ dva roky, protože v květnu roku 305 jako vůbec první římský císař abdikoval a jeho následovníci v perzekucích už nepokračovali. Bohužel brzy poté došlo v církvi ke vzniku mohutného a dlouhotrvajícího donatistického odštěpení, proti kterému pak o století později biskup Augustin přibližně po dobu patnácti let všemi dostupnými způsoby velmi intenzivně bojoval.
P.S.
Brzy po skončení Diokleciánova pronásledování se v katolické církvi silně rozmohl dávný pohanský zvyk uctívat významné zemřelé osobnosti ve výroční den společnými vzpomínkovými setkáními na jejich hrobech. Mnozí křesťané tento pohanský zvyk pojali za svůj, nebo ho někteří znali ještě z dob své vlastní příslušnosti k pohanství a začali se scházet u hrobů mučedníků právě z posledního Diokleciánova pronásledování. Z původně dobrého úmyslu zavzpomínat na ně a uctít tak jejich památku se však stal velký nešvar církve, na který poukazovali hlavně Židé a různá další nekřesťanská společenství věřících jako na frašku a zneuctění památky mrtvých. Tehdejší křesťané bohužel od pohanů přejali i zvyk, brát ke hrobům také jídlo a víno, a z takové tryzny se pak postupně stávala hlučná opilecká zábava na hřbitově. Existovaly hrobky významných, nebo lidmi jen oblíbených mučedníků, které byly dokonce vybaveny prostorem pro tanec, lavicemi, džbány na víno, tekoucí vodou i toaletou. Těchto oslav se téměř po celý život v dobré víře ráda zúčastňovala také i Augustinova matka Monika. Teprve za svého pobytu v Miláně díky výslovnému zákazu biskupa Ambrože svoji účast na těchto zvrhlých panychidách ukončila. Její syn pak v severní Africe jako hipponský biskup proti tomuto zvyku bojoval ještě dlouhá léta.
- o -
Z životopisu a díla Učitele církve svatého Augustina víme, že vzdělávání, ať už vzdělávání sebe samého, nebo druhých, tvořilo téměř tři čtvrtiny jeho života.
Po překonání tradiční první dětské nechutě k čemukoli, co mu omezovalo čas ke hrám a jiným zálibám, začal s přibývajícím věkem postupně chápat smysl a výhody vzdělání. Vyrůstal v době a prostředí, kde negramotnost byla u žen v podstatě normou a u mužů standardem, a už během prvních školních let - především s pomocí rodičů a učitelů - pochopil, že vzdělaný člověk má daleko víc šancí prožívat život podle představ svých, než druhých. To byla u malého Augustina první, a hned velmi důležitá motivace k učení, protože k jeho vrozeným vlastnostem vedle jisté svobodomyslnosti patřila především ctižádostivost, a touha vynikat. Když po čase k touze přidal i píli, výsledky se brzy dostavily a každý úspěch a pochvala od vyučujícího i od rodičů mu byly těmi nejlepšími pohnutkami k dalšímu studiu. Z nadějného žáka se brzy stal vynikající student se smělými, ale už poměrně jasnými plány o své budoucnosti, které na rozdíl od mnoha svých vrstevníků také po čase dokázal úspěšně realizovat. Netrvalo dlouho, a už jako jednadvacetiletý sám stál na opačném konci třídy; před svými žáky jako promovaný učitel svobodných umění.
Po nepříliš úspěšných pedagogických pokusech v domácím Thagaste a později v Kartágu, dostal Augustin možnost získat místo učitele až v dalekém Římě. Ani tam ovšem nenalezl uspokojení ze své práce, a proto na podzim roku 384 s radostí přijal nabídku na významný post státem placeného profesora řečnictví - magister rhetoricae v Miláně. Po roce se dokonce stává veřejně vystupujícím oficiálním řečníkem, ale tím se jeho dráha světského pedagoga pomalu uzavírá. Teprve za dva roky poté, po svém obrácení a odchodu na venkovské půlroční usebrání před oficiálním přijetím víry, začíná jeho životní dráha, ke které byl předurčen. Od této chvíle bude celých čtyřiačtyřicet let až do své smrti vyučovat spolu s Bohem o Bohu. K již dřívějšímu jmenování mezi Otce církve byl svatý Augustin v roce 1298 za jeho výjimečný přínos pro církevní učení (eminens doctrina) navíc oceněn i titulem Učitel církve - Doctor ecclesiae.
Augustin se svým učením snažil působit hlavně v duchu prevence před hříšným životem v hříšném světě, vždy končícím věčným zavržením. Výchova pro něho znamenala především pozvedat a vyvádět pokleslé hříšníky z jejich omylů, a nastavovat jim nekompromisní zrcadlo k sebepoznání ubohého stavu vlastní duše a k pokornému přiznání jejich úpadku před Bohem. Teprve až po procitnutí z hříšnosti a vyjádření pokorné lítosti, nabízel svým učením jediné možné východisko, kterým byla naděje a láska vložená do Stvořitele, argumentačně podpořená upřímnou a okamžitou realizací změny dosavadního života.
Celý klasický vzdělávací systém pevně spjatý s antickým pohanským myšlením, který si už během studií bezezbytku osvojil, převzal s mnohými výhradami a úpravami do svého vlastního, křesťanským hodnotám uzpůsobeného učení. Byl skutečně první, kdo tak důsledně, a v modifikované formě integroval antickou vzdělávací tradici do teprve rodícího se křesťanského systému. Důkaz, jak nezměrnou práci vytvořil, a jak zásadní důraz pro vzdělávání křesťanů tomuto úsilí věnoval, poznáváme v letopočtu, kdy nejdůležitější dílo na uvedené téma ukončil. Bylo to totiž až tři roky před smrtí, tedy v roce 427, kdy definitivně a po mnoha opravách a doplnění dopsal vůbec nejpodstatnější práci na téma teorie sekundárních věd praktické teologie, konkrétně se jedná o spis o čtyřech knihách De doctrina christiana – Křesťanská vzdělanost. Toto dílo začal psát s největší pravděpodobností na návrh numidského primase Aurelia z Katrága hned po svém uvedení do funkce sídelního biskupa v severoafrickém přístavním městě Hippo Regio, na prvních náčrtcích spisu možná začal pracovat už v roce svého biskupského svěcení v roce 395, nejpozději však na jaře roku 396. Rétorice, která ho dřív, než poznal pravou víru, měla přivést až k vysněným společenským pozicím, nyní už nepřikládá takový význam, i když jí samozřejmě jako vyhlášený kazatel zcela nezavrhuje. I v křesťanském vzdělávacím systému má umění mluveného slova své opodstatnění, ovšem jen ve spojení s příkladným osobním životem učitele, nebo přednášejícího: „Vždyť mluví-li někdo moudře a výmluvně a přitom žije ničemně, vzdělává sice mnohé, kteří jsou chtiví vědění, ovšem jak je psáno, své duši je neužitečný“. (De doctrina christiana - kniha IV, XXVII/59) O Augustinovi se dá říci, že význam vzdělanosti ve víře chápal přibližně takto: Hlavním cílem křesťanského vzdělávání je pochopení učení obsaženého v Písmu, a pokud řečník ve svých slovech miluje pravdu, pak se nemůže stát jejich sluhou, ale naopak slova slouží jemu k předání pravdy, kterou obsahují.
Zadání tak důležité práce od primase Aurelia chápal Augustin jako ocenění dosavadní práce, projev důvěry a především jako výzvu. Třicet let, které uplynuly mezi napsáním předmluvy a dopsáním závěru čtvrté knihy by mohlo vést k domněnce, že velikostí jde o další autorovo objemné dílo podobné například jeho De civitate dei (O Boží obci), nebo Enarrationes in Psalmos (Výklad Žalmů) a podobně, ovšem o veledíle lze hovořit pouze v souvislosti s obsaženým myšlenkovým potenciálem, přestože z části neoriginálním. Objemově je dílo o čtyřech knihách velmi útlé a jednotlivé knihy nepřesahují délku pouhých padesáti stran, což je u tak závažného svazku velmi výřečného myslitele nečekané. Nemluvě už o době třiceti let uplynulých mezi první a čtvrtou knihou, naštěstí se nám ale k tomu nabízí alespoň částečné vysvětlení. První část díla měl biskup Augustin pravděpodobně hotovou poměrně brzy, tak jak byl zvyklý pracovat. Problém však přišel někdy v polovině díla, možná ještě trochu později, kdy svoji práci na léta přerušil. K tomu, abychom lépe pochopili příčiny tohoto přerušení na tak důležitém díle, je dobré znát nejen tehdejší situaci církve, ale hlavně politické pozadí doby před a během jeho sepisování.
Před malým nahlédnutím do oné trvale neklidné doby napovíme, že hlavní důvod byl v osobě velmi moudrého a vzdělaného teologa donatisty (podle jejich biskupa Donáta) Tyhconia (asi 330 – 390), respektive některých zásad jeho učení, které chtěl Augustin použít ve své práci o vzdělanosti, což se mu nakonec až po mnoha letech velkého úsilí skutečně podařilo. Proti donatismu, a později hlavně proti samotným donatistům bojoval nejen Augustin, který ovšem mnohé myšlenky donatisty Tychonia obdivoval (a úspěšně používal), ale i jeho faktický nadřízený, doyen numidských biskupů Aurelius z Kartága, který severoafrické biskupy úspěšně vedl celých 39 let. Aurelius Augustinovi sice nedoporučil (někteří autoři uvádějí přímo důrazný zákaz, protože původní jen doporučení prý Augustin chtěl „takticky obejít“) myšlenky donatisty jakkoli přebírat – už kvůli postoji církve vůči donatistům, po mnoha letech však pravděpodobně Aurelius změnil na Augustinovo naléhání názor a dílo De doctriana christiana mohlo být nakonec dokončeno i s citovaným Tyconiem včetně hojného užití jeho myšlenek. Nutné poznamenat, že Augustin si velmi aktivního biskupa, svolavatele mnoha numidských koncilů, velmi vážil a napsal mu mnoho listů, z nichž se jich pravděpodobně několik zachovalo dodnes.
Přes velkou úctu a hluboký obdiv ke skutečně ojedinělému přínosu svatého Augustina pro učení církve je nutné ovšem mít na paměti zdroje, ze kterých čerpal a které ve svých dílech použil jako základů. Bylo by chybou našeho Otce církve podceňovat, ale i naopak ho nekriticky přeceňovat, i když je tak často prezentovaný. Těm, kdo do jeho života a díla pronikli hlouběji, není třeba napovídat. Někdy je jeho učení mylně vykládáno jako plné originality, to je však většinou právě v oněch známých sporných bodech, z nichž některé církev vzhledem k jeho obrovskému přínosu sice oficiálně neodsoudila, ale také nepřijala. Kromě jednoznačné „pavlovské“ starořecké teologicko-filozofické inspirace zcela přirozeně přebíral a dál rozvíjel myšlenky a tvrzení mnoha již nežijících autorů, ale i současníků, a někdy čerpal i ze zcela nestandardních pramenů. Přestože se tato skutečnost životopisci příliš nezdůrazňuje, jedním z jeho žijících inspirátorů byl dokonce laik „z nepřátelského tábora“, čistotě církve velmi oddaný donatista Tyconius (Tichonius, také Ticonius).
V Augustinově již zmiňovaném veledíle De civitate dei (O Boží obci) samozřejmě nalezneme desítky opakovaných nepůvodních myšlenek a konstrukcí, ale žádný ze současných myslitelů v tomto díle neovlivnil autora tolik, jako tento moudrý filozof a významný teolog Tyconius. (Paradoxně příslušník právě onoho donatistického hnutí „čistých, nezkorumpovaných křesťanů“, proti kterým biskup z Hippa téměř tři čtvrtiny svého křesťanského života sice úporně bojoval, přesto nakonec svůj boj nevyhrál.) Z více zdrojů vyplývá, že se Augustin s donatistickým „nepřítelem“ Tyconiem někdy osobně setkal, to ostatně u něho nebylo nic tolik překvapivého - například jeho oficiálně negativní a státně tendenční postoj k židovskému národu je neoddiskutovatelný, přesto se s Židy stýkal a dokonce s jedním velmi vzdělaným rabínem v Kartágu několikrát přátelsky konzultoval při překladatelských a výkladových nejasnostech v Písmu. Z jeho velmi rozsáhlé korespondence, nebo zmínek v některých dílech vyplývají i další příklady ukazující, že se nebránil poměrně úzkým kontaktům ani s některými skutečnými odpůrci katolické církve nejen z důvodů konfrontace, nebo alespoň obohacení vlastních poznatků, ale pravděpodobně i z důvodu eventuálního pokusu o získání takového člověka na stranu své milované církve.
Hipporegijský biskup se ke svému donatistickému protějšku choval velmi vstřícně, přátelsky a dokonce uctivě a s uznáním jeho práce. Ačkoli sám příslušník státem silně privilegovaného náboženství, a až do konce života velmi aktivní bojovník proti donatismu, neváhal tentokrát kvůli hledání pravdy dát přednost aktivní spolupráci s příslušníkem katolického hnutí, proti němuž později dokonce požádá o ozbrojený zásah státní moci. Tyconius zaujal Augustina především svojí zcela originální hermeneutikou Písma, zcela systematicky a otevřeně hovořící o výkladu mnoha nejasností a nesrovnalostí, a to jako vůbec první latinský autor, navíc jak už bylo řečeno, skutečný laik. Jeho vůbec nejznámější dílo se jmenuje Sedm pravidel pro výklad (Písma), ze které Augustin velmi mnoho myšlenek převzal a dál rozvíjel, stejně jako převzal téměř všechny hlavní myšlenky z Tychoniovy úplně první latinské biblické hermeneutiky, která se nazývá Kniha zásad, v originále Liber Regularum (383) A právě hlavní zásady a pravidla z této knihy Augustin nakonec použil (po vynucené mnohaleté přestávce) ve třetí knize De doctrina christiana – Křesťanská vzdělanost, a to v takovém měřítku, že Tychoniovi a výkladu jeho díla věnuje jednu čtvrtinu této knihy. Vidíme tedy, jak silně učený laik donatista ovlivnil myšlení významného teologa, filozofa, kazatele a spisovatele biskupa Augustina dokonce v jeho nejzralejším tvůrčím věku. Ve spisu s Tychoniem sice z principu mírně polemizuje, ale upřímně řečeno, z textu vyplývá, že Augustinovo postupy zcela evidentně souzní s původními Tychonia, a po pár řádcích dojdeme k přesvědčení, že počátečními drobnými polemikami a mírnými připomínkami si spíše jen odbyl očekávaný určitý odstup od myšlenek člena nepřátelské církve.
Augustin našel a velmi ocenil v osobě z druhého břehu katolického tábora především velmi podobný pohled na smysl existence člověka ve světě. Ovšem některé Tychoniovy spisy svým příliš volným výkladem pobuřovaly některé „nejpravověrnější z pravověrných“ donatistů, takže nakonec prosadili, aby mnohé jeho příliš liberální myšlenky v jeho spisech byly nakonec odsouzeny donatistickým koncilem v roce 380, který se konal v Kartágu. A nejen jeho myšlenky, nakonec byl z jejich církve vyloučen, ovšem vrátit se ke katolické církvi odmítal. Přestože byl moudrý teolog naprostým nepochopením biskupů a jejich přístupem nesmírně sklíčený, považoval se i nadále za pravověrného křesťana donatistu, příslušníka „čisté církve pravověrných“ a z upřímného přesvědčení jím zůstal až do své smrti.
Tychonius jako pravděpodobně vůbec první autor změnil dosavadní křesťanský pohled na výklad světa a na trvalý boj dvou nepřátelských mocností dobra a zla, na kterém, jak už bylo řečeno, Augustin postavil celé své velké dílo. Použil k tomu evangelistu Matouše, resp. jeho záznam ( Mt 13, 24-30) o Ježíšově podobenství o koukolu a pšenici, rostoucí spolu až do sklizně, kdy budou odděleny. Tak vedle sebe existuje dobro i zlo, lidé dobří i zlí a na konci věků budou odděleny, jedni k uchování, druzí k neodvratnému zavržení. Ovšem Tychonius existující trvalý zápas dobra se zlem spatřoval uvnitř každého člověka, v nekonečném každodenním dilematu, který musí řešit jeho vůle. Přirozenost dobré vůle k nezištnosti a obětavosti v lásce k druhému člověku se střetává s nároky a požadavky druhého pólu vůle, prosazující svůdný a racionálně zdůvodnitelný egoismus. Tedy například vynaložím-li určitou fyzickou, nebo duševní námahu pro druhého, ubude mi energie, kterou si svoji existenci mohu sám zpříjemnit, vylepšit, nebo si jí prostě ponechat na případné horší časy.
Augustin pak chápe dějiny světa jako od počátku trvalý vzájemný zápas dvou nesmiřitelných říší, který je nadpozemského charakteru. Dědičný hřích je výsledkem boje dobrých – nebeských andělů se zlými, kteří se ještě před stvořením světa v nebeské říši vzepřeli Božímu majestátu. Zlým andělům se potom podařilo velké, i když jen dočasné vítězství, když padli Adam s Evou. (zajímavost - v jednom středověkém židovském Midraši - výkladu Tóry – je psané, že tehdy nešlo o jabloň a její plod, a dokonce že onen strom byl ten zcela nejošklivější v celém ráji, a první lidé podlehli ne kvůli jeho vzhledu, ale kvůli krásnému hlasu svůdce.) Bojující a vítězící Boží obec dobra se promítnula do tohoto světa jejich stvořením v Edenu, prostoupila celými dějinami, prošla vyvoleným židovským národem a dovršená je vznikem křesťanské církve díky vtělení Božího syna. Dějiny zla a hříchu mají tedy počátek v padlích andělích, pokračovaly prvním hříchem lidí, uctíváním falešných bohů a rouhačstvím a nejvýrazněji se projevuje v mocenských strategiích pyšných velmocí. Negativní sebeláska trvale bojuje s láskou pozitivní, sebezapírající. O nejvyšší lásce a dobru civitas Dei není třeba se zmiňovat, ovšem její protipól civitas terrena Augustin nevnímá jako obec zla, přestože v ní zlo trvale existuje - je to přeci Boží dílo. Zmíněná Tychoniova myšlenka (s některými velmi vzdálenými manichejskými prvky) je pro Učitele církve motivující, a tak i on tvrdí, že boj dobra a zla, lásky proti sebelásce, je záležitostí vůle sídlící v každém jednotlivci procházející dějinami civitas terrena. Hřích prvních lidí byl natolik závažný, že jejich vůle je trvale oslabena a snadno přístupná zlu. Takzvaný „boj dvou protichůdných pohybů vůle“ v každém člověku (compositio voluntatum) je vyjadřující termín, který tak užívají oba myslitelé.
Augustinova nezpochybnitelná a jedinečná velikost tedy spočívá nejen v jeho jedinečném způsobu vlastního myšlení, kterým ovlivnil učení církve, nýbrž i ve schopnosti přijetí, osvojení a logického navázání na některé myšlenky velkých postav filozofie - a nejen jí - pohanské i raně křesťanské doby bez ohledu na jejich vzdělání, konfesi, nebo jejich zaměření. Z následných kombinací vlastních a přejatých koncepcí se pak zrodila některá zde zmíněná díla zásadního vzdělávacího a výchovného významu trvajícímu až do dnešní doby.
M.Č