Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Vyznáních

16. 2. 2010

 

 

ObrazekO Vyznáních 

 

 

               

 

 

 

                      „ Četl jsem si teď pro zábavu Confessiones… Ach,  ten starý rétor!  Jak je falešný a jak viditelně překrucuje! Co jsem se nasmál (např. nad „krádeží“ v jeho mládí – šlo vlastně o studentskou historku). Jaká falešnost psychologie! … něco takového je odporně prolhané. Filozofická hodnota rovnající se nule. Zesprostlý platonismus…“

 

          Úvod naší úvahy začal úmyslně  výňatkem z dopisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho, který napsal svému dočasnému příteli, ateistickému profesorovi teologie prof. Fr. Overbeckovi . Nutno připomenout, že Nietzsche byl kritik nejen Augustina, ale  i Sokrata, Platona a mnoha dalších velikánů filozofie a filologie. Stejně tak si musíme uvědomit, že uvedený dopis psal 41letý Nietzsche již v pokročilém stadiu duševní choroby a za příčinu této nemoci byla určena rozvíjející se syfilida. A to už se nám uvedená citace z jeho dopisu bude jevit pod jiným světlem, i když samozřejmě každý má právo na svůj názor. Ale  nejdůležitější pro naší následující úvahu o Vyznáních je začátek dopisu:  „Četl jsem si teď pro  z á b a v u  Confessiones“. Kniha totiž byla původně psána jako upřímná veřejná životní zpověď Bohu i lidem. A při zpovědi se ani kajícník, ani zpovědník a hlavně ani Bůh  příliš nepobaví. Můžeme říkat, že Augustinovi šlo o přiznání, o vyznání viny, nebo o vyznání jedinečnosti všeho Božího, ale ne, že chtěl knihou pobavit. Takovou ostatně nenapsal  žádnou.

 

         Jedna studentka filozofické fakulty začala písemné hodnocení doporučené četby Vyznání slovy: „ Přečetla jsem tuto knihu jedním dechem!“  Pravděpodobně  jí nečetla vůbec. Knihu, která patří mezi deset knih, které měnily svět ( anketa z roku 2007 ), určitě  nelze  přečíst jedním dechem. Pokud bychom jí přesto tak přečetli, na konci bychom měli v hlavě v tom lepším případě  víc otázek, než odpovědí, zmatek a v tom  horším případě vůbec nic. Nelze jí číst ani „ teď pro zábavu“ jako si jí četl německý filozof, protože kniha nebyla po celé čtyři roky sepisována proto, aby někoho zabavila ve chvílích nudy. Vyznání  opravdu nejsou lehké čtení, ale jsou nanejvýš poučná.   Víc než polovina knihy totiž líčí  velmi často sklíčeného, touhou vyčerpaného a oslabeného člověka, zápasícího hlavně sám se sebou až do naprostého vyčerpání. Způsob tohoto boje dvou postav v jedné je často za samou hranicí snesitelnosti duševního utrpení. Jednoho člověka chce Augustin opustit, odložit pryč, definitivně vymazat z paměti, ale poznává, že se mu to jen tak nepodaří. Není kam sám  před sebou utéci.

        Vyznání se příliš nedoporučují číst jako svojí první Augustinovu  knihu  dokonce ani těm, kteří mají už konkrétní zájem buď ze studijních,  nebo  jiných  důvodů,  seznámit  se  blíže   s největším  církevním  Otcem. ( Výjimkou je dominikán kardinál Schönborn, který ale pouze studentům teologie doporučuje číst přímo Augustinova Vyznání přednostně před čtením nějaké knihy o něm. Vyznání prý musí stát v knihovně studenta hned vedle Písma. )  Při první nebo jen zběžné četbě Vyznání se nám totiž  může přihodit totéž, co se stalo Augustinovi, když poprvé četl Písmo. Také nám se může s velkou pravděpodobností stát, že plni zmatku a nezodpovězených otázek v nepřipravené a zaskočené mysli  knihu raději odložíme. Ale pokud již je, a nebo se stane náš zájem o život a dílo tohoto světce opravdový a pevný, vrátíme se dřív nebo později k Vyznáním stejně, jako se Augustin vrátil k Písmu. A při pozorném studiu této knihy se nám přestanou Vyznání jevit  jako    „chorobopis exhibicionisty“ , ale  začneme je vnímat jako „ modlitbu určenou Bohu i lidem“, jako pozoruhodný a neopakovatelný  první otevřený dopis tvora ke svému Stvořiteli v dějinách lidstva.

         Pro lepší pochopení Augustinových Vyznání doporučuje například současný německý učenec dr. Neumann a další, seznámit se nejprve s jeho Učením o spáse.

          Nástupcem milánského biskupa Ambrože, který jak známo Augustina pokřtil, se stal filozof  Simplicianus Soresini. Rok předtím, než se sám ujal svého úřadu, se  Simplicianus  na nového biskupa Augustina obrátil s prosbou o odpovědi a vysvětlení některých biblických  otázek. Augustin na některé z nich  nejprve odpověděl  jen zběžně, pak ho ale téma otázek natolik zaujalo, že se k nim vrátil znovu a to velmi důkladně. Tyto své  výklady milánskému biskupovi sepisoval mezi lety 396 a 397 a  vzniklo tak první  Augustinovo mimořádně hodnotné dílo v úřadu biskupa. Nazval ho O různých otázkách Simplicianovi.

 

         Dílo se skládá ze dvou knih obsahující odpovědi nejprve na dvě  Simplicianovy otázky k listu Římanům  a ve druhé knize Augustin odpovídá na šest otázek z Knih královských. Tak jako ve většině svých děl i zde  Augustin rozvádí s rétorskou brilantností v rozsáhlém duchovním prostoru  vyčerpávající odpovědi na   zdánlivě prosté Simplicianovo otázky a žádosti o vysvětlení nebo názor. Existuje opodstatněná domněnka, že celé jeho učení o spáse a milosti, které později významně formovalo i samotné učení Církve, má  svůj střed a možný počátek v prvé knize tohoto díla ve vyložení  jedné části v  listu k Římanům (9, 10-29). Mnohé myšlenky, názory a přesvědčení o spáse a dědičném hříchu vyjádřené v těchto odpovědích pak Augustin podvědomě nebo již zcela záměrně aplikoval i do svých Vyznání. 

        Augustinův příběh hledajícího a nakonec konvertujícího nálezce pravdy je vskutku nejoriginálnější originál, přesto však je to beze změny možný příběh  dnešního člověka i dnešních dní. A navíc jako bonus - nejen duchovní stránku celého životního  příběhu, ale dokonce jeho vědecké poznatky a teze, které jsou v něm více či méně skrytě obsažené, lze naprosto přrozeně a nenásilnou formou synchronizovat s poznatky dnešní moderní vědy.

          Vyznání nejdou jednoznačně charakterizovat jen jako zpověď, přiznání, dopis Bohu, ani pouze jako vyznání víry. Vyznání nejsou ani výhradně chválami Boha a také nejsou jen sebereflexí vlastního života. Augustin se pro  vytvoření tohoto díla rozhodl sám o sobě bez jakýchkoli cizích pohnutek - alespoň se o ničem podobném nikde nezmiňuje - a motivací mu pravděpodobně byla směs  všech uvedených charakteristik, možná i dalších. Takový způsob tvorby byl až do té doby naprosto originální a teprve potom začalo Augustinův styl kopírovat a používat mnoho dalších autorů, ale nikdo z nich ani zdaleka nedosáhl úrovně původního autora. 

          K solidnějším úvahám o motivaci ke vzniku tohoto díla patří  myšlenka, že autor chtěl v době blížícího se konce Římské říše svým dílem znovu navrátit a ještě více upoutat zájem lidí o duchovno a věčný život, který s velkým úspěchem přineslo před čtyřmi stoletími křesťanství. Při hledání dalších možných důvodů k sepsání Vyznání se dokonce objevila ničím nepodložená spekulace, že se  Augustin chtěl svým  literárním sebemrskačstvím veřejně ponížit až na samé dno, aby  byl  potom s poctami  od tohoto dna  vyzdvižen podle     biblického   Kdo se ponižuje...

Faktem je, že v nich sám sebe nejen neomlouvá, ale několikrát se vysloveně pokořuje, odprošuje Boha, žaluje na sebe a hluboce se kaje, vyčítá si, vykřikuje, apod., ale nehledá, ani pro sebe  nežádá omluvu nebo pochopení.

          Mezi mnohé další spekulace patří i názor, že původně měla být Vyznání hlavně jakási učebnice zbožnosti názorně předvedená na vlastním životě a časově měla souvislost s jmenováním autora do biskupského úřadu jako jakási vlastní prezentace. Konečně k důvěryhodnějším a pravděpodobnějším názorům patří ten, že Augustin tak reagoval na neustávající ataky za strany manichejců, kteří mu nemohli odpustit „zradu“ a  proti kterým již velmi brzy po své konverzi ke katolictví začal psát různé listy a spisy a  po svém kněžském svěcení proti jejich bludu velmi často také kázal. Oficiálně jeho poměrně tvrdá konfrontace s nimi skončila  právě kolem roku dopsání Vyznání, ve skutečnosti však pokračovala dál a Augustin v ní velmi aktivně pokračoval. Je možné, že tedy knihou chtěl jednou pro vždy ukončit výčitky a neustálé snahy o „vydírání“ ze strany jak manichejců, tak i některých katolíků a ukončit tak veškeré dohady a spekulace ohledně své minulosti. Manichejci tvrdili celkem oprávněně, že bez nich by nikdy nebyl  katolickým biskupem a možná se od něho za to pokoušeli získat určité výhody nebo ústupky a  někteří katolíci ho zase podzírali z přetrvávajícího tajného manicheismu. Jeden jeho kolega biskup senior to dokonce veřejně prohlásil přímo při jeho  slavnostním  biskupském svěcení v Hippu.

 

         Vyznání se skládá obsahem i objemem ze dvou na první pohled zcela nesourodých svazků. Nesmlouvavý a bezohledný soudce vlastního života nejprve napsal o svém hledání pravdy devět knih, které končí nedostižným líčením duchovních rozhovorů  mezi ním a umírající matkou . O co méně čtivá a plně a bezezbytku  pochopitelná je nám při prvním čtení tato část svazku, o to je více pro dějinnou církev důležitější a  trvale platnější.  Zahloubaný a přemýšlivý autor v něm nám i sobě, ale i Bohu pokládá takové množství otázek, že jen samotný  Stvořitel mu může na všechny odpovědět. Augustin to samozřejmě dobře ví a proto čtenářům i Bohu odhaluje s riskantní krajní upřímností až do posledního nejskrytějšího  zákoutí svého ego sám sebe.  Tím nechává každému čtenáři prostor na vlastní odpovědi pro tyto otázky. ( Je dobré si  při této příležitosti znovu uvědomit, že v době zveřejnění kompletního svazku Vyznání byl již biskupem s poměrně širokými pravomocemi, ale také s mnoha povinnostmi a velkou zodpovědností. Vyznáním se široké veřejnosti riskoval nejen  svoji  vlastní pověst jako člověka, ale dal tím vlastně i možný prostor k ohrožení prestiže severoafrické  církve. Takové pokusy existovaly, ale Augustin je bez větší námahy ustál. )  

         Zpytováním svědomí v desáté knize začíná  volné pokračování původních devíti knih napsané po určitém časovém odstupu a pravděpodobně i na přání těch, kterým se dostal hotový první svazek  k nahlédnutí.  Augustin v něm toho na sebe už řekl víc než dost a tak se v dalších knihách zabývá převážně úvahami o stvoření, o paměti a o čase a o sobě pak již nemluví.  Právě svým rozšířeným učením o čase a paměti určil svým následovníkům názorový směr, který je ve většině  platný dodnes. Je pro nás ale velká škoda, že se později k Vyznáním už nevrátil a některé své tvrzení a myšlenky nám blížeji nekomentoval. Ulehčil by nám už tak nelehkou práci, pokud se chceme alespoň pokusit částečně udržet krok s jeho myšlením. Přestože jsou Vyznání psána prostými slovy, aby byla všem lidem srozumitelná, nemusíme se stydět, jestliže jejich slovům ve spojení s některými výrazy stylově navazujícími na tradiční pohanskou filozofii ihned plně neporozumíme. Proto se nám může stát, že při pozorném sledování strastiplné cesty za pravdou plné Augustinových bolestných klopýtnutí a pádů budeme i my někdy potřebovat nabrat nové síly. O to víc nám bude naše cesta přínosnější .

                                                                                                                                                            M.Č.

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl