Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad IV.knihou 1.část

10. 2. 2010

Obrazek

 

Vyznání  - úvahy nad IV.knihou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

         V první kapitole spatřuje Augustin své devítileté působení u manichejských heretiků jako svádění a klamání, a kupodivu naprosto stejnými slovy vidí zpětně i své studium a posléze i své vyučování svobodných nauk. Na pedagogiku, smysl vyučování, na své žáky, a samotné učení změnil několikrát v životě svůj názor a postoj, a tak se nejprve setkáváme s odsouzením vyučovacích metod od Augustina jako žáka základní školy. Právě nyní ho poznáváme v trochu jiném světle od velmi snaživého studenta - premianta, později z pozice učitele manichejce v Kartágu uslyšíme jeho stížnosti na „bezuzdnost zpustlých mladíků“ a nakonec si postěžuje také na „věrolomné žáky, kteří z lásky k penězům šlapou po spravedlnosti“ . Tím míní ty žáky, kteří mu za výuku nezaplatili, a jedná se zde konkrétně o římské studenty. Jeho vztah k výuce a vzdělávání se pak  mění od  své výrazně emocionálně prožité konverze v de facto až k odsouzení vzdělávání, pokud nemá za cíl výhradně Boha.

 

         Jako představený dokonce určitou dobu sám své většinou nevzdělané bratry vyučuje, a ve svém klášteře v Hippu také nechává zbudovat jakýsi malý internát pro chlapce, kterým mimo jiné zajišťuje také všeobecné vzdělání. Vedle obrovského množství nejrůznějších děl a spisů napsal také některé knihy, nebo osnovy zaměřené pro vzdělávání a výuku – například souběžně s Vyznáními (399-400) napsal důležitou vyučovací pomůcku De catechizandis rudibus (O vyučování katechumenů),   De Disciplina Christiana  (O křesťanském učení), dále De Symbolo ad Catechumenos tractatus  (Kniha o krédu katechumenům), a také De Grammatica (O mluvnici). Jak je už přímo z většiny názvů patrné,  jsou to především  nauky o křesťanství, nebo vedoucí ke křesťanství, a tím k Bohu. K tomu  ale ve skutečnosti vedlo vše, co napsal.

 

         Své vlastní vyučování v létech manichejství tedy po čtvrtstoletí vidí jako veřejné klamání v plnosti své pýchy, protože nevyučoval o pravém Bohu (ještě ho ovšem neznal). Pyšný byl především na své výborné dosavadní vzdělání a předešlé úspěchy v různých školních, hlavně řečnických soutěžích, a klamáním  nyní nazývá hlavně svoji tehdejší výuku předmětu, ve kterém sám exceloval – řečnictví. Teprve až po svém legendárním milánském obrácení totiž začal umění rétoriky chápat a také prezentovat jako plané mluvení, které nevede k Bohu. Navíc už v další kapitole bude hovořit  o tom, že je-li  výborným řečníkem například advokát, může své umění zneužít u soudu  i dokonce v neprospěch nevinného. Augustin tedy v této kapitole s odstupem vidí své manichejské období velmi kriticky a odsuzuje jak své vyučování předmětu, který může být zneužit ke zlu, tak i své pošetilé působení v této sektě. Ovšem  vždy je nutné mít na paměti čtvrt století, které od té doby uběhlo, a především jeho pohled horlivého konvertity na svůj předešlý život. Tehdy ovšem ani o smyslu  svého vyučování, ani o správnosti manichejského učení nepochyboval, a to celých devět let.

 

         V době, kdy psal svá Vyznání, byl již víc jak deset let křesťanem a alespoň již čtyři roky sídelním biskupem, a pravděpodobně již během čtyřletého sepisování nechával do vznikající knihy někomu z blízkých nahlédnout, nebo jim možná ukázky vznikajícího díla sám předčítal. Pravděpodobně se již tehdy setkal s nějakou posměšnou reakcí od posluchače, nebo čtenáře, protože by jinak pravděpodobně nenapsal následující větu: „ Ať se mi posmívají domýšliví a všichni ti, kteří nejsou dosud  ke své vlastní spáse od Tebe pokořeni a zeslabeni...“ Větu tedy chápeme ve dvou významech; první je, že se skutečně Augustinovi někdo konkrétní kvůli jeho manichejské naivitě už posmíval a znevažoval ho, a zcela správně počítá i s budoucím posměchem (to skutečně později dělali hlavně donatisté i jiní jeho odpůrci),  druhý význam je ten, že své manichejství chápal jako nutný proces pokory a zeslabení, kterým musel na cestě k Bohu projít, aby později mohl za jeho církev bojovat hrdý a silný.

 

          Na začátku druhé hlavy nyní  hovoří Augustin o již avizovaném nebezpečí zneužití řečnického umění, které tehdy sám tak bravurně ovládal a které s velkou chutí také vyučoval. Nejprve je ale potřeba povšimnout si v první větě výrazu „byl jsem ovládán ctižádostí...“, protože v minulých úvahách jsme se o rodičovské a jeho vlastní ctižádosti sami již několikrát zmínili. V předcházejících částech spisu se až úzkostlivě vyhýbal tomu, aby se sám označil za ctižádostivého, ale taková snaha se nám jevila jako zbytečná a naivní, jak jsme si ukázali. Augustin psal několikrát o ctižádosti svých rodičů a učitelů, ale svojí vlastní nezmínil, a sám sebe spíše prezentoval jako téměř až oběť nemístné ctižádostivosti rodičů, popřípadě učitelů. Připomínám, že se dokonce  nerozpakoval napsat o svém otci v tom smyslu, že si svým velmi obětavým financováním jeho studií v Kartágu vlastně jen realizoval své vlastní neuskutečněné sny a plány. Tím, že nyní sám snad vůbec poprvé hovoří  také i o své  vlastní ctižádosti, dokazuje několik pozitivních proměn, které se s ním v průběhu psaní už prvních kapitol Vyznání  udály, a další ještě budou následovat. Takové změny ale mohl čtenář v podstatě i očekávat, pokud si uvědomí nejen Augustinovu inteligenci a moudrost, ale i dobu čtyřech let, během kterých Vyznání psal, a které tedy  měl k dispozici pro změny, nebo alespoň zkorigování některých svých postojů a názorů.  

 

         Autor nás nyní jen velmi krátkou zmínkou seznamuje s tím, že  v Kartágu začal jako ještě ani ne osmnáctiletý žít společným životem s milenkou. Čtrnáct let trvající soužití s touto ženou je opředeno díky mlčení samotného Augustina mnoha dohady a spekulacemi, a už jen samotný fakt, že  nikdy svým čtenářům nesdělil její jméno, mnohé o jeho záměrech napovídá (O tomto vztahu a vlivu  matky na jeho ukončení byla již dříve napsána úvaha nazvaná Augustin, družka a sv.Monika). Pokud bychom si chtěli dělat poznámky, kolikrát o své životní družce a matce jejich syna ve Vyznáních hovoří, nepotřebovali bychom k tomu tužku, ani papír, protože těch několik sporadických poznámek si spolehlivě zapamatujeme (Stejné platí i v případě jeho zmínek o svých sourozencích a o otci Patriciovi). Porovnáme-li například celých sedm kapitol, které Augustin věnoval  ve druhé knize Vyznání očesání ovocného stromu, s pouhými několika málo zmínkami o této nikdy nejmenované ženě ve stejném spisu, nemůže se nenaskytnout  hned celá řada otazníků, které ovšem nejsou prvními, ani posledními v jeho značně nestandardním životě.

 

         Z dalšího textu pro nás vyplývají dva poznatky. První jen potvrzuje to, co jsme si již několikrát řekli, a co nakonec potvrdil i samotný Augustin – jeho velmi silná ctižádostivost a touha po vítězstvích  ho vedla až k účastem na veřejných rétorských a básnických soutěžích, které se v Kartágu pořádaly v některých velkých divadlech, nebo na veřejných shromaždištích za velkého zájmu diváků. Z textu dále vyplývá, že v Kartágu musel být Augustin jako řečník a básník už hodně známý, jestliže mu údajnou pomoc k získání vítězství v jedné takové veřejné soutěži nabídl sám nejvyhlášenější místní ptakopravec, tedy šarlatán, který věštil osud lidí pomocí zkoumání vnitřností čerstvě zabitých zvířat. Tento podvodník se navíc tvářil, že může kouzly ovlivnit ostatní účastníky soutěže tak, aby vyhrál Augustin. Zajímavá na tom není ani tolik samotná šarlatánova nabídka, a k Augustinově cti ani to, že nabídku plný hnusu a ošklivosti odmítnul, ale především to, že Augustin zásadně nevyvrací tuto nabídku jako nesmyslnou. Píše totiž, že: „ Chtěl totiž ke své oběti zabít zvířata a zjednat mně tou poctou pomoc zlých duchů.“ Znamená to, že tehdy  jako manichejec věřil těmto kouzlům a možnosti skutečně používat „zlé duchy“ k osobnímu prospěchu, případně k poškození jiných lidí. Snad až nečekaně upřímně dál vyznává Bohu, že tehdy ještě neodmítl šarlatánovu nabídku z lásky k Bohu, kterého dosud neuměl milovat, ale proto, že nechtěl, aby se kvůli němu zabilo zvíře a obětovalo se ďáblům. Velmi krásné a moudré je pak jeho poznání, že se už tím, že těmto kouzlům věřil, on sám ďáblům obětoval.

 

         Ve třetí kapitole Augustin hovoří především o své tehdejší velké víře v astrologii, nyní ovšem už hvězdáře, kteří předpovídali budoucnost, nazývá podvodníky. Jeho kontakty s nimi byly velmi časté, snad  byl velmi zaujatý svou vlastní budoucností, a také jak píše „...poněvadž nepřinášeli téměř (!) žádné oběti a nevzývali žádného ducha,aby poznali budoucnost“. Křesťanské principy spásy, osvojené po konverzi, nyní prezentuje dvěma citáty z Písma a porovnává je s tehdejším názorem hvězdopravců na tuto záležitost, kteří tvrdili těžko pochopitelné: „ Z nebe ti byl dán nevyhnutelný zákon hříchu“.

 

         V básnické soutěži, kde mu chtěl zmíněný šarlatán za úplatu dopomoci k vítězství, nakonec Augustin i bez jeho „pomoci“ skutečně získal prvenství oceněné  podle antických zvyklostí slavnostním vložením vavřínového věnce na hlavu. Slavnostním dekorováním vítěze byl vždy pověřen nějaký vážený občan, a v tomto případě to byl jeden z  nejvýznamnějších lékařů, výzkumník, objevitel a čestný prokonzul provincie Vindician. Tento velmi moudrý starý pán ihned poznal Augustinovo výjimečné nadání a inteligenci a brzy se mu stal skutečným důvěrníkem a rádcem. A byl to právě Vindician, který svému mladému příteli zásadně rozmlouval jeho velký zápal a víru v předpovídání budoucích věcí pomocí astrologie, protože sám podobným obdobím nadšení v mládí prošel a nakonec poznal, že vyplnění předpovědí pomocí postavení hvězd je pouze dílem náhod. Jeho zjištění se ale nezakládalo přímo na nějakém náboženství, nýbrž na vlastních pozorováních a faktech. V jeho poučeních teprve daleko později Augustin poznal  odpovědi přímo od Boha, ale v době svých rozmluv s tímto starým lékařem ještě plně věřil astrologům a ke změně názoru se jím zatím nenechal přemluvit. Přestože k astrologii získal po svém obrácení výrazně změněný postoj, nezanevřel na ní úplně, ovšem jen pokud je chápána jako součást nauky o Bohu a jeho díle, a pokud jí někdo šarlatánsky nezneužíval ve svůj osobní prospěch a obohacení na úkor pověrčivých prosťáčků. Uznával vědeckou práci hvězdářů, ale zavrhoval hvězdopravectví, věštění, a podobně, protože předpovídali budoucnost, kterou znal jen Bůh. Augustin jejich hádání nakonec správně vnímal jako rouhání Bohu, podobné zpupnosti prvních lidí v ráji, kteří chtěli být alespoň na chvíli jako Stvořitel.

 

         V roce 396 (397), dříve než Augustin začal psát Vyznání, už dokončil první tři knihy svého jiného veledíla, De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost, jinak  nazývané O křesťanské věrouce, ve středověku také Kazatelské umění), zatímco čtvrtou knihu doplňující tuto trojici přidal až po  třiceti letech. Ve druhé knize tohoto slavného teologického pojednání (kapitola 21.a 22.) Augustin píše právě o nebezpečí věštění vycházejícího z astrologie (viz. také 5.kniha De civitate Dei, O Boží obci), o pověrách takových „astrologů“ a pošetilosti pozorovat hvězdy za účelem předpovědi budoucích událostí v životě tazatele. Ještě než tedy začal psát svá Vyznání, zastával k astrologii už poměrně vyhraněné stanovisko, které se samozřejmě diametrálně lišilo od názorů devatenáctiletého manichejce. V knize De doctrina christiana nalezneme jak odsouzení nebezpečné pověrčivosti těch, kteří například sestavují horoskopy, tak i těch, kteří jim věří. Pokud tam narazíme na odsouzení pověrčivých  matematiků, nejedná se zde o vědce a odborníky na geometrii, aritmetiku, atp., nýbrž o lidový, tehdy běžně užívaný  název pro hvězdopravce (lat.genethliaci). O nich hovoří například takto: „Neboť i když skutečně určují a někdy i zjistí pozici hvězd ve chvíli něčího narození, zásadně se mýlí, když se z těchto údajů snaží předpovědět naše jednání a jeho důsledky; tuto svou problematickou službu pak prodívají nevědomým lidem. Někdo vkročí k takovému „matematikovi“ jako svobodný člověk a platí za to, že odtud může odejít jako otrok Martův, Venušin, nebo snad vůbec všech hvězd a souhvězdí...“

 

         V kapitole 22. druhé knihy De doctrina christiana  pak Augustin píše vlastně  totéž, o čem právě nyní hovoříme a na co nám už sám brzy poukáže ve  Vyznáních v knize VI. hl.8. Moudrému lékaři Vindicianovi se nakonec podaří přesvědčit svého oblíbence o nesmyslnosti víry ve hvězdopravectví (neslučovat s hvězdářstvím!), a ten o tom mimo jiné napíše: „... Chtít ale z takových zjištění předpovídat mravní vlastnosti, jednání a události je velký a šílený omyl, a ti, kteří nahlédli, že je třeba se  takových věcí zříci, tuto pověru bez váhání odmítají“. Takový proces k poznání pravdy ale nebyl pro Augustina ani jednoduchý, ani okamžitý. Třetí kapitolu  tedy zatím ukončuje slovy: „...dosud jsem nenalezl spolehlivý důkaz, jaký jsem hledal (?), abych naprosto jasně poznal, že odpovědi shodující se s pravdou byly dány náhodou a ne uměním astrologů“. Bohu díky za takovou Augustinovu zásadovost, protože jakmile naprosto jasně poznal nějakou pravdu, nic na světě už ho nemohlo zviklat k pochybování o takové pravdě, nebo snad přímo k hledání jiné „pravdy“, která by už ale nikdy skutečnou pravdou nemohla být. Ukázkovým příkladem je jeho naprosto jasné poznání  Boha Otce pomocí několika obrácení.

 

         Ve čtvrté hlavě vypráví autor o smrti jeho blízkého přítele. Už v předešlých zamyšleních jsme zmiňovali další zajímavost – Augustin nikdy nenazývá jménem lidi, které nějakým mimořádným způsobem miloval. O svých sourozencích se sice ve vzpomínkách takřka nezmiňuje a také je téměř nejmenuje, ovšem jeho vztah k nim není zcela jasný, přestože později v Hippo Regio byl se svojí sestrou v trvalejším kontaktu. Ale také svojí milenku, se kterou žil třináct let a zplodil s ní syna, nikdy jejím jménem nenazval. O důvodech můžeme pouze spekulovat, stejně jako v případě rovněž nejmenovaného přítele, o kterém vypráví tato hlava. Samozřejmě, že jména jeho nejbližších ještě v době před konverzí nejsou pro nás nezbytná, ale tato anonymita, kterou tak pečlivě Augustin střeží, není jistě bezdůvodná.

 

         Pravděpodobně v létě, nebo na podzim roku 375 se Augustin vrátil ze studií v Kartágu domů do rodného Thagaste, aby se zde sám živil jako učitel. Je dost pravděpodobné, že vyučování probíhalo ve velkém domě jeho rodičů, protože v té době již jeho otec nežil, a Augustin si z finančních důvodů nemohl dovolit pronájem prostor někde ve středu města. Rok, který nadšený manichejec a otec malého dítěte spolu s milenkou strávil doma, byl utrpením především pro jeho matku Moniku, jak se brzy dozvíme. Autor vzpomíná na silné pouto přátelství, které vzniklo mezi ním a bývalým kamarádem z dětství, pozdějším spolužákem ze základní školy a také  s ním studujícím rétoriku. Byl to pravděpodobně katechumen, a Augustin, jako klasický přehorlivý konvertita ho přemluvil ke vstupu do manichejské sekty, ostatně tak jako k tomu přemluvil mnoho jiných lidí nejen v Thagaste, ale i v Kartágu.

 

         Po necelém roce jeho pobytu doma ale jeho nejlepší přítel náhle umírá a Augustin toto přátelství popisuje jako „sladší nad všechny sladkosti mého tehdejšího života“. Jak si ale má čtenář taková emotivní slova, napsaná po čtvrt století po té události, správně vysvětlit? Určitě ne tak, jak tyto slova pochopili, a dodnes bohužel chápou některé minoritní skupiny sdružující osoby „jiné sexuální orientace“, z nichž mnohé dodnes neváhají svatého Augustina pokládat téměř za  svého patrona a jeho jméno rádi uvádějí na nejpřednějších místech v seznamech významných takto orientovaných osob v historii. Jejich zásadní omyl založený zejména na několika tradičně velmi emotivních vyjádřeních ve Vyznáních, spočívá především v základní neznalosti Augustinova života, jeho povahy, způsobu tehdejšího vyjadřování rétorsky vzdělaných  lidí, atd. Tento názor je tak krajně absurdní, že je pouze ztráta času se jím více zabývat, přesto by byla chyba, kdybychom na tyto skutečně nesmyslné fabulace naše čtenáře neupozornili.

 

         Větu o přátelství „sladší nad všechny sladkosti mého tehdejšího života“ chápejme jako desítky podobně nadnesených vyjádření v tomto spisu. Právě takové vysoce procítěné, často přepjatě emotivní obraty byly charakteristické pro antickou literaturu a rétoriku, kterou Augustin od malička dostával do podvědomí, aby ji velmi brzy pojal za svojí. Připočtěme k tomu jeho vrozený neklid, berberský temperament a po konverzi už trvalé  nadšení objevitele a zastánce pravdy, a začneme postupně vnímat jeho styl vyjadřování za standardní a přestaneme ho porovnávat s dnešním. Augustin  sice tyto a další podobně znějící věty  uznal jako ty pravé k vyjádření svého obrovského žalu a bolesti, ale asi se neubráníme myšlence, že podobné výrazy bychom u něho očekávali spíše v souvislosti se svým malým synkem, nebo svojí družkou, které skutečně miloval. O své matce Monice by podobnými slovy  zatím rozhodně nehovořil, krajně silný vzájemný citový vztah se mezi nimi zrodil až mnohem později. Zajímavá je i jeho zmínka o pokřtění jeho přítele v době, kdy byl kvůli náhlému zhoršení své nemoci již v bezvědomí. Augustin celkem zbytečně podotýká, že nemocný byl pokřtěn bez jeho přičinění (nikdo by to od sebevědomého a nadmíru aktivního manichejce ani neočekával), ale pozoruhodnější je jeho  pokračování: „ ...domníval jsem se, že jeho duše spíš snese mé poučení, než obřady vykonané na jeho těle v bezvědomí“. Nehovoří o pokusu zprostředkovat mu nějaký případný obřad manichejských pro  těžce nemocné, ale hovoří o svém poučení,a v tom případě tato slova potvrzují naše předešlé zmínky o jeho velké sebejistotě, pokud již tak mladý věřil v takovou moc svých slov.      

 

         Po křtu přítele došlo k jeho překvapivému uzdravení, a jistě nebudeme brát  doslova další Augustinovo vyjádření, že až do tohoto uzdravení ho „ neopouštěl ani na okamžik“ a také tato slova budeme vnímat jako jeho běžnou mluvu. Už jsme se zmínili, že synův návrat do Thagste byl pro jeho matku jedním velkým utrpením. Jeho otec zemřel už před téměř před třemi lety a zatím se o tom ani slovem nezmiňuje – na rozdíl od emotivního vyprávění o smrti přítele, a stejně nepochopitelně  skoupý na projevení citů k vlastní rodině bude ve Vyznáních i tehdy, když mu zemře milovaný syn Adeodatus... Po manželově smrti se přibližně čtyřicetiletá vdova zcela oddala své víře a všechen svůj zájem soustředila výhradně mezi syna a církev. Louis Bertrand ve svém životopisném románu sv.Augustin mimo jiné velice barvitě popisuje až fanatickou zbožnost matky, se kterou se horlivý manichejec setkal po svém návratu domů, a je zákonité, že oboustranně přepjatý vztah ke svým náboženstvím vyvolával mezi nimi neustálé konflikty. Arogantní a sebevědomý intelektuál stál proti přecitlivělé, trvale plačící matce, která byla přesvědčena, že slzami a neustálým domlouváním zlomí syna pro svoji víru.

 

         Augustin hned po uzdravení přítele začal zpochybňovat a zesměšňovat jeho křest v bezvědomí, ale jak píše, přítel se ho „zhrozil jako nepřítele a napomenul mne,...abych zanechal takových řečí, chci-li být jeho přítelem“. Manichejec měl evidentní zájem přítele přesvědčit o jediné pravosti své víry a říká, že svůj úmysl tedy odložil až do jeho úplného uzdravení. Během několika dní však nikdy nejmenovaný přítel umírá. Nyní byli v rodném domě už dva naprosto stejně zoufalí, plačící a sténající  lidé, ovšem každý byl nešťastný z jiného důvodu. Matka ze synova povýšeného, až zpupně předváděného manichejství, syn se  neskrýval své hoře a zdrcení žalem, podporované stejně tklivým pláčem, jakým svůj nářek doprovázela jeho matka. Soužití matky a syna v tomto rozpoložení obou nemohlo dlouho fungovat. Augustin podle svých tradičně emotivních vyjádření zemřelého přítele v nevýslovném utrpení a strašné bolesti hledal  po domě, a podle slov řecké tragedie „nenáviděl každou věc, kde on nebyl“. Také i další jeho větu, kdy se údajně ptal své duše na příčinu jejího zármutku, a odkazuje přitom na starozákonní žalm (který ovšem tehdy samozřejmě ještě neznal), nelze brát úplně doslova, stejně jako jeho slova o tom jak své zarmoucené duši domlouvá, aby doufala v Boha.

 

         V páté hlavě v souvislosti s líčením okolností smrti milovaného přítele autor vyzdvihuje význam pláče jako útěchy nad neštěstím člověka. Pro Augustina a  jeho matku byly všudypřítomné  slzy nejen projevem velmi častého citového pohnutí, ale především pro jeho matku se stal pláč argumentem, obranou, ale i zbraní, která  dlouhodobě zraňovala synovu přecitlivou duši. Pokračuje pak otázkou určenou Bohu, proč je pláč tak sladký nešťastným, a hned následující věta, pokud opět nejde jen o další řečnický obrat, nás musí zaujmout: „Či snad, ač jsi všudypřítomný, zavrhl jsi daleko od sebe naší bídu?“ Pokud je skutečný význam této věty doslovný, znamenalo by to jediné. Totiž, že ještě čtvrt století po popisované události, by si nebyl sídelní biskup, spisovatel, řečník, myslitel a teolog úplně jistý tím, o čem  sám tak přesvědčivě píše a káže, a to o nezměrné Boží lásce k lidem. Konečně, jeho  pesimismus vyvolávající nauka o předurčení člověka by této větě odpovídala. Také další věta : „...kdybychom neúpěli k Tvým uším, nic by nezůstalo z naší naděje“ nutně vyvolává další otázky, a to jak vlastně Augustin ve skutečnosti chápal svá jiná vyjádření na téma lidská naděje, jestliže se s tímto tvrzením tak podstatně  neshodují. Z pokračujícího textu jasně vystupuje jeho kladné vnímání projevů jako je nářek, pláč, vzdechy a hořekování, které nazývá sladkostmi, a podobný, nebo stejný názor měla jistě i jeho matka Monika. Ke konci hlavy píše o tom, že smrtí přítele ztratil veškerou svou radost a přáli bychom si, abychom také i o této větě mohli říkat „značně nadnesená nad skutečnost“ a  nemuseli ji brát doslovně. Jinak bychom si totiž museli alespoň v duchu položit otázku, jaký v tom případě měl vztah ke své družce, s níž už žil přibližně čtyři roky a především, zda mu nedělal radost alespoň jeho malý syn, kterého snad kvůli své matce nečekaně pojmenoval Adeodatus (Boží dar, Bohem daný, Bohdan). Radost neměl ani ze své matky, ze sourozenců, dokonce jí neměl ani ze svého manichejského boha?

 

         Šestá kapitola pokračuje líčením Augustinova nesmírného bolu ze smrti přítele a je to opravdu „s chutí líčený, vychutnávaný bol“. V textu vedle samotného obsahu nás pravděpodobně ještě více zaujme, jakými obraty a výrazy líčí svůj žal nad smrtí přítele, která se udála už  před čtvrt stoletím. Aniž bychom chtěli jakkoli snižovat autorův tehdejší skutečně mimořádný zármutek (na rozdíl od naprosto netečné reakce na úmrtí svého otce), vyprávění o tom si ovšem skutečně naplno „užívá“, přesně v duchu svého přesvědčení v tom smyslu, že žal, či pláč je vlastně sladký a prospěšný. Na začátku kapitoly je velmi zajímavá věta, která se dá vyložit více způsoby: „Byl jsem nešťastný, jako je nešťastné každé srdce spoutané náklonností k pozemským věcem; je rozervané při jejich ztrátě a uvědomí si tehdy, jak bylo nešťastné i před jejich ztrátou. Takový jsem tenkrát byl...“ Pokud budeme tato Augustinova slova vnímat doslovně, pak s odstupem mnoha let vidí svůj tehdejší život jako  nešťastný, a to ne pouze v okamžiku smrti přítele, ale i před  touto ztrátou. Poprvé v této knize hovoří  o tom, že by tehdy nebyl šťastný, přestože měl za sebou vynikající školní i studijní úspěchy, rodinné zázemí a podporu, sbíral první důležité zkušenosti jako učitel, měl perspektivu skvělé kariéry, a podle všech jeho náznaků byl i mezi manichejci velmi spokojený. A co je ještě podstatnější, měl družku a syna, se kterými žil, a samozřejmě i svoji ustaranou matku, která by za něho doslova položila svůj život. V tomto případě už neobstojí naše tolikrát opakovaná vysvětlení pro podobné případy, že se jedná o přílišnou výrazovou nadnesenost, tak typickou pro Augustina. Pokud by skutečně neměl být tehdy šťastný, nebylo to jistě kvůli tomu, že by tehdy ještě nebyl křesťanem. To se nám snad ale, jak pevně doufám, opravdu nesnažil naznačit.

 

         Jen pro vysvětlení – ze skutečně bezmezného obdivu k jeho dílu a upřímného osobního  vztahu k tomuto mysliteli se snažíme jeho slova vnímat téměř doslova, abychom z jeho vzácných a nadčasových myšlenek získali pokud možno maximum toho, co nám chtěl sdělit. Takovým způsobem studia ovšem zákonitě občas narážíme na různé rozpory, protimluvy, a mnohé jeho myšlenkové pochody a následné reakce jsou pro nás jen těžko pochopitelné. Smysl těchto úvah je co nejlépe porozumět Augustinovým myšlenkám, a ne snad, jak by se někdy mohlo zdát, hledat a poukazovat na rozpory v jeho vyjádřeních. A pokud si myslíme, že jsme na nějaký už skutečně narazili, většinou se za ním skrývá něco objevného v jeho životě; nějaký náznak, nebo návod, něco, o čem se možná nikde jinde nedočteme. Jestliže tedy na některé rozpory a protimluvy poukazujeme, je to jen proto, že za nimi tušíme možná dosud ukryté poklady Augustinovy duše, které  právě takovými nejasnostmi si žádají naší zvýšenou pozornost. Případné nesrozumitelnosti  tedy v jeho díle chápeme spíše jako naznačenou výzvu k důkladnějšímu zamyšlení. A v neposlední řadě jsme si dobře vědomi doby ve které žil, kdy bylo značné přehánění ve vyjadřování tehdejším standardem.

 

       

 

         Na začátku této hlavy jsme se zmínili o chuti, s jakou nyní Augustin hovoří o svém žalu a v další větě nám správnost naší poznámky potvrzuje sám těmito slovy: „...plakal jsem přehořce a v hořkosti byl můj odpočinek.“ Pokud si znovu uvědomíme, že tyto řádky psal jako už známý teolog, filozof, spisovatel a biskup, pravděpodobně ještě více vynikne jeho až téměř sebeobhajoba před Bohem, když se až omluvně vyjadřuje v tom smyslu, že by tehdy svůj život za tohoto umírajícího přítele nedal. V této souvislosti pokládám za zbytečnou poznámku, že Bůh by samozřejmě od něho takovou nesmyslnou oběť ani nežádal, ale stejně bezpředmětná se jeví i tato jeho věta napsaná čtvrt století po události. Jako příklad svého vztahu k příteli uvádí dvojici zajatých královských synů Pyladése a Oresta z řecké mytologie, kdy měl být Orest obětován, a Pyladés se nabídl za něho. Augustin dále vyznává svůj tehdejší strach ze smrti a pokračuje vzhledem k jeho věku a vzdělání trochu překvapivě, ovšem jen pokud opět nejde jen o klasické řečnické přehánění, o kterém jsme se před chvílí zmínili: „ Měl jsem za to, že (smrt) může najednou všechny lidi utratit, jako zabila jeho“. Taková myšlenka se totiž nehodí ani k jeho tehdejšímu manichejskému vyznání, ani k dosaženého vzdělání a vrozené inteligenci.

 

         Jako další značně nadnesený výraz budeme jistě chápat další větu: „Divil jsem se, že ostatní lidé žijí, poněvadž zemřel ten, jehož jsem miloval...“ , která jakoby byla opsaná  z antických tragédií. To samé můžeme říci o pokračování této věty: „...ještě víc jsem se divil, že po jeho smrti mohu žít já, protože jsem byl takřka druhý on.“  Není zde alespoň na první pohled zcela jisté, jestli nám chce Augustin skutečně naznačit (a Bohu po letech přiznat), že jeho tehdejší bolest byla tak veliká, že by tehdy snad opravdu reálně uvažoval o sebevraždě. Ale faktem je, že nyní o své smrti hovoří už potřetí; nejprve má před ní strach, potom se diví, že po smrti přítele sám žije, a na konci této kapitoly k tomu  říká tak podivnou větu, že se k ní bude muset vrátit ještě za přibližně dvaapadesát let, a ve svých Retractationes (Retraktáty) jí vysvětlit. Potřetí tedy v této kapitole hovoří o své případné smrti snad nejjasněji, ale  navazující věta je už skutečně velmi zvláštní: „...proto mně byl život hrozný, poněvadž jsem nechtěl žít polovičním životem. Snad proto jsem se bál zemřít, aby nezemřel celý ten, jehož jsem tolik miloval“. Doslova vzato, a bez ohledu na jeho mnohem pozdější opravu této věty, by tehdy Augustin  při uvažování o své vlastní smrti bral ohled na svého mrtvého přítele,  aby nezemřel celý ten, kterého tak miloval...  Ve zmíněných Retraktátech, spisu, ve kterém ke konci života po dva roky reviduje svoji  celoživotní tvorbu, se o této větě ze čtvrté knihy Vyznání  zmíní, že to byl tehdy od něho nevhodný vtip.

 

         Ještě v sedmé hlavě autor pokračuje v líčení svého smutku, před kterým nakonec uteče zpět do Kartága. Přestože se o tom nezmiňuje, z jiných pramenů můžeme vydedukovat, že smrt přítele  nebyla jediná příčina ukončení své první učitelské praxe a odjezdu z rodného města. Augustin měl totiž s největší pravděpodobností doma v Thagaste také svojí družku a syna, a jeho matka si tuto ženu, řečeno kulantně, značně neoblíbila. Pravděpodobně v ní spatřovala jen primitivní a přízemní svůdkyni, zcela nedůstojnou pro svého milovaného syna a brzdu jeho předpokládané hvězdné kariéry jako váženého soudce, slavného řečníka impéria, nebo vysoce postaveného císařského úředníka. A další navazující příčina bylo Augustinovo přehorlivé manichejství, které se nerozpakoval své nervově labilní matce škodolibě předhazovat jako jediné pravé. A to nejen u nich v soukromí domova, ale podle mnoha zmínek v jiných pramenech, dokonce i veřejně v Thagaste, kde nadšeně manichejství propagoval přesně ve stylu nadšeného konvertity. A konečně nemůžeme pominout i skutečnost, že jeho  soukromá škola se nejspíše velmi silně potýkala s existenčními problémy již od samého začátku...

 

         Augustin i nyní používá velmi silných slov, aby vyjádřil co nejvěrněji svůj tehdejší smutek: „Zuřil jsem,vzdychal, plakal, rmoutil se, tížilo mě nesmírně břímě mé bídy, puklé srdce mi bylo na obtíž...“ Dál vypočítává, kde všude se údajně pokoušelo jeho srdce nalézt zklidnění, ale i tento výčet bude pravděpodobně značně přehnaný, vezmeme-li v úvahu pravděpodobnou přítomnost jeho vlastní rodiny, dále jeho matky, a nezapomeňme i na jeho čistou a nadšenou manichejskou víru. „ Ani v půvabných hájích, ani ve hře a zpěvu, ani na libovonných místech, ani v nákladných hostinách, ani v rozkoších ložnic a lože, konečně ani v knihách a básních nenalézalo (jeho srdce) klidu“. Pro ilustraci těchto slov dodávám, že Augustin přes den vyučoval, a pokud měl skutečně u sebe rodinu, alespoň část svého volného času by jí jistě věnoval. Dále se aktivně věnoval veřejné propagaci manichejské víry, a po večerech si připravoval vyučování na příští den, proto se zdá uvedený výčet akcí k utišení jeho bolu skutečně nadnesený. Tím spíše, když dále uvádí, že se jeho srdce tehdy hrozilo i samého světla a vše mu bylo protivné mimo vzdechů a slz. V takovém stavu  si ho jen těžko dokážeme přestavit na nákladných hostinách , v rozkoších ložnic, nebo ve hře a zpěvu.

 

         Kapitolu zakončuje vyznáním, že „manichejský bůh“, prázdný výmysl a blud, mu jeho bolest neutěšil, a trochu nelogicky tvrdí, že již tehdy věděl, že jen pravý Bůh - ke kterému se nyní obrací – mu může útěchu poskytnout. Píše, že to sice věděl, ale útěchu od pravého Boha prý nechtěl, a ani nemohl, protože měl o jeho skutečnosti pochyby. Aby unikl neustálým vzpomínkám na přítele (a možná i z důvodů, které jsme již naznačili), ukončil svůj necelý rok trvající pobyt v rodném městě a vrátil se zpět do slavného Kartága.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                                                                                    M.Č.