Vyznání - úvahy nad IX.knihou 2.část
Vyznání – úvahy nad IX.knihou
Evodius byl velmi nadaný a vzdělaný mladý muž, který se po svém návratu do Afriky stal knězem ještě dříve než Augustin a na rozdíl od něho Evodius ke kněžské službě cílevědomě směřoval zcela podle své vůle. Později jako jeden z několika Augustinových afrických přátel - například Alypius byl biskupem v Augustinově rodišti v Thagaste, nebo jeho životopisec Possidius byl biskup v numidském městě Calama, se i Evodius stal biskupem, konkrétně v osadě s klášterem jménem Uzala (Uzalis, Africa proconsularis, Bizerta). Často si se svým uznávaným přítelem Augustinem dopisoval, například mu jako svému kolegovi hipponskému biskupu napsal v roce 411 pojednání o správnosti teorie hlásající existenci duchovního těla, a podílel se jako on i na potírání a tažení proti přetrvávajícímu manicheismu. Stal se Augustinovým literárním partnerem v knize De Libero Arbitrio (O svobodném rozhodování) a vedl s ním i další korespondenci, viz např. Epistolae (Listy) 158, 160,
V pokračování nás také možná zaujme jen letmá Augustinova zmínka o tom, že při psaní této hlavy velmi spěchal. Protože tato slova více nevysvětluje, můžeme si myslet, že spěchal proto, že už chtěl psát o smrti matky, nebo proto, že chtěl několikaletou práci prostě dokončit a věnovat se svým dalším úkolům a plánům. Vzhledem však k tomu, že jedinému tématu – smrti matky věnoval celých šest kapitol (porovnejme jejich obsažnost s jen několika pouhými zmínkami o smrti otce, nebo dokonce jen s pár spíše věcně vyjádřenými větami o smrti svého milovaného syna), bude pravděpodobnější spíše první možnost. K mnoha paradoxům Augustinova života patří i velmi silná pravděpodobnost, že za celý život si byli s matkou vzájemně úplně nejblíže právě až posledních pár dní jejího života v římském přístavu Ostii. Dokonce ani na předcházejícím společném půlročním duchovním usebrání v Cassiciacu se jejich vztah stále ještě nedostal na niternější úroveň, kterou bychom po létech usilovných matčiných modliteb, a vysněného „návratu ztraceného syna“ očekávali. To není nějaká vlastní spekulace; je to evidentní z faktu, že autor v knize o nějakém tamějším vzájemném znovuobnovení, nebo snad teprve úplném zrození opravdových, čistých a láskyplných vztahů milující matky a kajícího syna dosud nehovoří. Čtenáři očekávané tak přichází až v těchto posledních kapitolách.
V dalším textu nás konečně Augustin nechává velmi opatrně nahlédnout do několika s pečlivostí a pietou vybraných příběhů z matčina života. Pokud se chceme pokusit alespoň o obstojné porozumění podstatných částí Augustinova filozoficko-teologického učení, velmi nám k tomu pomůže osvědčená pomůcka – důvěrnější znalost jeho vlastního života, jeho zvyky, zkušenosti, povaha, atp. Ani jeho život, stejně jako jeho dílo, nebyl jednoduchý a jednoznačný, a pro lepší pochopení jeho často překvapivého chování, projevů, reakcí, atd., bychom měli znát jeho rodinné zázemí, ve kterém vyrůstal a osoby, které na něho měly největší vliv, konkrétně máme na mysli především jeho matku. A stejně jako u jejího syna, tak i u Moniky bychom měli znát alespoň některé fragmenty událostí a prožitků z jejího vlastního rodinného zázemí a z jejího mládí, které se spolupodílely na tvorbě nebo rozvoji jejích některých povahových vlastností, které po ní převzal Augustin. Stejným způsobem jsme se vrátili ještě o dvě generace zpět, až jsme se ocitli u nejhlouběji dosažitelných kořenů geneze některých jeho rysů a vlastností. Řeč je o většinou životopisců opomíjenou, ale v této kapitole naštěstí autorem zmíněnou vychovatelku Augustinovy matky.
Augustin o své matce píše: „A nechválila tolik pečlivou starostlivost své matky, jako spíše jakési zestárlé služebnice, která již jejího otce chovávala, jako chovají odrostlejší dívky malé děti“. Moničina matka z neznámého důvodu svěřila její výchovu plně do rukou staré služce, která dokonce vychovávala už jejího otce, a někde v této době je potřeba začít hledat odpovědi na mnohé otázky, které nás při podrobnějším procházení Augustinovým životem i učením jistě napadnou. Autorova babička se tedy výchově své dcery pravděpodobně příliš horlivě nevěnovala, a její osobnost tak s největší pravděpodobností utvářela hlavně stará bigotní křesťanka, jejíž výchovné metody musely být poměrně drsné i na tehdejší dobu a prostředí, jak hned uvidíme. Na otázku, proč dítě v křesťanské rodině nevychovávala jeho vlastní matka, neznáme odpověď ani z nějakého náznaku v textu, stejně jako tam nenajdeme žádnou zmínku o tom, jaký vztah ke své matce měla Monika, ten však ale lze alespoň vytušit. Stačí si ještě jednou přečíst první část uvedené citace, naznačující, že Augustinova matka měla k této staré služce (i přes její asi velmi svérázné výchovné metody) lepší vztah, než ke své vlastní mamince. Pokud tomu tak opravdu bylo, nebudeme raději spekulovat o příčinách, abychom se nedostali příliš daleko od našeho hlavního tématu, kterým je především svatý Augustin.
Ještě než autor uvede jeden konkrétní a v podstatě otřesný příklad, jakým způsobem byla vychovávána Monika a její sestry, použije výraz „svatá přísnost“, kterým charakterizuje postup, užívající vychovatelka při nutnosti pokárání dětí. V těchto místech je možná vhodné se na chvíli zastavit.
Kdo z nás podobný způsob křesťanské výchovy na sobě zažil, ať už od rodičů, nebo kněží, katechetek, apod., nemá pravděpodobně na takový způsob výchovy ty nejkrásnější vzpomínky, protože takový způsob výchovy je nezřídka spojen s citovým vydíráním dětské duše. U slov „svatá přísnost“, nám chybí taková slova, jako je Boží láska, milosrdenství, dobrota, tolerance, pochopení, a podobně. Pokud tedy byla Monika jako dítě v tomto duchu skutečně vychovávána, už nás pak nemůže překvapit její počínání o pár desítek let později, když se po létech svého poměrně velmi volného a tolerantního výchovného způsobu ke svému nepokřtěnému miláčkovi, rozhodla po smrti svého manžela a Augustinova otce Patricia k radikálnímu obratu. Jakoby si matka po synově urychleném odjezdu z domova a zvlášť po jeho vstupu k manichejcům uvědomila, že její spíše pasivní výchovná metoda ke křesťanství u něho selhala, a nyní je už pozdě začít sedmnáctiletého syna systematicky vychovávat ke Kristu, navíc žijícího několik stovek kilometrů od domova. Někdy v tomto období dostal matky život jediný smysl: především už nastálo žít v synově těsné blízkosti a především ho vyrvat manichejcům, poté ho získat pro křesťanství, a současně od něho odtrhnout jeho nemajetnou milenku. (Někdy bývá zcela chybně uvedeno, že Monika toužila po tom, aby ho přivedla ke kněžskému povolání) Používala k tomu všechny možné způsoby, včetně výčitek, slibů, výhrůžek, slzí a jak jinde Augustin píše,…téměř nepřetržitého pláče, a je víc než pravděpodobné, že mezi mnoha takovými pokusy, jak na syna zapůsobit, patřil i systém „svaté přísnosti“, který tak dobře poznala na sobě jako dítě od své vychovatelky. Ovšem i snaha ovlivnit synovo jednání použitím různých forem svatosti ve spojení s přísností byla zbytečná, a hlavně značně opožděná. Jeden autor ve své knize napsal, že vzhledem k tehdejším africkým zvykům, a temperamentu horkokrevných obyvatel, docela snadno spatřuje scénu z té doby, kdy velmi hlasitě plačící a ruce vzpínající Monika za velkého zájmu kolemjdoucích klečí před svým synem na ulici, aby ho přemluvila k návratu domů, a když vidí svojí marnost, plná emocí a ve vrcholném zoufalství ho veřejně proklíná. Později se i v jeho životě setkáme s jeho jednáním, které nám možná vzdáleně připomene užití zmiňované svaté přísnosti, jejíž základy jsme nalezli až u vychovatelky jeho matky, například v souvislostech s jeho úlohou v bouřlivých časech násilných střetů donatistů a circumcellionů s katolíky, kdy požádal stát o jejich potlačení, a při pozdějším souzení a trestání násilníků se možná právě v duchu vnitřně zažité svaté přísnosti přimlouval za jejich potrestání „pouze“ zbičováním, ale důsledně odmítal jejich mučení, zohyzďování, a popravy. Zároveň při jednáních snad právě v duchu příkladné svatosti vyjádřil odpuštění násilníkům, a nabídl jejich přijetí do katolické církve.
O zmíněném velmi svérázném způsobu výchovy Augustinovy matky a jejích sourozenců fanatickou služkou píše kupodivu s překvapivým pochopením, které bychom od něho nečekali už proto, vzpomeneme-li si na jeho velkou volnost, se kterou prožil své dětství, asi jen v té nejmenší nutné míře omezovanou rodičovskými zákazy. Augustin píše: „Tak například kromě času, kdy střídmě pojedly u stolu rodičů, nedovolovala jim ani při veliké žízni napít se vody, aby se tak chránily před zlým návykem“. Jen pro dokreslení připomínám, že Numidie, kde žili oba Augustinovi rodiče, byla velmi úrodná nejsevernější část Afriky (obilnice Říma), území, kterým protékalo mnoho potoků a říček z blízkých vrchů a pohoří (Atlas), a které nikdy netrpělo závažnějším nedostatkem vody. Ovšem na druhou stranu také hovoříme o oblasti, kde se uvádí průměrná roční teplota kolem 26stupňů, takže v kontrastu s těmito skutečnostmi ještě více vystupuje otázka po příčině zdraví ohrožujícího jednání Moniččiny vychovatelky, navíc se souhlasem jejích rodičů. Augustin dále cituje ( „Říkávala velmi rozumně…“) slova vychovatelky v tom smyslu, že nynější žíznění děvčata vychová k sebekázni, takže až dorostou a vdají se, nebudou příliš zvyklé pít vodu, natož pak vína, které bylo ve sklepě téměř každého domu. Autor, v dětství ve svých potřebách rozhodně neomezovaný, vyjadřuje nakonec ještě jednou souhlas a naprosté pochopení s tímto výchovným způsobem, který prožila jeho milovaná matka a píše: „Takovým poučováním a důsledným rozkazováním ovládala (služka) žádostivost mladého věku, a uváděla na slušnou míru i žízeň dívek, takže se jim ani nezachtělo toho, co se neslušelo“. Jeho příznivý postoj je ovšem důsledkem s největší pravděpodobností podobného postoje matky k podobným výchovným metodám, přestože ji sama na svých dětech z dobrých důvodů nepoužila. V opačném případě by zcela zřejmě matku upřímně politoval.
Augustin je ale v dalších odstavcích přinucený nepřímo přiznat nesmyslnost a logický nezdar podobného způsobu ovládání žádostivosti mladého věku, a poměrně rozsáhle vypráví, co mu v této souvislosti (jistě až v poslední době jejich duchovního znovunalezení) o sobě poprvé přiznala matka. V domě, ve kterém s rodiči vyrůstala, stejně jako v domě manžela Patricia, kam se přibližně jako sedmnáctiletá přivdala, bylo v nádobách ve chladném sklepě uskladněné lehké stolní víno, které se podle místních zvyklostí běžně pilo ke každému jídlu. (Stejně tak se tak se pilo víno i v klášterech později založených Augustinem.) Do sklepa chodily načepovat víno služky, nebo tam rodiče posílaly později i své děti, a pomalu dospívající Monika začala pomalu víno, které ze sudu přelévala do láhve, usrkávat. Zpočátku to bylo především z podnětu jen tajně překročit přísný zákaz vychovatelky, ale později se z malého opakujícího se dobrodružství, stal zvyk. Už se nejednalo o malou osobní vzpouru, ale o stupňující se chuť, a později možná i potřebu. Víno se v domácnosti pilo denně, takže nakonec, jak Augustin píše, matka: „…propadla tomuto návyku, a jedním douškem pila celé poháry“. Snad dobře míněná, ale v tamním prostředí až krutá výchovná metoda staré služky na ochranu svěřených dětí před jejich případným budoucím alkoholismem, se ukázala na případu Moniky logicky jako naprosté fiasko.
Z dalšího textu se dozvídáme, že se jednoho dne Monika z nějakého důvodu pohádala se služkou, a ta ji v zápalu hádky nakonec možná už z nedostatku své další argumentace vyčetla její pijanství. To ovšem byla pro jistě sebevědomou dospívající dívku šokující a hlavně ponižující odhalení, nejvíc jistě proto, že o jejím zvyku věděl ještě někdo jiný. Augustin píše, že dotčená matka prý pak svoji chybu poznala, hned jí odsoudila a odložila. V této souvislosti je zajímavý jeho postoj k oné služce, která možná v podstatě zabránila případným, ne zcela vyloučeným budoucím problémům matky v této záležitosti. Augustin se nejprve v tomto smyslu nepřímo o služce nečekaně vyjadřuje, že výčitky nepřátel někdy napravují, a dokonce se přitom ještě obrací na Boha a říká: „Ty však jim Pane odplatíš podle jejich úmyslu, ne podle toho, co skrze ně působíš. A skutečně ta služka chtěla svou paní jen pozlobit, ne uzdravit...“. Takže i když chápe včasné maminčino uzdravení prostřednictvím služky jako Boží řízení, tuto Bohem poslanou služku odsuzuje za to, že prý svojí výčitkou nechtěla Moniku uzdravit, ale jen pozlobit. Tento svůj postoj stvrzuje i poslední větou osmé kapitoly, když k Bohu dále hovoří, a mimo jiné říká: „…uzdravil jsi nemocí jedné duše duši druhou“. Asi není nutné podotýkat, že nemocnou duši podle autora měla služka.
Hned na začátku IX.hlavy Augustin na první pohled překvapivě, a bez dalšího komentáře otevřeně konstatuje, že jeho matka svými rodiči nebyla vychovávána k Bohu. Bůh prý působil na Moniku, aby byla spíše poddána rodičům, ale oni nepůsobili, aby byla poddána Bohu. Už jen z toho důvodu, že takovou skutečnost sice konstatuje, ale dál nerozvádí, zcela evidentně znamená, že mu tento fakt není nijak příjemný. To je ovšem poměrně pochopitelný postoj; později její až proslulá zbožnost má podle toho, co autor napsal, kořeny hlavně v působení staré (podle některých autorů fanatické křesťance) a „přísně zbožné“ služce, a ne v jeho prarodičích, což by na čtenáře jistě působilo značně idyličtěji. Zároveň to může znamenat, že k některým překvapivě tvrdým (na horlivě zbožnou křesťanku, jejíž náboženství je založeno především na lásce) a neústupným postojům matky k dospívajícímu synovi přistoupila pod vlivem tvrdé výchovy, kterou sama prošla. Ovšem stejně tak někdy ve vypjatých chvílích Augustinův nečekaně tvrdý a nekompromisní postoj, nebo jednání, velmi pravděpodobně ovlivňoval i způsob výchovy, kterým byla jeho matka vychovávána.
Text pokračuje zmínkou o tom, jak se velmi mladá Monika provdala (když dospěla v pannu,odhady životopisců se pohybují mezi 14ti do maximálně 17ti let, manželovi Patriciovi mohlo být přibližně jednou tolik) a manželovi prý složila jako svému pánu. Další věta nás zarazí svoji pouhou zmínku řečenou čistě oznamovacím způsobem, na autora plného emocí a plného morálních zásad naprosto nevzrušeně hovořícím o otcových nevěrách: „Snášela však manželskou nevěru tak, že nikdy o tom neměla s manželem sporu“. (Všimněme si také, že když v tomto případě píše o rodičích, nehovoří o nich jako o matce a otci, nebo ještě spíše - s nádechem vděčnosti - o mamince a tatínkovi, ale převážně hovoří o panně, provdané za svého muže, a hlavně o svém otci hovoří jako o manželovi své matky, případně o Patriciovi, tedy způsobem, kterým lidé hovoří hlavně o svém nevlastním otci. Bereme ovšem v úvahu i možné specifické vyjadřovací zvyklosti té doby). Fakt o běžné nevěře Augustinova otce neopomene asi žádný životopisec podotknout, ale možná nikdo (?) se nezeptal po možné příčině. Stejně zajímavé by bylo znát důvod, proč právě Augustina, který se později ve svém obrovském díle samozřejmě zabývá také i lidskou duší, dobrem a zlem, sexualitou, vztahy mez mužem a ženou, a podobně, kolem roku 400, kdy pravděpodobně tuto kapitolu psal, tento pro matku rozhodně ponižující, nemorální a manželství a rodinu devastující fakt, tehdy už jako hipponského biskupa neinspiroval k jakémukoli vyjádření, nebo snaze o objasnění, či odsouzení? Může být jeden z důvodů ten, že by v tom případě logicky musel alespoň něco naznačit o příčině pro nás nepochopitelného stanoviska mladé matky k této otázce? Snášela však manželskou nevěru tak, že nikdy o tom neměla s manželem sporu... Jaké pohnutky asi vedly Patricia být své o polovinu mladší manželce běžně a veřejně nevěrný, a co vedlo Moniku, aby jeho chování brala se stoickým klidem? Také nyní se v souvislosti s už zmíněnými poznámkami o zděděných a převzatých vlastnostech a názorech naskýtá otázka, jakým způsobem byla Monika svojí starou, podle všech ukazatelů nikdy neprovdanou vychovatelkou vychována a připravena na manželský život. Vůbec nic totiž nenasvědčuje tomu, že by jako inspiraci pro svůj možná i v té době originální postoj k manželské nevěře nalezla u svých vlastních rodičů, kteří se navíc na její výchově rozhodně nepodíleli tou nejpodstatnější měrou.
Otec Patricius byl „...muž dobromyslný, ale prchlivý“, jak dál píše jeho syn. To je de facto poprvé od začátku knihy, kdy se o otci vyjadřuje také i kladně. Přestože se na začátku deváté hlavy zmiňuje, že jeho matka svému muži složila jako svému pánu, i přes její právě zmiňovaný postoj k manželově nevěře si nesmíme vytvořit falešnou představu, že Monika byla tichá a ustrašená žena smířená se svým osudem. Sám Augustin to dál dost jasně naznačuje, když k otcově prchlivosti a následnému postoji matky uvádí: „ Když se pak vybouřil a umírnil, složila mu při vhodné příležitosti účet ze svého jednání...“ Konečně, jak můžeme pozorovat na vystupování Moniky ještě po celých asi šestnáct let po manželově smrti, nikdy se nechovala jako snad zakřiknutá a pasivně smířená se svým osudem. Jak jsme díky jejímu synovi v této knize sami poznali, byla především příkladná houževnatá bojovnice, která pro získání svého cíle neznala překážky. Ovšem tím spíš byl její postoj k manželově nevěře nepochopitelný. Podruhé a bohužel už zcela naposledy hovoří Augustin o otci v dobrém duchu, když v dalším odstavci píše, že: „...dosud nikdy nebylo slyšeno a ze žádné stopy nebylo patrné,“. Koho by v kontextu s touto větou o zdánlivě téměř ideálním a harmonickém manželském svazku v tuto chvíli ještě jednou nenapadla otázka o příčinách pravděpodobné vzájemné dohody o legálnosti Patriciových manželských nevěr se zvláštním přihlédnutím na to, že se za chvíli o své matce zmíní, že byla zajisté ženou jednoho muže? Vedle uvedeného autor na základě vzpomínek své matky ještě vypráví, jak matka dávala svým přítelkyním, k nimž se jejich manželé chovali hrubě a násilnicky, svůj osvědčený recept na chování ke svým manželům. Ti, co její radu poslechly, jí prý za ní vroucně děkovaly, které ne, zůstaly vydány špatnému zacházení.
Monika se do Patriciovy domácnosti přivdala a spolu s nimi bydlela i jeho matka. Vzájemné vztahy se snachou nebyly alespoň na začátku manželství nijak ideální, a z možných příčin jmenujme alespoň jednu velmi pravděpodobnou. Mladičká paní domu byla, jak víme, vychovávána starou, velmi přísnou křesťankou, která dokonce zažila poslední pronásledování křesťanů a jistě jí jako velmi zbožné křesťance musela vadit zcela pohanská domácnost. Možná si kvůli své až netrpělivé křesťanské horlivosti (vzpomeňme na stejnou vlastnost Augustina po konverzi), se kterou se pravděpodobně snažila v domě propagovat křesťanství, nadělala hned zpočátku své nepřátele nejen v tchyni, ale hlavně mezi služebnými. Ty začaly před tchyní mladou pomlouvat a donášet na ní nejrůznější pomluvy, které rušily domácí mír mezi ní a snachou .Vzrůstající vzájemné napětí prý nakonec vyřešila sama Patriciova matka, která svého syna požádala o potrestání těch, které Moniku pomlouvaly. Poté už prý tyto ženy měly spolu vždy vzornou dobrou vůli. Augustin se při této příležitosti o své matce dále zmiňuje, že kde jen mohla, utěšovala rozepře mezi rozhněvanými a se svářícími. I přes své mládí tedy Monika pravděpodobně v domácnosti, ale možná i ve svém pohanském okolí figurovala nejen jako rádkyně v problémech, ale snad i něco v tom smyslu, jako laická smírná soudkyně, či poradce pro znesvářená strany. Vzpomeňme si na tento poznatek tehdy, až budeme v jiných knihách číst o Augustinovi také jako o ustanoveném soudci, od kterého kvůli jeho příslovečné nestrannosti žádali rozsouzení především pohané a příslušníci jiných církví. I v tomto případě máme na mysli další Augustinovu zděděnou vlastnost po své matce.
Na první pohled není zcela jasné, co přesně má Augustin na mysli, když v poslední části deváté hlavy píše o tom, že poté, co se otec Patricius nechal asi na neustálé naléhání Moniky na samém konci života pokřtít, nemusela si už stěžovat na to, co od něho snášela, pokud byl nevěřícím. To se ale vůbec neshoduje s jeho předešlými a už zmíněnými hodnoceními vzájemných manželských vztahů jeho rodičů, například ... že by Patricius svoji manželku bil, anebo že by alespoň jeden den žili v domácím sváru, nebo když hovořil o reakce matky na otcovy nevěry slovy ...snášela však manželskou nevěru tak, že nikdy o tom neměla s manželem sporu. V tom případě by totiž v manželství Augustinovy matky figurovaly ještě jiné (a snad větší?) nejmenované problémy, než byla otcova nevěra...K závěru autor použil větu, kterou buď z některého spisu převzal, nebo byl jejím skutečným autorem, a která se mu zřejmě velmi zalíbila, protože jí v životě použil mnohokrát a ve více souvislostech. Když se zmiňuje o matce, napíše: „ Vychovala své syny tak, že tolikrát je v bolestech znovu porodila, kolikrát je viděla vzdalovat se od Tebe.“ Dokonce se vyjádřil, že stejným způsobem prožívala životy i ostatních členů komunity přátel a nově pokřtěných, kteří se s ním chystali na návrat domů do Afriky. Starala se, jako by byla matkou nás všech, a starala se, jako by nás všech byla dcerou.
Desátá kapitola hovoří o vrcholných okamžicích Augustinových hovorů s matkou o nebi těsně před její smrtí, které kvůli své prostotě, ale nevídané duchovní síle, můžeme považovat za nejkrásnější teologické vyznání všech devíti knih tohoto spisu.
V několika nejvýznamnějších okamžicích Augustinova života sehrála významnou roli zahrada jako kulisa k určitému činu, rozhodnutí, nebo duchovního splynutí s Bohem. Vzpomeňme na zahradu, kde nudící se adolescent Augustin očesal s kamarády plané hrušky, aby mnohem později jako křesťan na tomto zdánlivě bezvýznamném skutku široce rozvinul své myšlenky o zlu, jeho vzniku, příčinách, a podobně. Naprosto nejdůležitější roli v jeho životě ale sehrála zahrada pronajatého milánského domu, ve které uslyšel nejvýznamnější Boží výzvu svého života, jen pro něho unikátně zakódovanou do dětské rýmovačky. A poslední, ve svých důsledcích především pro konečný klid jeho duše nesmírně důležitý okamžik, který se odehrával v těsné blízkosti zahrady, byl poslední rozhovor s matkou v jeho životě v domě v Ostii u Říma. Přestože to tak Augustin přímo neuvádí, možná teprve tento jejich vůbec poslední rozhovor byl poprvé v životě naplněný tak vrcholnou láskou, klidem a vzájemným duchovním porozuměním, že z jejich složitého vzájemného vztahu na poslední chvíli vymazal poslední otázky. Boží vůle zřejmě byla, aby k Němu Monika odešla už bez jediného stínu na duši, a aby příležitost pro syna dokonale pochopit svoji matku přišla až v posledních chvílích jejího života tak, aby jí pak už nikdy nemohl položit žádnou otázku.
Uváděné citace z Písma v textech tohoto spisu zdůrazňují důležitost tématu, většinou velmi vhodně doplňují Augustinova slova, a zároveň podtrhují jejich závažnost, nebo naléhavost. Tentokrát je ale sám obsah a celkový význam této kapitoly už natolik důležitý, že snad úplně poprvé z celého spisu se použité citace v tomto konkrétním případě zdají až nadbytečné a spíše narušující textovou celistvost. Jde vlastně o celý druhý odstavec této vrcholné části spisu, na druhou stranu je potřeba mimo další důvody chápat také i snahu autora o ještě větší zdůraznění významu následujícího textu.
Ten popisuje skutečný vrchol, na který se poprvé ve svém životě, ale také naposled, dokázal se svojí matkou v těžko vyjádřitelném stupni vzájemného souznění duchovně povznést. Autor nás svým podivuhodným, téměř plastickým popisem vzájemných pocitů matky a syna nenechá možnost číst jen povrchně a nutí nás vrátit se zpět k prvním slovům a zamýšlet se snad nad každým slovem. A je zajímavé, že jeho vyhlášená emoční nadnesenost a častá „myšlenková levitace“ v prostoru mimo naše chápání tentokrát srozumitelnost textu nijak neruší, ale v tomto konkrétním případě naopak přirozeně zesiluje. Dokonce nás věčně uspěchané čtenáře dokázal až překvapivě bezprostředním způsobem tak silně vtáhnout do svých vzpomínek, že máme pocit, že jsme tehdy v Ostii byli jejich dialogu osobně přítomni, a nyní na ty vzácné chvíle souznění v dokonalé plnosti lásky a vzájemné radosti vzpomínáme spolu s Augustinem.
V další části nás už ale nechává stát na místě a ve svých vzpomínkách jde dál svým těžko zachytitelným stylem. Tak jako vždy, když je přeplněný emocemi, i nyní slova a myšlenky střídá v tak rychlém sledu, jako by ho při psaní jedné už napadaly desítky dalších, ještě výstižnějších. Ve svém citovém rozrušení a snaze nezapomenout ani jeden vhodný výraz, nemá čas se zatavit, a tak jedna celá stránka desáté hlavy je zároveň i jedinou vzrušenou větou, místo teček pro nadechnutí k další větě jen oddělovanou čárkami, dvojtečkami a středníky. Celá nekonečná věta je podstatě velmi emotivní rekapitulací společného hledání a především nalezení skutečného Božího hlasu oproštěného od zásahů jakýchkoli „zprostředkovatelů a překladatelů“, hlasu nezkresleného podobenstvími, zjeveními, a dokonce ani hlasem své vlastní duše. Matka a její syn se ve vrcholné společné extázi na pár okamžiků vskutku ocitli v těsné blízkosti Boha a zatímco Augustin tento krátký, nepopsatelný okamžik extáze chápe jako pozvání k práci na velkém díle Moudrosti, pro Moniku je jedinečné dosažení toho bodu poznání nabídkou k cestě na věčnost. Přijímá jí s radostí a bez jediné chvíle váhání.
Uvedený text je jedinečným popisem vrcholu lidského poznání Boha a zaslouží si mimořádnou pozornost. Jako jednu z možností, jak obtížnou větu „bez úhony“ nejprve vůbec přečíst, doporučujeme její rozdělení na několik kratších částí, jiná vyzkoušená metoda, jak hlavní myšlenku udržet a pochopit, je komprimace a následná úprava nejpodstatnějších myšlenek výrazů do jediné krátké věty tak, aby byl původní smysl zcela zachovaný. Pak může Augustinova celostránková věta vypadat například následovně bez nebezpečí, že by v ní scházelo to nejpodstatnější: „Když na světě naprosto vše fyzické i duchovní umlkne, nastane konečně okamžik, kdy uslyšíme jen samotného Boha“.
Pouze kvůli doplnění celkového dojmu z této naprosto mimořádné kapitoly je dobré znovu připomenout, že v době, kdy k popisované události došlo, Augustin Písmo téměř vůbec neznal, a uvedené citace do textu vkládal až při sepisování Vyznání, tedy už jako hipponský biskup minimálně deset let po popisovaném zážitku. Pokud by se snad někdo podivoval také nad tím, že čerstvý konvertita mohl hovořit a uvažovat tak úžasným, jedinečným způsobem o Bohu, i zde platí uvedený desetiletý odstup mezi prožitkem a jeho popisem. Tehdy snad už vnitřně pociťoval onu obrovskou sílu prožitku, ale jistě by jí ještě nedokázal popsat takovými slovy. V posledním odstavci to zmiňuje takto: „Tak jsme rozmlouvali, třeba ne v tom pořádku a těmi slovy...“. Augustin pak ještě hovoří o matce, které se tímto chvilkovým povznesením mimo svět dokonale splnily její sny a cítí se stát v cíli pozemského snažení: „Nevím, co bych zde ještě dělala a proč bych tady byla, když se už vyplnila naděje tohoto života“. Když se dál zmíní, že vidí syna jako sluhu Božího, který pohrdl vší pozemskou rozkoší, nemůžeme si její slova vykládat tak, že Augustina vidí jako zasvěceného Bohu, tedy jako mnicha, nebo kněze. Přestože už tehdy inklinoval k životu v komunitě stejně smýšlejících bratří, zatím se ještě nejednalo o touhu žít klasickým životem řeholníka. O kněžské službě neuvažoval nikdy.
XI.hlava popisuje poslední okamžiky života svaté Moniky na tomto světě. Jakoby Bůh vzal doslova její přání, za několik dní dostala mimořádně velké horečky, aniž by předtím měla nějaké zdravotní problémy, nebo nějaké příznaky choroby. Jelikož měla nemoc rychlý průběh, jednalo se pravděpodobně o prudké infekční onemocnění. Augustin uvádí, že nemoc propukla nejvýš pět dní po jejich extázi, a jestliže tehdy již matka hovořila o tom, že už nemá, proč by zůstávala na světě (bylo jí teprve 56 let), je velmi pravděpodobné, že nemoc již pociťovala. Podle všeho netrpěla mimořádnými bolestmi, syn se totiž pouze zmiňuje o jedné chvilkové mdlobě, do které matka upadla. Po probuzení stáli ve strachu u lůžka oba její synové Augustin s bratrem Navigiem a zesláblá matka jim v očekávaném konci svého života sdělila přání být pohřbena na místě a ne v rodinném hrobu doma v Africe. Její možná úplně poslední přání bylo, aby se za ní modlili pokaždé, když budou v kostele.
Augustin dále vypráví, jak poté, co matka vyslovila přání být pohřbena v Ostii, plesal, vzdával Bohu díky a plný údivu se radoval za to, že nyní změnila své dřívější přání jednou být pohřbena doma vedle svého manžela Patricia. To je možná trochu překvapivá poznámka, uvědomíme-li si, že jako čerstvý křesťan byl teprve na samém začátku své velké cesty za poznáním Božích tajemství. Dokonce nepokládám za nemístné tvrdit, že tehdy byla jeho matka v těchto poznáních duchovně ještě daleko před ním a teprve svým skoro tříletým rozjímavým pobytem v domácí bratrské komunitě v Thagaste získal s Boží pomocí odpovídající duchovní základ k pozdějším neobyčejným objevům v této sféře. Tak jako v minulých případech, i nyní bychom při čtení jeho slov měli mít na zřeteli mnohaletý odstup mezi touto událostí a sepisováním vzpomínek, na které pohlížel už z upevňující se pozice významného teologa a myslitele. Zajímavý je i jeho zpětný pohled na společný život jeho rodičů, o kterém nyní píše, že žili v úplné shodě. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli trvalým nevěrám Augustinova otce jsou slova o úplné shodě manželů pro dnešní čtenáře asi trochu překvapivá, přestože dobře neznáme tehdejší zvyklosti manželského života, stejně jako Patriciovy pohnutky…
Moničin úmysl nevrátit se domů a zemřít na místě však vyšel najevo ještě dřív, než onemocněla. Nebyl tedy důsledkem jejího onemocnění a oslabení, ale spíše šťastné rezignace (Augustin dokonce říká pohrdání světem) na další pobyt na světě. Vyjádřila se v tom smyslu už dříve v Augustinově nepřítomnosti při vhodné příležitosti před jeho udivenými přáteli, kterým takové přání připadalo velmi neobvyklé. Na otázku některého z nich, jestli jí nepřipadá hrozné být pohřbena tak daleko od domova, odpověděla s odzbrojující sílou své víry, že při vzkříšení si jí Bůh najde kdykoli. Devátý den její nemoci jí Bůh ukázal věčnou radost.
Rozsáhlou dvanáctou kapitolou popisuje autor své vzpomínky a první pocity po matčině smrti. Vypráví o svém velkém zármutku a o tom, jak svojí nesmírnou bolestí nejprve nemohl ani plakat. O to víc, a bez jakýchkoli zábran plakal jeho čtrnáctiletý syn Adeodatus, který prý měl svojí babičku velmi rád. Nakonec se ale prý hlasitě plačícího hocha podařilo ostatním přítomným postupně uklidnit. Zajímavý je začátek další věty: „Tak bylo i mé poněkud dětinské hnutí, oddat se pláči, zadržené a umlčené…“, protože je to úplně poprvé, kdy svůj vnitřní pocit ve vypjatých okamžicích, nutící ho k pláči, nazývá dětinským hnutím, navíc právě v souvislosti s líčením její smrti. V další větě sice vysvětluje proč v takový okamžik považoval přirozený pláč nad ztrátou matky za dětinské hnutí, přesto je vzhledem k tomu, jak často v životě sám plakal, použití takového výrazu právě pro tyto chvíle značně překvapivé. Augustin totiž vždy považoval pláč za potřebný a důležitý, mnohokrát ho ostatním doporučoval, a nikdy se za své poměrně časté spontánní slzy nestyděl. Nyní ovšem pláč považoval za nevhodný projev smutku, protože jak velmi moudře podotýká: „…tím způsobem se oplakává buď nešťastná smrt, nebo úplný zánik umírajících; má matka však neumírala nešťastně a neumírala úplně“.
Augustina naprosto nečekaná smrt matky velmi zaskočila a nesmírně zarmoutila, a zároveň v něm zcela jistě probudila i nepříjemné a neodbytně dotěrné otázky jeho svědomí, jaký k ní měl doopravdy vztah. Teprve posledních pár měsíců prožitých společně v Cassiciacu našlo poprvé matku a syna ve skutečném láskyplném rozpoložení a mateřském štěstí nad vymodleným návratem zbloudilého. Jak ale víme z mnoha retrospektivních vzpomínek v tomto spisu, vztahy mezi milující Monikou a dospívajícím Augustinem bývaly od jeho odchodu na studie do Kartága velmi složité a často provázené dramatickými událostmi, proto nás asi zarazí další pokračování textu: „Co mě tak bolelo,…než rána, která náhle zničila náš tak drahý a sladký společný život ?“ Takový ideální život trval ve skutečnosti jen velmi krátce a Augustin se zcela jistě těšil, jak po návratu domů své matce všechny její neklidně prožité roky mnohonásobně nahradí.
Vyprávění pokračuje zmínkou o přátelích a známých, kteří přišli pozůstalým kondolovat, a ti, kteří chtěli Augustina utěšit a podpořit v jeho smutku se prý domnívali, že ho bolest z matčiny smrti nijak zvlášť nezasáhla, jelikož ani nezaplakal. Já však před Tebou, když mne nikdo neslyšel, vytýkal jsem si svoji přílišnou citlivost a zadržoval příval hoře. Užitím slov …vytýkal jsem si svoji přílišnou citlivost… nás Augustin velmi překvapuje, jelikož známe jeho velmi kladný vztah k pláči a dosud nikdy tento svůj častý projev pohnutí nenazval přílišnou citlivostí. Častý a neskrývaný Augustinův pláč byla jedna ze zděděných vlastností po své matce Monice, která v pláči na veřejnosti doslova nacházela útěchu, viz například: „…jejími slzami, které tekly tak, že skrápěly zemi pod jejíma očima na každém místě, kde v modlitbě k Tobě úpěla…“(Vyznání III.kniha, XI.hlava). O pláči Augustin několikrát psal ve velmi doporučujícím tónu a vyjadřoval se o něm příznivě například také ze zdravotního hlediska; pláč a úpění považoval za projev naší naděje a také za volání k Bohu, a nikdy se proto za svůj častý pláč nestyděl (např. Vyznání IV.kniha, V.hlava, nebo Possidiův Životopis Augustina 31, 2 - Sancti Augustini Vita Scripta, atd.) Proto samozřejmě takový pohled na pláč právě od něho překvapuje - zvlášť v tuto vypjatou chvíli silného pohnutí nad úmrtím matky.
Jakoby byl sám sebou překvapený, sice popisuje jak zadržoval příval hoře a nebo jak novou bolestí želel svojí první bolest a byl tak zmítán dvojí bolestí, ale zároveň přiznává, že nebyl schopen plakat ani na matčině pohřbu, ani při modlitbách za její duši. To muselo zvlášť u těch, kteří Augustinův sklon k pláči znali, vyvolat překvapení a otázky; tím spíše, když se po smutečním obřadu naprosto nečekaně odebral vykoupat do místních lázní. Teprve v soukromí v noci na lůžku poprvé pocítil nekontrolovatelnou nutnost se vyplakat spontánním pláčem určeným jen matce a Bohu.
Poslední třináctou kapitolou této knihy autor původně celá svá Vyznání zakončil, později ale na základě překvapivě velkého ohlasu přátel, kterým dal spis přečíst, připsal ještě čtyři kapitoly. Bohužel se v nich již vůbec nezmiňuje o svém životě a jedná se v nich již pouze o filozofické a hlavně teologické názory, takže touto hlavou končí čtenářova šance dozvědět se zajímavosti o Augustinovi, nebo o jeho matce, přímo od něho. Celá poslední kapitola životopisné části spisu je vlastně jednou velkou modlitbou syna za její vlídné přijetí Stvořitelem na věčnosti. Zmiňuje se, že při vzpomínkách na ní vychází z jeho zdrceného srdce už zcela jiný druh slzí, než jaké zadržoval v nejvýše pohnutých okamžicích její smrti a pohřbu. Připouští, že i ve svém příkladném životě udělala chyby, konkrétně hovoří o jejích slovech, odporujících Božímu zákonu, a přestože tato slova samozřejmě nekonkretizuje, možná má na mysli jednu, dvě situace, o kterých píše jeden z jeho životopisců v minulém století. Ten ve svém díle vypráví o návratu Augustina jako horlivého manichejce z Kartága zpět do rodného domu a velmi emotivně popisuje zoufalství Moniky, které vedlo až k naprosto nečekanému a i v tamních podmínkách nevídanému kroku - k vyhnání syna z domu. A právě při popisu jejího zoufalství autor spekuluje s ne zcela nemožnou myšlenkou, že v krajních chvílích beznaděje nad jeho veřejnou propagací bludného učení matka Augustina možná proklela. Takové myšlence by totiž nahrávala hned jeho další věta, respektive citace z Matoušova evangelia: „Kdo by řekl svému bratru blázne, hoden bude pekelného ohně“, ovšem hned s nadějí dodává: „A běda i chvályhodnému lidskému životu, budeš-li Bože o něm soudit bez milosrdenství. Protože však přísně neposuzuješ (tato svá slova ale bude ještě mnohokrát v životě sám vyvracet) naše provinění , doufáme plni důvěry, že u Tebe nalezneme přece nějaké odpuštění“.
Jak jsme při čtení Augustina zvyklí, citacemi z Písma vždy podtrhává význam textu, a tak je tomu logicky i v této poslední hlavě, kdy pro zdůraznění používá citátů z jeho oblíbených Žalmů a z Listů apoštola Pavla. Text pokračuje vroucím vzýváním za odpuštění vin své matky a připomínkou její žádosti o skromné pohřbení v místě, kde zemře. Nádherným projevem jeho vroucí touhy po matčině věčném klidu je jeho apel, aby Bůh matku ochraňoval před úskočným žalobníkem , který by snad na ní někdy hledal chyby.
Celou kapitolu a tím i celý svůj životopis Augustin zakončuje prosbou k Bohu, aby kdokoli toto bude číst, pamatoval u oltáře na oba jeho rodiče a na všechny jeho bratry v církvi, kteří budou mými spoluobčany v nebeském Jeruzalémě, o čemž je jako skutečný věřící naprosto pevně a s příkladnou jistotou přesvědčený. Ví, že to tak bude. Krásně o tom vypovídá oznamovací tón, kterým to říká.
M.Č.