Vyznání - úvahy nad V.knihou 1.část
Vyznání – úvahy nad V.knihou
V jedné z jiných prací jsme si rozdělili Augustinovo celkové obrácení na pět „menších“, které se každé svým specifickým podílem na tomto obrácení podílelo. Jedním z této pětice bylo obrácení k manicheismu, a toto obrácení k devět let trvajícímu bludu, přestože to na první pohled zní možná nelogicky, bylo pro něho co do opravdového poznání ve skutečnosti jedno z nejdůležitějších obráceních. Obrácení k manicheismu totiž nakonec po tolika letech pomohlo podstatnou měrou Augustinovi dojít k samému základu poznání, že Bůh samozřejmě ano, ale rozhodně ne v manichejsky scestném dualistickém podání. Ovšem také v tomto případě jeho přechod k pravému poznání nebyl pro něho nijak jednoduchý, a hlavně ne bleskový, jak se někdy zjednodušeně uvádí, protože trval poslední téměř tři velmi těžké roky jeho života plného zásadních zvratů a rozhodnutí před vlastním přijetím křesťanství (383 – 386).
Dalším velmi důležitým přínosem mu byla aktivní příslušnost k této sektě – poznal její rozporuplné a až fantaskní učení a celkové poměry v této církvi natolik dokonale, že už za rok po svém křtu v milánské bazilice sepisuje řadu velmi fundovaných spisů s protimanichejskou tématikou, z nichž v té době byl asi nejdůležitější spis z roku 388 De Moribus Ecclesiae et de Moribus Manichaeorum (O zvycích katolické církve a zvycích manichejců), brzy k nim přidal (388 – 389) alegorický výklad De Genesi contra Manichaeos (O knize Genesis proti manichejcům), a k mnoha kratším pojednáním přidává ještě De Duabus Animabus contra Manichaeos (O dvou duších proti manichejcům) z let 391 až 392. Tyto díla ovšem nebyly nějakým nevyváženým dílem plných emotivních výkřiků náboženského entuziasty brzy po konverzi, ale vyzrálé práce, často systematicky a mnohdy už na první pohled celkem jednoznačně dokazující velký omyl tohoto učení. Je ale nutné říci, že i v této jednoznačnosti existovaly určité výjimky z někdy odlišného chápání podstaty manichejství. Podobně jako jeho protimanichejské spisy většinou vyznívaly i jeho veřejné rozpravy s uznávanými představiteli manichejců a o jedné takové ještě bude zmínka. ( Jedna z našich dřívějších úvah na toto téma se jmenuje Svatý Augustin a manichejství).
K uvedené poznámce o fantastičnosti manichejského učení ještě jedna zajímavost. Když Augustin ve svých protimanichejských spisech k doložení svých argumentů z tohoto učení citoval často i celé úryvky, mnoho z těchto jeho příkladů bylo dlouhá staletí považováno za jeho vlastní sarkasmus a sžíravou ironii. Teprve o mnoho staletí později, po mnohých náhodných objevech různých spisů a papyrových kodexů, byla autentičnost těchto manichejských spisů potvrzena. Augustin se tedy svými často neuvěřitelnými, snovými citacemi tohoto učení nesnažil manichejství ex post zesměšnit, pouze na takových příkladech dokazoval absurdnost učení perského proroka Máního. Ovšem spravedlivě je nutné také poznamenat, že podle mnoha odborných studií se také i sám Augustin ve svých protimanichejských dílech někdy nechal argumentačně unést až příliš daleko, zejména v dvojích pohledech jako bývalý manichejec a nynější křesťan na stejnou věc, takže i tyto jeho spisy je nutno vnímat pod částečně kritickým pohledem. Mnohé skutečnosti uvedené v manichejském učení, totiž až jako křesťan začal Augustin vnímat takřka doslovně (a ne obrazně jako například Ježíšova podobenství v Písmu), pravděpodobně doslovněji než samotní manichejci, a je dost možné, že v některých případech dokonce ještě doslovněji, než je učil sám Mání. Osobně si myslím, že v tom bylo nejen trochu Augustinovy klasické jízlivosti, ale i jeho osobní touha jednou provždy nad „tak neuvěřitelně absurdním učením udělat kříž“. I přes zcela upřímný a nekonečný obdiv a úctu ke svatému Augustinovi občas musíme s chápavým úsměvem připustit, že ve svém nenapodobitelně euforickém nadšení pro Boha a církev někdy nechtěně „s vaničkou vylil i dítě“, které se pak s velkými obtížemi často snažil dostat zpět. To se samozřejmě zdaleka netýká pouze jeho manichejského a postmanichejského období, ale i učení svého vlastního, tím však ovšem žádný kredit neztrácí, naopak o to víc si ho jako člověka vážíme...
První hlavu páté knihy autor nejprve začíná konstatováním, že cokoli na sebe člověk Bohu vyznává, nemůže to být pro Pána vůbec nic nového, protože není srdce, jež by mohlo zavřít dveře Tvému oku..., a žádná lidská tvrdost neodolá tlaku Božího milosrdenství, nebo trestu. Je poměrně dost pozoruhodné, že ve svém životě Augustin velmi preferoval Boží chválení, mnohokrát se o tom zmiňuje, a to i nyní v této části Vyznáních. Na vlastním chválení Boha (a zároveň vyznáváním Božích milosrdenství) by samozřejmě nebylo nic zarážejícího, ovšem autor nejen zde mnohokrát hovoří o tom, že chválou a vyznáváním chce dosáhnout Boží lásky. Čekali bychom spíše, že chválení Otce tak velká osobnost církve pojme do celého širokého spektra skutků, kterými podle naší víry lze dosáhnout Boží lásky, tedy například dobrými skutky, jednání čistým srdcem, sociálním cítěním k ubohým a upřímnou láskou k druhým lidem, láskou, tolerancí chyb a podobně, čili především skrze své dobré chování k druhému člověku, jak nás učil Boží Syn. Augustin se ale nyní, doslovně vzato, ve své touze po Boží lásce jakoby upíná přímo ke zdroji, zdánlivě „bez oklik a zdržování“ skrze milosrdenství k druhým lidem. Schází nám zde od něho zároveň i ujištění vyplývající z biblického textu, že „Ne všichni, kdo mi říkají Pane, Pane, vejdou do nebeského království“, tedy že jednou lidé nebudou posuzováni podle svých slov, ale podle skutků. V takovém smyslu se totiž ve svých dílech i kázáních vyjádřil mnohokrát.
Také druhá hlava je ještě spíše úvodní k vyprávění o zklamání z představitelů manichejského učení, které stálo na počátku již zmíněného tříletého období mnoha změn, které vyústily v tu nejzásadnější jeho života. Kapitola hovoří o nepokojných a bezbožnících, kteří se uchylují na nesprávné cesty, ale po svém strastiplném bloudění se v lítosti plně odevzdávají Bohu, a mezi takové počítá i sebe, jak je patrné z dalšího textu. Hned první větu: „Ať odejdou a prchají před Tebou nepokojní a bezbožní“ opět nemůžeme brát doslova, a zcela jistě jí tak nemyslel ani autor, který v souvislostech s milosrdenstvím Božím vždy hovořil o jeho nekonečné velikosti. Také jeho další věty jsou psané v podobně nadneseném stylu, například v čem Ti uškodili, kam uprchnou před Tvou tváří, nespravedliví narážejí na Boha, aby byli právem trápeni, atd. Augustin dával vždy s velkou chutí podobně „provokující“ věty či otázky ať už svým čtenářům, nebo posluchačům, a to ne proto, že by na ně očekával odpověď, ale především proto, aby vzbudil zájem a pozornost, a to většinou před nějakým důležitým učením. Podobný způsob výuky upoutáním posluchače (žáka, katechumena) popisuje v XIII.hlavě (str.39-42) své knihy De Catechizandis rudibus (O vyučování katechumenů) psané právě souběžně s těmito Vyznáními a dokončené v roce 400.
Pokud jsme ve větě: Ať odejdou a prchají před Tebou nepokojní a bezbožní, předtím nenalezli tolik smyslu, abychom v ní spatřili logiku, jeho další věta už zní naprosto srozumitelně: Ať se tedy vrátí zpět a hledají Tebe. Ovšem jen v tom případě, že bude stát samostatně a nenavazovat na předešlou, protože si nemůžeme Augustinova slova vykládat v tom smyslu, že nepokojným a bezbožným skutečně nejprve z nám neznámého důvodu radí, aby před Bohem prchli. A těm, kteří už prchli, hned o pár řádků dál radí, aby se vrátili zpět a Boha, od kterého na jeho radu odešli a prchli, zase hledali...
Druhou kapitolu uzavírá konstatováním, které ovšem pro nás není žádnou novinkou, totiž že souběžně s hledáním Boha – pravdy, hledal i sám sebe. Předtím ale od Boha neodešel, protože ho ještě neznal, ale ujišťuje nás, že odešel sám od sebe a nenalézal se, tím méně tedy mohl nalézt Boha.
Třetí hlavou nás konečně zavádí k očekávanému vyprávění o událostech, které nakonec vyústily až v tu nejzásadnější změnu jeho života, a díky kterým nasměroval učení církve hlavně přes Tomáše Akvinského až do dnešní doby. Augustin začíná zmínkou o učeném manichejském biskupovi Faustovi z Mileve, proti jehož učení nakonec napíše v letech 397 – 398 spis Contra Faustum Manichaeum (Proti manichejci Faustovi). Píše o něm, že mnohé chytil do léčky svojí sladkou výmluvností, a že on sám tuto jeho výmluvnost chválil. Hodnotil jí tak z profesionálního hlediska, a sám jako vynikající rétor už po pár slovech dovedl rozeznat kvalitně vzdělaného řečníka - kterým Faustus skutečně byl – od toho, kdo své umění jen předstíral. O takových lidech se vyjadřoval vždy s velkým despektem a ironií. Augustinovi už bylo devětadvacet let, a sám měl dosažené nejlepší možné řečnické vzdělání v Kartágu včetně velmi solidní učitelské praxe, takže jak píše, hlavně bedlivě dbal ne na formu, ale na obsah Faustových argumentací. Ovšem až za přibližně dva roky začne s matkou v Miláně navštěvovat kázání katolického biskupa Ambrože, kvůli své počáteční nedůvěře ke katolické nauce nejprve u něho začne pozorovat hlavně styl přednesu, a teprve skrze jeho vynikající rétorství se pomalu začne zajímat také i o to, ne jak, ale co vlastně říká.
Augustin dále popisuje, jak manichejské učení porovnával se svými vlastními znalostmi učení starých řeckých a římských filozofů a říká, že tehdy se mu už zdály pravděpodobnější různé výpočty a výsledky bádání těchto filozofů. Protože ho zajímalo vše, co stvořil Bůh, byl samozřejmě velmi zaujatý i nebem, a názory různých filozofů na nebeské zákony. Proto v této kapitole věnuje její větší část těmto názorům, jejich výpočtům a výsledkům pozorování nebeských těles, ale především jejich časté zaslepenosti a neochotě, nebo neschopnosti vidět za vším Boží dílo. Když tito filozofové konečně za výsledky svých pozorování Boha naleznou, neoslavují ho, nýbrž tyto objevy přičítají své moudrosti. Vzhledem k velkému zaujetí a znalostem, se kterými píše o těchto filozofech je zřejmé, že nejde jen o nějaký všeobecný pohled, ale že má na mysli pravděpodobně nějaký konkrétní osobní zážitek, nebo přímo určité učení, či výsledky nějaké filozofické práce těch, kteří čtou a předpovídají z postavení hvězd a z dalších úkazů na nebi (V sedmé kapitole Vyznání, v hlavě VI. hvězdopravectví zamítá a výsledky hvězdopravců označuje za náhodu).
Závěrem Augustin hovoří o tom, že přes všechny své výhrady k některým filozofickým naukám mnohé z nich přijal, a pokud je porovnával s učením Peršana Máního, za celou řadou jeho blouznivých smyšlenek nenalezl jediné vědecké odůvodnění například pro slunovrat, nebo zatmění slunce, na rozdíl od mnoha spisů světské filozofie.
V krátké čtvrté hlavě autor píše o neštěstí takových filozofů, jestliže přes všechny své objevy neobjevili zároveň i Boha. Takový člověk je zákonitě nešťastný, přestože se možná díky svým objevům domnívá o konečně dosaženém štěstí. Ve skutečnosti ale bude šťastný až tehdy, až pozná Boha. Člověk, který sice z těchto věd nemá žádné znalosti, ale zná Boha, je už blažený. A konečně ten, kdo zná obojí, tedy jak pohanské filozofické nauky o světu a vesmíru spolu s přírodními vědami, a zároveň i jejich Stvořitele, není blaženější pro svojí znalost těchto všech nauk, ale jen kvůli svému poznání Pána.
Pátou kapitolou se Augustin dostává zpět ke svým počátkům prvních pochybností o Máního učení. Nejprve je dobré si znovu uvědomit, že v této a dalších kapitolách píše jako vysoce aktivní a horlivý katolický biskup o událostech, které se staly přibližně před šestnácti lety, a že v době, o které píše, ještě neměl vůči manichejskému učení tolik vyhraněné názory. A to přesto, že jeho výrazy o učení v textu tak na první pohled nevypadají.
Šlo spíše o počátky jeho pochybností, způsobené především zklamáním z nevědomosti představitele této církve. Tím, že se Augustin mimo jiné vedle teologie, historie, hudbě, filozofie, geometrie, a podobně, zajímal i o astronomii, udělal aniž by si to tehdy ještě uvědomil, první malý krůček na cestě ze svého dlouholetého manichejského poblouznění. Došlo k tomu tak, že stoupenci Máního učení (a není žádný důvod odmítat myšlenku, že tehdy i Augustin) považovali svého zakladatele za z nebe sestoupeného a neomylného svatého Ducha. Mání ve svých dílech věnoval mnoho prostoru astronomii a jejím vazbám na své pojetí existence dvou Bohů, a v jednom takovém učení se hovořilo i o jistém Paraklitovi a údajném zjevení, které se mu mělo dostat. Ovšem Augustin, který již dříve studoval také i řecké astronomy a jejichž objevům také velmi důvěřoval, objevil v domnělém manichejcově zjevení jasný rozpor právě s určitými výpočty těchto uznávaných řeckých vědců. Problém ho nesmírně zaujal a nakonec sám dospěl k přesvědčení, že se domnělý neomylný Boží syn a Duch svatý Mání zásadně mýlí, a staří řečtí astronomové mají pravdu. Přestože dál mezi manichejské docházel, poprvé vážně o tomto učení díky astronomii znejistěl, a postupně se z něho začal vytrácet jeho ryzí entuziasmus.
Jestliže by Mání ( 216 – 277 Persie/Írán) skutečně byl syn Stvořitele, jak prý o sobě tvrdil, nemohl by se nikdy mýlit, ovšem zde o zásadní rozpor evidentně šlo. To byla první část počátku jeho vnitřních pochybností o tomto prorokovi a jeho učení, a druhá část byl osobní rozhovor se sečtělým, výmluvným řečníkem, a velmi uznávaným manichejským biskupem Faustem z numidské Milevi, o kterém bude brzy řeč.
Augustin hned na začátku kapitoly pochybuje o Máního pravé zbožnosti, jelikož podle jeho přesvědčení neměl skutečné teologické znalosti, a přece o nich s bezmeznou drzostí chtěl vyučovat... Pokračuje o mnohých nepravdách, které prorok učil o hvězdách, nebi, slunci, atd., a o tom, jak své tlachy vydával za výroky božské osoby. Zajímavé je však jeho pokračování: „Když tedy slyším některého z našich bratří křesťan, jenž těch věcí nezná a nesprávně si je vykládá, snáším trpělivě jeho názory vida, že mu neškodí neznalost povahy nebo vlastností tělesného stvoření, jen když o Tobě, Bože...,nevěří nic nehodného. Škodilo by mu však, kdyby takovou znalost pokládal za podstatnou pro nauku zbožnosti a tvrdošíjně hájil, čemu nerozumí“. Pokud se ve výkladu těchto slov nemýlíme, znamená to, že Augustinovi nevadilo, pokud nějaký bratr křesťan neznal pravou, skutečnou povahu, nebo vlastnosti tělesného stvoření. Pokud ale dotyčnému bratrovi nevysvětlil pravdu, jak mohl od něho očekávat, nebo si být jistý, že o Bohu nevěří nic nehodného? Od Augustina jako velkého rétora, teologa a učitele bychom spíše očekávali, že každému bratru křesťanovi zcela jasně vysvětlí alespoň ty nejpodstatnější rozdíly mezi bludným a pravým učením, a nenechá žádného křesťanského bratra v nevědomosti. Vždyť by tím vystavoval druhého (zvláště ve víře méně vzdělaného) křesťana v nebezpečí jeho naprostého zmatku ze dvou náboženských učení a možnosti jeho třeba i nevědomého odklonu od křesťanské víry! A když uvádí, že by takovému člověku však škodilo, kdyby tu (manichejskou) znalost pokládal za podstatnou pro (křesťanskou) nauku zbožnosti, má samozřejmě pravdu, ale takový člověk by již byl na „nejlepší“ cestě k herezi a pokud by byl v Augustinově blízkosti, předpokládali bychom od něho razantní zásah v prospěch bratrova křesťanství, a ne pouhé konstatování o škodlivosti takového názoru. Škodlivost manichejských názorů a učení je totiž víc než zřejmá.
Autorova smířlivost a tolerantnost pro hledající a ve víře zatím zmatené, je v tomto případě pro ty, kteří už znají jeho často důraznou hřmotnost v dokazování pravosti své víry skutečně nečekaná a chvályhodná. Ovšem už v dalším pokračování dostojí Augustin své živelné pověsti a neváhá Máního nazvat přímo šílencem. I tak lze perského učence, který byl za svoji víru umučen stažením kůže zaživa, jistě nazvat. Ovšem neumím si nyní z hlavy zcela vymazat myšlenku, proč tak jednoznačně inteligentní a vzdělaný člověk, jako byl Augustin, celých devět let učení takového šílence slepě věřil, zvlášť když mu jeho matka Monika donekonečna nabízela své křesťanství. A proč vlastně se učení takového šílence oficiálně nezřekl ani poté, co opustil Afriku a dostal se až do Milána? Upřímně řečeno, na tuto otázku odpověď známe a brzy si jí řekneme přesto, že nám odhalí také druhou, méně „pozlacenou“ stranu Augustinovy povahy. On sám se nám naší první otázku nyní zkouší sám částečně zodpovědět, když říká, že tehdy ještě neměl jistotu, zda se například učení starých řeckých astrologů nedá přeci jenom vysvětlit i po manichejském způsobu, a navíc uvádí, že jeho tehdejší úcta k Mánímu jako ke světci (nyní šílenci), byla větší, než svůj vlastní názor. Ovšem učení tohoto proroka nebylo samozřejmě jen o astrologii a na ní Augustin své hledání skutečné pravdy nestavěl.
Přijmeme-li Augustinovo poslední vysvětlení, muselo mít manichejské učení v sobě ještě cosi navíc, co mimořádně nadaného, sebevědomého intelektuála se skvělou kariérní budoucností, a stále neklidného hledače pravdy, přes všechny své nedostatky tak dlouho u sebe udrželo. A nebo také naopak, proč se manichejství tak dlouho držel Augustin. Alespoň o jednom z těchto důvodů si brzy řekneme, protože dokresluje skutečnou Augustinovu povahu a jeho tehdejší prioritní zájmy, které po své konverzi tak radikálně nasměroval k jedinému cíli.
V šesté hlavě se Augustin dostává ke svému osobnímu setkání s manichejským biskupem Faustem, které jak jsme si již řekli, bylo druhým zásadnějším bodem k jeho rozhodnutí vydat se za pravdou jiným směrem. Píše, že se již v minulosti obracel na ve své víře vzdělanější manichejce s různými pochybnostmi a námitkami k jejich (a tedy i svému) učení, a že ho prý po celých devět let odkazovali na vzdělaného Fausta, největšího odborníka na manichejskou teologii a otázky své církve. „Když konečně přišel, poznal jsem člověka milého a v řeči příjemného, jenž mě o jejich učení tlachal slovy mnohem lahodnějšími“. Nepříliš zdvořilým slovem tlachal chce autor svým čtenářům trochu nepatřičně vzbudit dojem, že již tehdy nebral ani biskupa, ani jeho víru příliš vážně, ovšem je jisté, že v době svého rozhovoru biskupova slova za tlachání nepovažoval, ale spíše ho přiměly k hlubšímu zamyšlení o skutečné pravdě. Také jeho slova o tom, že se mu tehdy nezdála biskupova mysl moudrá jen proto, že měl příjemnou tvář a sladkou výmluvnost, je potřeba vnímat z jeho pohledu přibližně jedenadvaceti let po tomto setkání, protože tehdy Augustin výmluvnost studoval, sám učil, a nakonec ho i živila. A sladká výmluvnost a příjemná tvář byla vždy zárukou úspěšnosti řečníka, to věděl sám nejlépe.
Evidentní rozpory mezi výsledky nebeského pozorování starými řeckými astronomy a Máního učením o nebi nedokázal Faust Augustinovi žádným přijatelným způsobem objasnit a své učení obhájit. Navíc Augustina téměř šokoval tím, že se tuto svojí naprosto zásadní nevědomost nesnažil žádným způsobem zakrývat, ale naprosto otevřeně a s dětskou nevinností mu přiznal, že takovým věcem nerozumí a neumí je tedy vysvětlit. Rozčarovaný Augustin nemohl uvěřit svým uším, a začal si postupně uvědomovat, že tolik let trvající čekání na manichejcovu odpověď vlastně byla devítiletá cesta slepou ulicí. Možná se mu vybavil i ten zástup svedených lidí, včetně svých několika dobrých přátel, které osobně přemluvil na tuto cestu spolu s ním, a kteří se jím k manichejství nechali přemluvit ne argumenty víry, ale jeho výřečností. Co má nyní svým přátelům o jejich společné víře říci, jestliže hlava církve je sice skvělým řečníkem, jinak ale pouhým naprosto nekompetentním agitátorem pro věc, které sám nerozumí a dokonce snad ani bezezbytku nevěří? Ovšem pokud bychom od rozhodného Augustina očekávali okamžitý a nezvratný krok k opuštění této slepé cesty, byli bychom jeho dalším jednáním překvapení.
Faustova překvapivě otevřená upřímnost a bezelstnost totiž u Augustina nevyvolala rázné opatření v podobě bezprostředního oficiálního opuštění církve, přestože je tak mnohokrát prezentovaný. Zkonstatuje sice, že Faust věděl o své nevědomosti, ale namísto očekávaného urychleného kroku se zachová jako zkušený praktik, a rozhodne se z nastalé situace ještě pro sebe vytěžit kapitál. Ať už jeho jednání nazveme možná oprávněně vypočítavostí, jeho schopnost okamžitě, a v téměř každé situaci reagovat prakticky, se mu jednou jako hlavě církve bude velmi hodit. To už však bude jednat ne pro svůj vlastní zisk, ale pro přínos své milované církve. Zatím ovšem myslí tradičně především na sebe, a tak se z biskupem nepře, nevyvolává konflikty, ale oficiálně se s jeho vysvětlením spokojil. Dál ho navštěvoval, dlouhé hodiny s ním diskutoval například o umění a literatuře, vyhýbal se teologickým tématům, a dokonce měl Faustovi předčítat některá díla.
Dokonce i poté, co byl biskup poslán do vyhnanství, se od něho a jeho učení Augustin oficiálně nedistancoval. Navíc ještě dlouho potom, už jako významný katolický biskup sice velmi detailně v roce 400 vyvrátil kritiku Starého Zákona, kterou Faust v tomto vyhnanství napsal, ale ještě i tehdy o něm stále zastával své dřívější uznání, že byl příjemný výřečností a obratný nadáním. Pravděpodobně někde zde jsou počátky tvrzení některých Augustinových oponentů a badatelů, že v jeho učení jsou patrné stopy manichejského učení, a že v něm něco z bývalého manichejce zůstalo po celý život.
Jaký měl Augustin důvod k tomu, aby i po svém zklamání z poznané skutečnosti i nadále s Faustem komunikoval a nevystoupil z Máního církve? Jeho tehdejší uvažování o své budoucnosti bez obav nazvěme chladnou kalkulací a cílevědomou praktičností. V duchu se sice už s takovým učením rozloučil (ovšem ne kvůli křesťanství, k němu dospěl až později), ale manichejství bylo i přes císařský zákaz stále velmi rozšířené a mezi jeho vyznavači bylo velké množství významných lidí. Navíc bylo geograficky velmi rozšířené, a v případě, že by kvůli své kariéře opustil Afriku, a kdekoli se u manichejců přihlásil jako doma pronásledovaný disident a člen podzemní církve, jistě by mu v tom případě pomohli. Tak se také nakonec stalo, protože Faustovo konexe sahaly velmi daleko a navíc sám byl biskup římských manichejců.
Časté tvrzení, že se Augustin zřekl svého manichejství na základě působení milánského biskupa Ambrože je zcela mylné, protože se v době svých prvních návštěv jeho kázání manichejcem již alespoň rok nepovažoval, a navíc maximálně vytížený státník a biskup Ambrož velmi dlouho neměl na nějaké osobní působení na Augustina ani čas, ani zájem. Zpočátku pro něho byl jen jeden z mnoha Afričanů, hledajících v Itálii štěstí, z nichž mnozí se sebou z kolonie navíc přinášeli různá bludná vyznání, včetně manichejství, a vnášeli mezi Ambrožovy věřící zmatek a neklid. Konečně i sám Augustin si stěžoval na chladný přístup, který k němu Ambrož dlouho měl.
V šesté kapitole autor pokračuje popisováním svým pocitů z Fausta. Uznává, že jeho touha, se kterou tak dlouho čekal na dialog, byla kupodivu uspokojena biskupovou hbitostí, řečnickým zápalem a správnými výrazy, a to dokonce v takové míře, že jsem ho s mnohými, a více než mnozí jiní chválil a vynášel. Nejprve s ním chtěl o svých pochybnostech hovořit o samotě, ale podařilo se mu to pouze ve skupině manichejských přátel a na základě takového rozhovoru (nebo více rozhovorů?) poznal, že se kromě průměrné znalosti v písemnictví naprosto nevyznal ve svobodných naukách. Ovšem jeho mimořádná výřečnost a přirozená osobnost Augustina uchvátily. Jakoby si Augustin nebyl až tak docela jistý, jak a co o Faustovi a jeho manichejství čtenářům Vyznání vypráví, se na závěr trochu řečnicky Boha ptá: „Je tomu tak, jak vypravuji, Pane Bož můj, Soudce mého svědomí?“
V sedmé kapitole čteme Augustinovo vlastní líčení zklamání z manichejství. Nezapomene poznamenat své přesvědčení, že biskup Faust by i přes svoji nevědomost mohl být dobrým a zbožným, ovšem pokud by nebyl představitelem tak zmateného náboženství, plného bajek o nebi, hvězdách, slunci a měsíci. Vzdal se už své původní naděje, že se od něho dozví, zda se víc blíží skutečnosti výpočty a vědecká zdůvodnění řeckých vědců, nebo zda se dá z manichejského učení vyčíst stejně jistý a fakty podložený vědecký výklad o nebi a zemi. Augustinovi se Faust líbil i pro svoji přímost jednání, s kterou přiznal, že biskup (na rozdíl od tlachalů, jichž poznal mnoho, a kteří se ho snažili poučit - a přitom nic nepovědět...) odpovědi na jeho otázky nezná a nesnažil se to pokrytecky zaretušovat přívalem slov. Sám se už téměř vzdal naděje na to, aby mu kdokoli z manichejských bratří vysvětlil skutečné stanovisko víry k jeho otázkám, a začal se spolu s Faustem raději zabývat písemnictvím, které jak víme, Augustin v Kartágu přednášel. Tedy žádná roztržka, nebo veřejně vyjádřené zklamání a oficiální ukončení členství v manichejské církvi, ale pokračování bezproblémových a přátelských vztahů s manichejci, tentokrát dokonce přímo osobně s vyhlášeným biskupem Faustem. Augustin sice píše o tom, že po seznámení s ním „úplně ustala má horlivost, ale ne tak, že bych se od nich chtěl úplně odloučit“ (!), ale protože nenašel nic lepšího, rozhodl se u manichejců zůstat.
VIII.hlavě nás zavádí až k jeho osudnému rozhodnutí za každou cenu opustit Kartágo a vydat se nejprve do Říma. Obrací se přímo k Bohu s tím, že mu vyjmenuje důvody, které ho vedly k opuštění Afriky, a hned na začátku se zmiňuje o tom, že finanční důvody a větší důstojnost nebyly hlavní motivací, přestože i tyto připouští. O Římu začal uvažovat na základě rozhovorů s přáteli, a pro jeho další kroky je velmi podstatné, že takřka jediné (možná i všechny) přátele, které měl, byli manichejci. Právě oni tedy byli paradoxně prvními, kteří - aniž by si to uvědomovali, stáli významným podílem na jednom z počátků Augustinova obrácení k pravému a jedinému Bohu. Byli to manichejci, kteří mu po přemlouvání zabezpečili cestu do Říma, ubytování v domě římského souvěrce, a také mu tam už předem zajistili místo profesora ve škole. Nakonec mu i pomocí protekce zajistili, aby vyhrál konkurz na místo významného státem placeného řečníka v Miláně, a to i přesto, že byl Afričan a ve městě panovala poměrně silná xenofobie. Tu Augustin brzy pocítil na vlastní kůži.
Bůh tak znovu potvrdil svoji nevyzpytatelnost, jestliže použil naprosto bludné učení o jeho vlastním díle nejprve pro Augustinův osobní prospěch, a skrze něho nakonec pro nevyjádřitelný prospěch celé církve. Proto chápeme Augustinovo devítileté manichejství jako jedno z jeho pěti obráceních, přestože jsme si vědomi, že na první pohled toto zařazení mezi jeho obrácení k Bohu nedává příliš smysl.
Hlavní důvod k opuštění domova udává autor tvrzení manichejských přátel, že v Římě jsou daleko kultivovanější žáci, než v Kartágu. Augustin byl totiž už unavený a takřka zhnusený chováním místních studentů, jejich drzostí, provokováním, vyrušováním a mnohou další nekázní. Navíc jeho spíše menší postava a kvůli chronické plicní chorobě i slabší hlas rozhodně nevzbuzovaly mezi žáky respekt. Dokážeme si živě představit, že na různé posměchy, hrubosti a násilí žáků nejednou zareagoval pláčem, ke kterému měl po matce vždy blízko, čímž si ale pochopitelně u nich vážnost nezískal. V této souvislosti píše: „Když jsem byl studentem, nechtěl jsem nic vědět o těchto nezpůsobech; když jsem byl učitel, byl jsem je nucen trpět od jiných, proto jsem chtěl odejít tam, kde...se nic takového nedělo“. Ovšem hned připomíná, že ve skutečnosti to byl Bůh, který na něho v Kartágu dopouštěl různé obtíže, jimiž by byl odtud vypuzen. V posledních událostech tedy zpětně vidí jasné Boží řízení, tehdy to ovšem tak nevnímal.
O vzájemném vztahu matky Moniky a syna Augustina bylo napsáno velké množství nejrůznějších studií a jiných prací, a mnohokrát byl jejich vzájemný vztah označen slovem patologický. Existuje i vlastní zamyšlení pod názvem Augustin a matka Monika jako pokus o nezkreslený pohled na tento velmi složitý vzájemný vztah, vedený velkou osobní touhou po nalezení pravdy v Augustinově životě, stejnou touhou po pravdě, která po celý život motivovala i jeho... Nebudeme tedy na tomto místě znovu zdlouhavě opakovat již mnohokrát řečené a popsané, přesto je pro lepší pochopení tohoto Augustinova odvážného a pro nezasvěcené i nečekaného útěku z Kartága znát alespoň základní fakta, které si nyní v kostce připomeneme.
Když v této hlavě autor popisuje okolnosti cesty do Říma, začíná je slovy: „Ty však, Bože můj, jsi znal pravé důvody, proč jsem odešel z Kartága do Říma, ale neoznámil jsi jich mně, ani mé matce...“. K tomu nelze nepoznamenat, že podle desítek indicií, naznačených v této knize samotným Augustinem, pravé důvody k odchodu znal on sám velmi dobře, a podceňovali bychom jeho matku, kdybychom si nemysleli totéž o ní. Vedle zmíněné únavy a znechucení z chování žáků, to byly alespoň další dva minimálně stejně závažné důvody, o kterých oba věděli, a které ovlivnily a uspíšily Augustinovo rozhodnutí Kartágo urychleně opustit. První důvod byl politický, protože manichejství bylo už nějaký čas postavené mimo zákon, a členům sekty hrozily těžké tresty, například ztrátou lidských práv, propadnutím majetku, vyhnanstvím a v některých případech dokonce i smrtí. A nadmíru praktický a ctižádostivý Augustin se skvělou kariérní perspektivou, a navíc otec syna, ke kterému měl stejně jako i k jeho matce závazky, nemohl riskovat jasné nebezpečí konfliktu se státní mocí. Rozhodně nebyl hrdina, a nikdy by si pro své nyní už skomírající manichejství nehrál na mučedníka, takovou povahu neměl. (Teprve na samém konci svého života, ve Vandaly obleženém a poničeném Hippo Regio podle některých zdrojů údajně prý jako mučedník zemřít toužil, ovšem jeho současník a první životopisec Possidius o tom nepíše). Zatím ale ještě naposledy s využitím své vrozené praktičnosti, dokáže už své bývalé manichejství velmi výhodně „prodat“, jak si za chvíli ukážeme. Ne u všech obyvatel Kartága oblíbený Augustin se tedy zcela oprávněně obával nejrůznějších špiclů a donašečů, že bude jeho nyní už utajené manichejství prozrazeno a tím jeho skvělá perspektiva silně ohrožena.
Druhý závažný důvod, který se spolupodílel na jeho rozhodnutí, byl jeho vztah k matce a snad ještě více matky k němu. Přestože se o vzájemném velmi problematickém poměru v knize vyjadřuje spíše jen v náznacích mezi řádky, po jejich pečlivém prostudování před sebou spatříme především obraz labilní matky Moniky, ze svých tří dětí nepochopitelně silným poutem fixovaná pouze na Augustina. Velmi emotivně reagující, silně prožívající svoji nezlomnou křesťanskou víru, neklidná, víc než často plačící temperamentní Afričanka, která jde ve své lásce k Augustinovi tak daleko, že především po smrti svého manžela a Augustinova otce Patricia se ve zmateném synovi snaží pevně zapustit přesvědčení, že nyní je už jeho přímým otcem přímo sám Bůh. Vášnivá křesťanka, která však kvůli tehdejší tradici(!) nedá syna včas pokřtít, a to ani ve chvílích jeho krátké velmi těžké nemoci. Velmi zbožná matka, která svého sotva patnáctiletého syna varuje, aby se při svých milostných dobrodružstvích pokud možno vyhýbal vdaným ženám. Vroucně a takřka nepřetržitě se modlící každodenní účastnice bohoslužby, která má už brzy nečekaně a nepozvaná přijet po strastiplné a dlouhé cestě za synem do Milána, proto, ne aby ho tam v prvé řadě dovedla až ke křtitelnici, ale aby ho navždy zbavila družky jako brzdy jeho kariéry a aby téměř dvaatřicetiletému synovi sehnala v cizí zemi nevěstu podle svých představ. Do samé krajnosti milující matka, u které není vždy zcela spolehlivě oddělená vroucí láska k Bohu a ke svému synovi. Žena, která dala světu geniálního teologa, jenž jí na oplátku první částí svého života nechtěně umožnil stát se světicí.
Augustin se zvlášť v poslední době naprosto zbytečně pokoušel žít svůj život sám bez trvalého dozoru své starostlivé, a jak sám píše, téměř trvale plačící matky. V dětství a mládí měl od matky svobody až nezdravě mnoho, a teprve v poslední době se na syna velmi silně zafixovala, ovšem její nyní enormní zájem o něho mu pochopitelně nebyl příjemný. Uznávaný profesor a nadaný, veřejností již oceňovaný rétor chtěl pochopitelně už za sebe ve svých takřka třiceti letech zodpovídat sám. Ovšem to si Monika nedokázala představit, přestože doma měla své další dvě děti. V Augustinovi se musel odehrávat nepředstavitelný duševní boj, protože velmi dobře věděl o matčině nezdravé, a stále vzrůstající závislosti právě na něm a velmi silně ho zasahovaly matčiny přesně mířené, pláčem provázené výčitky. Přesto se odhodlal k opuštění Kartága pouze bez ní. I po šestnácti stoletích si dokážeme velmi živě představit scénu z přístavu, kdy k pobavení námořníků a dalších lidí naprosto zoufalá matka hlasitě a v slzách s lomícíma rukama zapřísahá syna, aby jí vzal sebou, pevně ho držící za tuniku, aby jí neodjel. Pro nadmíru vnímavého a citlivého Augustina musela být taková srdcervoucí scéna s největší pravděpodobností nejhorším osobním zážitkem jeho života a už nikdy ji zcela nevytěsnil ze své mysli. „Nad mým odjezdem hořce plakala a vyprovázela mě až k moři. Oklamal jsem ji však, protože mě násilím (!) zdržovala, a chtěla mne buď úplně zadržet, nebo jet se mnou...Lhal jsem matce, a takové matce, a odejel jsem!“
Velký teolog dále popisuje, jak pláčem a emocemi zcela vyčerpanou matku přemluvil, aby zůstala přes noc v blízké kapli, která byla stále otevřená a sloužila především k modlitbám a díkům za šťastnou plavbu. Domu bez milovaného syna v žádném případě nechtěla odejít. Když se Augustin přesvědčil, že matka v kapli usnula, loď vyplula. Kapitola pokračuje popisováním matčiny bolesti, když se ráno probudila a synovu loď v přístavu už nenašla. „Má matka na břehu téměř šílela bolestí...Chtěla mne u sebe mít po způsobu matek, ano, mnohem víc než jiné matky...“ Až po čase Augustin pochopil, že v Kartágu jednal podle Božího plánu, ovšem tehdy to nevěděl ani on, a kupodivu to tak nepochopila ani jeho výjimečně zbožná matka. Ale už brzy potom, co se matka uklidnila a dorazila domů, začala s nebývalou praktičností a velmi cílevědomě pracovat na svém pevném rozhodnutí, vydat se za synem a zachránit ho před špatným koncem. O něm byla jednoznačně přesvědčena, pokud urychleně nezasáhne.
M.Č.
pokračování