Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyznání - úvahy nad V.knihou 2.část

7. 2. 2010

 

 

 

 

ObrazekVyznání - úvahy nad V.knihou

 

 

 

 

 

 

 

dokončení

 

 

 

                                                                Devátá kapitola V. knihy vypráví o onemocnění Augustina po jeho příjezdu do Říma a především o takřka nepřetržitých modlitbách své matky Moniky. V nejupřímnější snaze o skutečně bezezbytku dokonalé vyznání svých minulých poklesků a pochybení, autor tradičně používá velmi emotivních výrazů, jako například odcházel jsem do pekla;  kam bych přišel, než do ohně a muk, a podobně. Těmito slovy spatřuje sám sebe ovšem až v čase sepisování této knihy; v době o které hovoří,  by se jistě sám tak ještě neviděl. Svůj útěk před matkou a jejím trvalým vlivem na něho (respektive trvalou nátlakovou snahou o tento vliv) tehdy chápal především jako pokus o vymanění a vyvrcholení svého úsilí o osamostatnění. Ve svých přibližně devětadvaceti letech to byl jeho první a skutečně mimořádně bolestivý pokus a nutno zdůraznit, že stejně  trýznivý byl pro obě strany.

 

         Když Augustin ještě jako adolescent studoval střední školu v Madauře, tak se  silným způsobem, téměř vášnivě zamiloval do jednoho díla Publia Vergilia Mara, kvůli kterému ho především považoval za největšího básníka, a o kterém hovoří i v těchto Vyznáních. Dlouhé pasáže tohoto díla znal dokonce nazpaměť. Bylo to Vergilovo nejznámější dílo Aeneis a je zajímavé, že některé události v této knize byly velmi podobné událostem, které později v životě prožil i Augustin, jakoby toto Vergilovo dílo  někdy podvědomě ovládalo jeho konání. Poté co Augustin zanechal úskokem svojí matku v přístavu a odplul bez ní z Kartága, muselo se mu na jednu stranu sice velmi ulevit, ale na druhou si tím přivodil velké psychické trauma, protože si velmi živě dokázal představit, jak nesmírně nyní matka trpí. Během cesty do Říma ho velmi silně trápily výčitky a zcela jistě si přitom mnohokrát připomněl vrcholnou scénu báje, kterou stále uměl odrecitovat zpaměti, a za jejíž přednes dostal jako student ocenění, na kterou byla celá rodina v Thagaste velmi pyšná. Byla to velmi dojímavá scéna ze zmíněné  Vergilovy Aeneis, kdy se Aeneas loučí s Didonou  právě  v  Kartágu, aby jí plačící opustil  stejně, jako  to nyní udělal Augustin  své matce... ( vlastní zamyšlení o této události a krátké seznámení s obsahem báje se zde nazývá  svatý Augustin, Vergil a Aeneida )

 

         O tom, jakou nemocí Augustin v Římě onemocněl, se sám nezmiňuje, a mnozí životopisci uvádějí lehčí formu malárie, případně i určité nervové onemocnění, nebo kombinaci obojího. Není vyloučen předpoklad, že po vysilující, dlouhé a nebezpečné cestě po moři k Kartága do Říma zesláblý Augustin hned po připlutí náhle onemocněl nejen z důvodů fyzického, ale i z těžkého psychického oslabení, způsobeného trvalými výčitkami svědomí a snad i strachem z následků, které bude mít jeho útěk na  matku Moniku.

 

         Přestože své onemocnění sám nijak blíže nespecifikoval, mohlo jít opravdu o vysokými horečkami provázené malarické onemocnění, se kterou ulehl hned po nastěhování do domu jednoho tajného manichejce v Římě. Manichejství tehdy už fungovalo pouze jako podzemní církev, protože až na malé extempore s pokusem o  opětovné zavedení praktikování některých pohanských kultů a snahu o renesanci ariánství za císaře Valentiniána (resp.jeho matky prozatímní císařovny Justiny), bylo jediné náboženství státem uznávané a také chráněné křesťanství. Proti manichejství byl nejprve císařem Diokleciánem (284-305) už v roce 296 vydaný dekret o trestu smrti, nebo nucených pracech pro jeho příznivce a vyznavače, a v roce 382 za císaře Theodosia (379 – 395) byl pro usvědčené manichejce nařízený trest už jen jediný – stětí mečem. Přesto tyto zákony nebyly důsledně dodržované (a často i vyžadované) a například v severoafrické kolonii  bylo manichejství téměř běžně praktikované ještě v pátém století. Dokonce existují názory, že v některých oblastech impéria tato víra silně ovlivňovala samotné křesťany a jejich víru a podle těchto názorů vzniklo u některých augustinologů přesvědčení, že dokonce i Augustinova teologie obsahuje některé prvky manicheismu, kterých se už nikdy nezbavil. Již dříve jsme uvedli, že manichejci jako příslušníci zakázané podzemní církve měli své vyznavače a příznivce také i na vysokých státních postech. Z hlediska dalšího vývoje Augustinova směřování k Bohu to byl paradoxně velmi významný  manichejec Aurelius Symachus, skvělý řečník a římský konzul, u něhož později Augustinovi manichejští přátelé pro svého člověka vymohli skvělý řečnický post v Miláně.

 

         Když Augustin hovoří o ukřižování Kristova  zdánlivého těla, naráží tím na jednu z mnoha nesmyslných tezí manichejského učení, kterému postupně přestával věřit, zvlášť po fiasku manichejského biskupa Fausta ve vzájemném dialogu o principech tohoto náboženství. Ve stejném tónu hovoří i o dalším nesmyslu tohoto učení, o Ježíšově pouze zdánlivé smrti. Zvláštní pozornost si zaslouží i Augustinova poznámka o tom, že i v nebezpečí smrti, ve které měl být v Římě, netoužil po křtu. Domnívám se, že vysvětlení je prosté. Netoužil po křtu, protože v něm stále ještě silně doznívalo jeho devítileté manichejství, a rozhodně ještě neměl na mysli konverzi ke křesťanství, a to v žádném případě. Nemohl tedy mít žádnou motivaci ke křtu, a to ani z toho důvodu, že by tak chtěl vyhovět matce, spíše právě naopak – protože si matka synovo křesťanství tak toužebně přála, on o něm odmítal uvažovat. Matka totiž ve svém působení na něho volila „nešťastnou strategii“ slz, trvalého pláče, výčitek a snad i výhrůžek, se kterou se i v dnešní době u rodičů bohužel běžně setkáváme, a které mají vesměs opačný účinek. Takové jednání mělo s velkou pravděpodobností nedobré dopady pouze na jeho psychiku, a zákonitě vedlo k vnitřní zatvrzelosti.

 

         Jedním z náznaků vztahu Moniky k synovi je jeho další věta v této kapitole: „Nemohu dostatečně vylíčit, s jakou něžností mě milovala a s jak mnohem větší úzkostí mě porodila duchovně, než tělesně“. Budeme-li brát větu takřka doslovně, měla by znamenat, že se matka o synovo duchovno  bála již od narození, ovšem tomu neodpovídá skutečný průběh Augustinova dětství a raného dospívání, kdy měl od své velmi zbožné matky až přesmíru svobody a navíc ho ani nenechala pokřtít. Když už jako biskup píše tyto vzpomínky, uvědomuje si trvalou Boží pomoc  jeho matce po svém útěku do Říma, díky které se matka z pro ni tak těžké rány uzdravila a nalezla v sobě sílu k dalšímu velkému činu – odhodlání vydat se za ním. Kapitolu zakončuje ještě jednou přehlédnutelnou, ale důležitou zmínkou. Hovoří totiž o oněch viděních a odpovědích, které jsem již uvedl a jiných,o nichž jsem se nezmínil a které ona zachovávala ve svém věrném srdci, a znamená to jen jediné. Monika Augustinův útěk a následný stesk po něm přečkala ve zdraví pravděpodobně díky skutečně  hluboké kontemplaci s Bohem vedoucí až k četným viděním, o kterých ovšem Augustin nechce konkrétněji hovořit.    

 

         V desáté hlavě už hovoří uzdravený Augustin o svém aktivním zapojení mezi ilegální římské manichejce. Sám byl mezi nimi vždy pouhý audiens  - posluchač, a pro ty, kdo ví o jeho vytrvalé cílevědomosti a houževnaté ctižádostivosti, se kterou nikdy neodmítl nabídku ke kariérnímu postupu, by to mohlo být překvapením. Ovšem důvod, proč dosud odmítal mnohé nabídky na postup do špice manichejské hierarchie a patřit mezi tzv.vyvolené, je velmi prozaický. Manichejským  tzv. posluchačem mohl být člověk neomezeně dlouho, znamená to tedy, že po určité době automaticky nepostoupil na vyšší post. Právě to Augustinovi vyhovovalo, protože na posluchače nebyly z manichejské strany kladeny žádné velké morální a jiné nároky, jako jeden z mnoha příkladů absurdnosti tohoto náboženství se věřícím kupříkladu doporučovalo využívat služeb prostitutek, a podobně. Nemohli a neodpovídali za své hříchy, protože je v jejich těle páchal někdo jiný, na kterého sami neměli žádný vliv. Naopak vyvolení se považovali za kněžskou třídu a měli pro sebe od svého zakladatele Máního uloženy velmi podivné, ale hlavně  nesmyslné předpisy – nesměli například utrhnout jakoukoli rostlinu, zeleninu, nebo ovoce, protože rostlina při tom trpí a pláče. Vyvolení nesměli jíst maso, pít víno, ale i mléko, jíst ryby, jiné  předpisy jim kupříkladu zakazovaly koupání na veřejných místech, a podobně. Je tedy jasné, že Augustin dobře věděl, kde je mu v manichejské hierarchii nejlépe... Za své hříchy tak vlastně neodpovídal a nemusel případnými výčitkami zatěžovat své svědomí.

 

         Až v textu narazíme na výraz oklamaných a klamajících svatých , neznamená to, že Augustin hovoří o nějakých světcích, ale o manichejcích, kteří se tak mezi sebou nazývali. Na tom ale není nic mimořádného, svatými se nazývali také křesťané už od dob apoštola Pavla a manichejci takové titulování pouze převzali. Dále se dočteme, že v Římě se kontaktoval i s vyvolenými manichejci, a to znamená, že opět velice prakticky uvažoval, že by mu možná post mezi vyvolenými manichejci zajistil další body pro jeho budoucí kariéru. Jak již bylo řečeno, přestože byli manichejci mimo zákon, měli vliv a přátele mezi významnými členy státního aparátu a tehdy ještě šlo egocentrickému Augustinovi především o svojí skvělou budoucnost. To zde ostatně potvrzuje nechtěně sám, když hovoří o tom, že byl ve spojení s vyvolenými...dokud nenalezne něco lepšího a je zajímavé, že ještě v Římě nepovažoval za něco lepšího jeho matkou nepřetržitě a velmi naléhavě nabízené křesťanství. To, že o něm dosud neuvažoval, a nepovažoval ho dosud za hodné jeho pozornosti znovu potvrzuje v dalším textu: „Vznikla ve mně také myšlenka, že filozofové zvaní Akademici jsou chytřejší než všichni ostatní, protože učili, že je nutné o všem pochybovat a člověk nemůže dosáhnout pravdy. A Augustin se od svého útěku z Kartága v pochybnostech doslova zmítal, v Římě se mu nikdy nebude líbit a velmi ho trápily výčitky kvůli matce Monice. (Akademici byli členové a zastánci filozofické školy skeptického směru, která původně vznikla v Athénách po roce 388 př. Kristem. Založil jí Platón a svůj název dostala podle místa vzniku –  v Athénském hájku bájného hrdiny Akadéma).

 

         Že s nějakým ráznějším a snad definitivním ukončením svého manichejství Augustin opravdu zatím ještě nepočítal, je patrné i z toho, že odplul právě do Říma, kde jak píše, je hodně manichejců, ač se nedávají poznat. Velmi prakticky uvažující snaživý mladý řečník s naprostou jistotou počítal s pomocí  manichejského undergroundu na své cestě za slibnou kariérou, a proto tak bezelstně hovoří o svém přetrvávajícím přátelském styku s nimi, přestože v tomto přátelském styku byla z jeho strany hlavně kalkulace. A znovu píše o manichejcích bez jediné zmínky o tom, že by případně uvažoval o křesťanství: „Přece však jsem s nimi zůstal v důvěrnějším styku, než s ostatními, kteří nepatřili k té sektě.  Autor nás pak velmi zjednodušeně seznamuje s některými prvky naprosto bludného manichejského vyznání a hovoří o chvíli, kdy už mé srdce toužilo vzít útočiště u katolické víry, cítil jsem se vržen nazpět, poněvadž jsem neměl pravý pojem o katolické víře. Alespoň tady bychom očekávali zmínku o své matce a jejím křesťanství, případně vysvětlení, proč se takové zmínce zatím tak důsledně vyhýbá. Čím vlastně tehdy pro něho byla matka a její náboženství?

 

         Jak už jsme si řekli, Augustinovi bylo v době, o které nyní píše, přibližně 29 let a tuto část knihy Vyznání psal přibližně ve svých třiačtyřiceti letech. A jako už několikrát v této knize, tak i nyní se z důvodů, které sami tak velmi dobře známe, stylizoval do role tehdejší spíše oběti jiných lidí - v tomto případě manichejců, než svých vlastních pochybení. Tyto jeho drobné pokusy o retušování různých epizod vlastního života jsou nám natolik vlastní, že v jeho životě musíme vidět mnoho ze svého. Kdo z nás se nikdy nesnažil omluvit, vylepšit, nebo najít jiného viníka, či alespoň „spolupachatele“ mnoha našich přehmatů, slov, prostě nedobrého jednání, kvůli kterému jsme se jako děti báli, za které jsme se později možná styděli, nebo jsme na ně alespoň rozhodně nemohli být hrdí? Kdo z nás si pak už v dospělosti nikdy nepřipustil myšlenku, že se tímto naším životem natolik vzdalujeme příkladům idealizovaných světců, že na rozdíl od nich prostě nemůžeme dosáhnout věčného pokoje? A pokud bude nakonec Stvořitel přeci jen tak milosrdný, že nám i přesto dá jednou možnost spočinout v jeho blízkosti, jistě mu nebudeme tak blízko, jak budou naši nedostupní a nikdy nedostižní svatí.

 

         Tento náš častý a  naprosto zásadní omyl nám svým životem vyvrací sám často chybující člověk Augustin, kterého církev zcela oprávněně připočetla ke svým svatým, tedy k těm, skrze které usměrňujeme své modlitby k Bohu. Jestliže tedy měl tento geniální člověk chyby, jako máme my všichni, je to nejvhodnější svatý pro každého z nás, pro směrování našich modliteb k Bohu právě skrze něho za odpuštění těch našich poklesků, kterých se jako my nyní, i on sám za svého života tolikrát dopustil. Jeho život je náš život, protože nikdy nebyl ideální člověk, stejně jako nejsme my. A přesto u něho máme na rozdíl od mnoha jiných naprostou jistotu, že má své pevné místo u Boha, a tím nám dodává radostný a podložený optimismus, že i my se s Pánem i přes mnohé krkolomnosti našeho života jednou setkáme.

 

         Často téměř až dojemně vyznívá autorova snaha, alespoň trochu vylepšit u Boha i u svých čtenářů často neblahý dojem, který ovšem u nich vyvolá se svojí dětsky upřímnou sebeobžalobou nejprve on sám. Vzpomeňme například na jeho vzpomínky na dětství, kdy se nám snaží sdělit, že ne on, ale rodiče (a především otec Patricius) byli velmi ctižádostiví, takže malého Augustina by vlastně čtenář měl spíše politovat jako oběť jejich ambicí. Podobně vyznívá například jeho vyprávění o různých klukovských partách, ve kterých byl platným členem, a například o svém rozchodu s  ženou, se kterou žil tolik let, a která mu dala syna, opět vypráví, jako by za její vyhnání mohl někdo jiný: „...když žena, s níž jsme žil, byla jako překážka manželství odstraněna ode mne...  Mohli bychom jmenovat ještě daleko více příkladů, ze kterých vyplývá jeho snaha naznačit, jak s ním a jeho vůlí bylo v životě často manipulováno...

 

         To je i nynější případ, když se nám pokouší jemně naznačit, že ho manichejští odvrátili od katolické církve, a my bychom spíše očekávali, že maximálně uvede, že ho od pravé církve odvedlo jejich učení.  Přestože se Augustin nemůže nezmínit o tom, že se mu mezi manichejci tolik líbilo (proto tam vydržel celých devět let), nenapíše přímo, že katolickou víru sám a svobodně odmítal, i přes tak úpornou matčinu snahu o její přijetí (nebo právě proto?). V souvislosti s církví raději napíše: „Odvrátili mne od ní...“ a tímto způsobem postavenou větou nám vlastně nabízí logickou myšlenku, že už snad někdy v církvi byl, nebo alespoň v její těsné blízkosti. A to přesto, že on sám se o tom v této knize nikde nezmiňuje a vlastně ani nemůže, píše-li svá Vyznání jako velmi  upřímný otevřený dopis Bohu, který dokonce kdosi charakterizoval jako Veřejnou sebeobžalobu. Celou desátou kapitolu uzavírá výčtem absurdností manichejské víry o duálním božství a celém uspořádání mechanizmu věčnosti ve vztahu k životu na zemi.

 

         V krátké jedenácté hlavě Otec církve hovoří o námitkách manichejských učitelů proti Písmu svatému, které se mu tehdy zdály těžko vyvratitelné. Zároveň se ale zmiňuje o jistém zapáleném křesťanovi Elpidiovi (Helpidius), který proti manichejskému učení mnohokrát polemizoval v Kartágu na veřejnosti  formou přednášek a diskuzí, a které několikrát sám se zájmem sledoval. Byly to především gnostické (o poznatelnosti světa) námitky tohoto učení proti pravdám Starého Zákona a již tehdy měl prý Augustin rozpoznat, že jeho manichejští souvěrci užívali  v diskuzích zastaralé a méně srozumitelné opisy textů těchto knih, než jaké měl k dispozici právě Elpidius. Ve vzájemných veřejných diskuzích prý byly jejich odborné námitky vůči Elpidiovým tvrzením slabé a nepřesvědčivé, ovšem tehdy to ještě na Augustina nemělo větší vliv. Dále poznamenává, že manichejští učitelé (vyvolení?) prý svým žákům (posluchači) potají pravili, že knihy Nového Zákona jsou porušeny od některých, kteří chtěli vnést židovský zákon do křesťanské víry. Ovšem ony neporušené, uvádí autor, manichejští k porovnání nedokázali ukázat. Když hovoří o tom, co mu dělalo největší problém k příznivějšímu pohledu na křesťanské učení, odkazuje na manichejské učení o nejjasnější hmotě, ze které vyplynul náš Spasitel Ježíš Kristus. Dosud si neuměl v žádném případě představit, že by se Boží Syn  mohl zrodit z člověka, jeho přítomnost chápal pouze nedefinovatelným přetvořením z nějaké vyšší hmoty.

 

         Další kapitola je zajímavá především tím, že nám opět o kousek poodhalí trochu z Augustinových vrozených vlastností a způsobu jeho vnímání světa. Jak už bylo řečeno, do Říma  přišel proto, aby tam vyučoval rétoriku, a cesta, ubytování a nezbytné obstarání žáků k vyučování bylo téměř úplně v režii manichejských přátel. Bez jejich pomoci by to africký berber v cizí zemi nikdy nezvládl, navíc ve velkých městech nebyly ničím neobvyklým některé projevy rasové nesnášenlivosti. Augustina však trápilo, a to velmi těžce, něco jiného. Z Kartága, jak víme, odešel kvůli svému pokusu o únik před matčiným dozorem, ale zároveň i kvůli tamějším zpustlým žákům, před kterými se svojí postavou a slabým hlasem neměl dostatečnou autoritu. V Římě se objevil jiný problém, a to, že žáci za výuku velmi často nezaplatili. Jakmile mělo dojít k zaplacení určité doby výuky, žáci (jistě na radu, či přímo příkaz svých  rodičů) opustili jeho školu bez zaplacení a mnozí přešli jinam, kde  se po čase totéž opakovalo. Už jen to, že o této takřka běžné věci – bohužel každodenním podvádění a okrádání v pátém století stejně jako dnes – vypráví s velkou hořkostí v  knize, kterou napsal především pro Boha ukazuje, jak až překvapivě velkým způsobem  ho zasáhla ne sama škoda, ale především morální aspekt takového jednání. Především tato nepoctivost svých žáků, násobená jeho nečekaně špatným přijetím obyvateli Říma, dále nepořádkem a chaosem v jeho ulicích, hlukem, špatným počasím, a také svojí nemocí způsobily, že na tak krásné, historií prodchnuté město měl až do smrti ty nejhorší vzpomínky. Nikdy se už ve svých kázáních, nebo spisech nevyjádřil o Římu příznivě, a rozhodující podíl na tom měli právě jeho nepoctiví žáci. Na vině takového postoje může být i jeho pravděpodobná zidealizovaná představa tohoto města, kterou si sám vytvořil na základě poznatků ze svého pobytu v „malém Římě“ v nádherném Kartágu, které tolik miloval.

 

         Z textu cítíme tolik upřímného rozhořčení, a použijme jeho vlastního výrazu, i nenávisti k takovému jednání, že nám  zde snad nyní skutečně schází trochu Augustinova nadhledu, úsměvu nad lidskou malostí, nebo i jeho štiplavé ironie, se kterou by se po tolika letech přes takovou věc dokázal přenést. Čekali bychom od něho například pokorné vyznání Bohu ve smyslu, že v celé situaci nakonec viděl  Boží řízení, které ho z Říma brzy odvedlo tam, kde měl poznat skutečnou víru... Kapitolu zakončuje celkem logickou a také upřímnou poznámkou, že tehdy tyto žáky nenáviděl více kvůli sobě, než že by si přál, aby se polepšili kvůli Bohu.

 

         Třináctou kapitolou nás Augustin přenáší do Milána,  místu jeho pozdějšímu znovuzrození pro církev. Jedno z jeho  pěti obráceních, jak je jeho cestu za pravdou chápeme my,  bylo  jeho obrácení trochu  paradoxně i  k manichejskému bludu, díky kterému nakonec dospěl k poznání, že pravda je jinde. A právě v této kapitole  toto jeho obrácení  začíná s Boží pomocí postupně dostávat správný směr, ještě naposledy především díky manichejcům, z jejich strany ovšem samozřejmě nevědomě.

 

         Proslulý a mocný římský konzul, prefekt a spisovatel Lucius Quintus Aurelius Symachus neměl rád křesťany a jejich učení, a napsal proti nim podle tehdejšího zvyku několik veřejných dopisů. Z Milána, kde nyní sídlil se svojí matkou mladičký císař Valentinián II., dostal pohan Symachus za úkol vybrat z vhodných uchazečů učitele řečnictví do státních služeb. Prefekt měl velmi blízko, i když samozřejmě tajně, k již ilegálním římským manichejcům, mezi  kterými měl mnoho přátel a známých, a když se tito o milánské žádosti dozvěděli, neváhali ani chvilku a „svého člověka“ Augustina mu vřele doporučili. V takovém tahu bylo ovšem ukryto i mnoho manichejských snů o alespoň částečnou  znovulegalizaci svého náboženství pomocí jejich nejkvalitnějších zástupců. A právě Augustin měl v manichejských představách být jednou z jejich nadějí těchto plánů.

 

         Hned v první větě nás asi překvapí zdánlivě zcela zbytečná a nepatřičná zmínka o tom, že Milánem žádaný učitel rétoriky měl cestovat na státní útraty. Ovšem pro Augustina tato skutečnost musela mít nějaký mimořádný význam, než jen hmotný,  jestliže jí neváhal napsat do této knihy určené především Bohu. Nechce se věřit, že by pro tak mimořádného člověka měla ušetřená (i když jistě nemalá) částka za cestu z Říma do Milána takový význam, aby si jí nejen pamatoval, ale hlavně o ní o mnoho let později dokonce psal i příštím generacím. Není také vyloučeno, že tak chtěl pouze zdůraznit důležitost této své mise a možná i svojí vlastní. Tímto dovětkem nás sice Augustin možná trochu překvapil, ale my víme, že se z mnohých překvapení a často nečekaných rozhodnutí a projevů skládal celý jeho život.

 

         Se stejně pevným přesvědčením, se kterým tvrdíme, že by Augustin v řečnické zkoušce u Symacha tak jako tak obstál na výtečnou, zastáváme také i my častý názor odborníků, že tato zkouška, na jejímž výsledku měli manichejští enormní zájem, byla vedena pod jejich „skrytou patronací“. Dosud neznámý provinční řečník tedy s nadšením ukončil své učitelské snažení a vydal se „na veřejné útraty“ do svého nového působiště, stále ještě jako manichejec, i když tuto svoji příslušnost už samozřejmě nikde nedeklaroval. A na věčné město Řím se snažil co nejrychleji zapomenout, ovšem literát a politik Symachus na něho udělal velmi dobrý dojem. Vyskytují se také názory, že pro Augustina by měl tento pohanský prefekt i bez manichejské podpory a jeho řečnického umění jistou slabost, jelikož sám už jako osmadvacetiletý zastával funkci provinčního správce s velkými pravomocemi právě v severní Africe, kde se mu prý velmi líbilo. Afričané  byli  pro Římany především schopní zemědělci, kteří jim neustále doplňovaly sklady obilím, vínem, ovocem a dalšími produkty úrodné severoafrické Numidie (říkalo se jí obilná sýpka Říma), ale přímo na císařském dvoře, nebo v jeho blízkosti a  navíc v tak vysoké státem placené funkci, jakou obdržel Augustin, byli Afričané skutečnou výjimkou.

 

         Nepřítel katolíků Symachus byl dokonce v  příbuzenském poměru s milánským biskupem Ambrožem, ovšem tím jejich vzájemné vazby končí...Bez ohledu na své příbuzenství vedli proti sobě otevřené nepřátelství, takže prakticky uvažující Augustin nyní musel pečlivě vážit, zda je vhodné, aby se v Miláně vůbec o Symachovi zmiňoval, a pokud vůbec ano, pak komu. Nyní ho zajímala především jeho slibně se rozvíjející kariéra a snažil se vyhnout každému chybnému kroku, kterým by svůj vzestup zbrzdil. Měl těžkou pozici – nutně se chtěl dobře uvést u momentálně faktického milánského vládce biskupa Ambrože, ale k tomu mu scházelo katolické vyznání, zároveň se hned nechtěl  zříci všech svých vlivných manichejských kontaktů, protože nevěděl, zda je ještě nebude potřebovat. Navíc, přestože křesťanství již bylo státním náboženstvím, císařova matka Justina byla ariánka a vytrvale se snažila  klást Ambrožovi nejrůznější  překážky, a Augustin byl přijat de facto do jejích služeb.

 

         Augustin se ve třinácté hlavě páté knihy také zmiňuje o tom, že byl Ambrožem otcovsky přijat, a že se biskup radoval „s radostí pravého pastýře duší“ z jeho příchodu. Není pochyb  o upřímnosti, se kterou tato slova píše, a které možná vznikly na základě trochu euforického Augustinova pohledu na toto přijetí, ale později bude mít sám alespoň v duchu už značně realističtější názor. O důvodech si ještě řekneme. Dále nám autor sděluje, že si milánského biskupa hned na začátku zamiloval jako laskavého člověka, zatím ne jako hlasatele pravdy „již jsem naprosto nedoufal nalézt v Tvé církvi“. Uvádí, že plný horlivosti poslouchal Ambrožova kázání, ovšem ne kvůli jejich obsahu, ale způsobu podání, které ho dělalo pověstným. Dosud tedy chodil do kostela pouze tehdy, když tam biskup kázal, a to výhradně proto, aby si z jeho velmi úspěšného přednesu sám mnohé osvojil: „S  napětím jsem poslouchal jeho slov; o obsah řeči jsem však nedbal, a pohrdal jím“. To je až nečekaně  silný výraz  v kontextu s mnoholetým, dosud marným úsilím své nadmíru starostlivé matky Moniky pro synovo přijetí křesťanství. Ten zatím Ambrožova  kázání porovnává s proslovy manichejského biskupa Fausta, jehož  lahodnost řeči a celkový projev ale hodnotí lépe než Ambrožův. Obsah  Ambrožových kázání zatím nemohl hodnotit, protože o pravé víře dosud nechtěl nic vědět.

 

         Nejen z některých pozdějších Augustinových vyjádření, kdy bude ještě hovořit o biskupovi Ambrožovi, ale i z dalších náznaků v textu  poznáme, že jejich vzájemný vztah nebyl tak vřelý, jak by si Augustin přál. Bylo už zmíněno, že nejprve Augustin toužil po bližším seznámení s mocným milánským biskupem především kvůli svým ambicím. Pokud by na něho udělal dobrý dojem a získal v něm svého přímluvce, nic by jeho kariéře nestálo v cestě a z Augustina by se možná nakonec stal vysněný senátor, slavný řečník, nebo mocný soudce. O případném návratu zpět do Afriky jistě ani neuvažoval, protože v Itálii měl daleko více šancí na uplatnění svých nesporných předností a talentu. I když ho Ambrož u sebe nakonec otcovsky přijal, zdá se, že význam takového setkání Augustin trochu přecenil a neuvědomil si, že stejně otcovsky biskup jedná s každým člověkem, pokud ovšem není jeho otevřený nepřítel. Nadějný rétor z Afriky pravděpodobně plně nedocenil fakt, že zatímco doma v Kartágu byl již poměrně známým a uznávaným, v Miláně zatím takřka nic neznamenal a neměl tedy okamžitě očekávat všude otevřenou náruč. Augustinovi u biskupa hned na začátku značně  přitěžovala skutečnost, že byl do města vyslán s manichejskou podporou, o čemž byl velmi rychle po Symachově rozhodnutí informován. Mezi Augustinem a Ambrožem byl v mnoha směrech velmi podstatný rozdíl, který už předem znemožňoval jejich důvěrnější sblížení a nutno podotknout, že k žádnému spřátelení nedošlo dokonce ani po Augustinovo konverzi. Snad také proto nakonec po pár letech v Miláně zatoužil po návratu domů.

 

         Důvodů, proč tomu tak bylo, je víc. Mimo už zmíněné manichejství a podezřelé vazby, vedoucí až k Ambrožovou nepříteli pohanu Symachovi, je nutné zmínit naprosté časové vytížení biskupa trvale zaneprázdněného mnoha funkcemi a úkoly, svojí církví,  politikou, vyjednáváními, psaním, a podobně. Naproti tomu Augustin po poledni ukončil vyučování několika žáků a jak sám později napíše, pak už jen „odpoledne trávil klepáním na dveře a sháněním protekce“. Povahy a zájmy měli  diametrálně odlišné – vášnivý, impulzivní Afričan z provincie milující vše světské, stále neklidný literát, zvídavý intelektuál, hledající a často měnící své názory, stejně jako ideály, někdy zasněný a zaujatý  duchovními záležitostmi a schopný pro své ideály vzplanout i zatratit. Naproti tomu o přibližně dvacet let starší Ambrož byl původně vážený soudce, chytrý diplomat a uznávaný politik, šedá eminence pohybující se jako doma v nejvyšších aristokratických kruzích. Věhlasný řečník, šikovný právník a později chudáky i nejvyššími kruhy respektovaný hlasatel Božího slova, moudrý a milovaný zastánce svěřených věřících. I mezi lidmi bez vyznání byl velmi oblíbený, v projevu rozvážně volící každé slovo, které ovšem pak už nikdy nemusel odvolávat a například filozofování na rozdíl od Augustina nikdy příliš nepropadal. Byl realista a mimo jiné nikdy nežil se ženou, jakákoli smyslnost mu byla neznámá.

 

         Pokud se tedy v životopisech uvádí, že Augustin uvěřil ve Spasitele díky biskupovi Ambrožovi, je to jen částečná pravda. Zcela jistě ho k poslednímu kroku k obrácení ovlivnila Ambrožova kázání, stejně tak ho biskup inspiroval svým příkladem a pravdivostí, a doporučil mu i vhodné biblické texty – především Izajáše. Ale tím Ambrožovo přímé působení na Augustina definitivně končí, nepočítáme-li ovšem ještě jeho pokřtění. Ale vše ostatní bylo jen a jen zásluhou Augustina samého, modliteb jeho matky Moniky a mnoha dalších vlivů, vše samozřejmě v jedinečné Boží režii se svými nepředvídatelnými kroky. Augustinovi se nikdy nepodařilo stát se Ambrožovým přítelem, dokonce s ním nemohl vést  ani své oblíbené hluboké  teologické diskuze, které si s konverzí tolik osvojil. I na tom, kdy se Augustin cítil dost zralý na křest také neměl biskup zásluhy, byl to čistě jeho osobní pocit té pravé chvíle. Ani po milánském křtu se tento postoj Ambrože v ničem nezměnil; před, ani po křtu neprojevil větší a osobnější, než střídmé profesionální uspokojení nad novým křesťanem. I když se o tom Augustin raději nikde nezmínil, biskupův postoj byl pro něho jistě zklamáním, ovšem o to víc vyniká jeho neuvěřitelné nadšení pro církev a její učení. Na závěr ještě malá poznámka: biskup Ambrož se o Augustinovi a jeho cestě k víře nikdy ve svých textech ani slovem nezmínil.

 

         Čtrnáctá kapitola pátou knihu Vyznání uzavírá. Augustin v ní popisuje, jak se slovy, které miloval, vnikla do jeho srdce také věc sama, o kterou nedbal, a obojí už  nešlo oddělit. Přestože tedy původně chodil poslouchat jen Ambrožův způsob projevu, obsah jeho slov se v něm pomalu usazoval. Začal poznávat, že manichejské námitky proti katolické víře se díky biskupově výkladu dají obhájit a naopak, na jeho slovech se dá vyvracet mnohé z Máního učení. Augustin měl se Starým Zákonem stejné problémy, jako má zpočátku většina lidí, a najednou díky Ambrožovi poznává nový, naprosto přijatelný způsob výkladu. Když mě tedy mnohá místa z těch knih byla vysvětlena, začal jsem kárat svojí pochybovačnost. Ovšem stále ještě neměla katolická víra nad Augustinem vyhráno, protože v extrémně přemýšlivém Augustinovi stále ještě doutnalo jeho devítileté manichejství. Hlavní brzdou, jak píše, byla jeho neschopnost utvořit si pojem duchovní bytosti podle katolického podání, a jednoduše řečeno, z mnoha nových pohledů na stejnou věc měl v hlavě zatím pochopitelný chaos. Jak píše, podle skepticismu Akademiků zatím i on o všem pochyboval a ve všem také kolísal, a proto se definitivně rozhodl opustit manichejské myšlení. Jelikož se s pochybnostmi o této víře potýkal již delší dobu, pokusil se ještě před poznáním katolické cesty k Bohu najít pravdu v některých filozofických směrech. Ovšem jejím představitelům odmítl svěřit uzdravení své choré duše, protože neznali spásonosné jméno Krista. Rozhodl se tedy být katechumenem do doby, než mu zasvitne bezpečné světlo na tento krok.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

M.Č.