Vyznání - úvahy nad VII.knihou 1.část
Vyznání – úvahy nad VII.knihou
Přetrvávající zbytky své přízně ke smyslnosti nakloněnému epikureismu, o kterém byla zmínka na konci minulého zamyšlení, byla jen jedna z velkého počtu překážek, které Augustin musel postupně odbourávat na své nelehké cestě za skutečnou pravdou. Jiná překážka byla například stále znějící ozvěna devítiletého vyznávání učení Peršana Máního, dále některé své už zafixované skeptické myšlenky nových Akademiků, nebo například v jeho mysli stále doutnající víra v astrologii. Musel si utřídit myšlenky z knih novoplatoniků, z nichž některé ho nakonec navedly křesťanským směrem, a potřeboval se definitivně oprostit od myšlenek mnoha sektářských proudů, z nichž se dokonce některé pokoušel sám vzájemně prokombinovat, až v něm nakonec výsledky takových pokusů jen násobily zmatek a nejistotu, co je vlastně skutečná pravda. Zatímco k fyzickému zklidnění mu mohla pomoci nově nastěhovaná dívka, zmatená duše mu spěla spíše k morálnímu a citovému kolapsu. Svým přátelům, a jistě i sám sobě připadá jako notně přiopilý člověk, urputně hledající v řadě velmi podobných domů ten svůj, přestože kolem něj už několikrát prošel, a u některého z nich dokonce stál až na prahu, ale ve svém opileckém opojení ho nepoznal.
Sedmá kniha je věnovaná popisu naznačeného pozvolného procesu Augustinova poznávání pravdy. Na rozdíl od apoštola svatého Pavla, který jako vysoce zbožný židovský učenec Saul prožil bleskovou konverzi pomocí vidění v syrské poušti a v podstatě se tak stal zakladatelem křesťanství, Augustin si musel celou svoji konverzi od začátku do konce sám skutečně protrpět ve své duši. Není náhodou, že za přibližně tři a půl století konvertita Augustin přijal víru v Božství Ježíše Krista konvertity Saula a jeho učení se stalo nejvíce citovaným pramenem rozvinuté Augustinovy teologie. Ta v podstatě bez větších připomínek platila jako další bytelný základ pro nové myšlenky největšího teologa třináctého století dominikánského mnicha Tomáše Akvinského.
Jako jeden z dílčích úspěchů své trnité cesty za Bohem vidí v první hlavě Augustin svůj malý pokrok ve svých představách podoby Boha, kterého v těchto fázích své cesty již v lidské podobě nespatřoval…Ovšem úplná novinka to pro něho jistě nebyla, protože k podobnému poznání musel dospět studiem už dávno předtím – v devatenácti letech jako manichejec (Bůh se nachází ve smyslech člověka, v poznávání, rozumu, myšlení a chápání). Ale samozřejmě v naprosto zcestné duální formě a toto poznání zřejmě nyní viděl jako tak výrazně křiklavý omyl a blud, že se pravděpodobně o něm raději ani nezmiňuje (viz vlastní příspěvek svatý Augustin a manichejství). Ale přestože zatím ještě není zcela na správné cestě, šel už dobrým směrem, protože konečně poznal, že nikde na světě, ani ve vesmíru neexistuje jediné místo, kdy by Bůh nebyl, kde by bylo „Bohoprázdno“.
Radoval jsem se, že jsem totéž nalezl ve víře Tvé katolické církve, naší duchovní matky. Hovoří-li nyní o tom, že se radoval již tehdy v době svého hledání pravdy, znamená to, že již tehdy spatřoval šanci nalézt pravdu v katolické církvi. Pokud tak tomu ovšem skutečně je, mohli bychom se ptát, proč mu ještě asi rok trvalo, než z této pravdy, kterou tak lopotně hledal, a nyní zjistil, že jí lze najít v katolické církvi, začal naplno čerpat až přibližně za rok. Odpověď je jasná. Alespoň tak dlouho mu ještě trvalo, než dokázal vnitřně téměř definitivně očistit své nitro, přeplněné desítkami překážek k přijetí křesťanství, jak jsme se o nich zmínili na začátku této úvahy. Slovo téměř, uvedené v minulé větě má své opodstatnění, protože ne naprosto se vším ze své minulosti se Augustin ve svém druhém životě dokázal bezezbytku vypořádat, a některé z uvedených překážek mu znepříjemňovaly život dokonce až do smrti. Augustin sice už věděl, že Bůh je neporušitelný, nezměnitelný a nepomíjející, ale pouze na tomto poznatku se ještě neodvažoval zahájit chystanou „restrukturalizaci“ svého života a ducha. Nejprve potřeboval zapudit obletující roj hanebných představ o Bohu, protože se mu mimo jiné falešné vize stále vnucovala představa Boha i jako něco tělesného, vyplňujícího prostor. Tedy už ne lidská podoba, přesto stále ještě určitá tělesnost v mysli existovala. Představy zdánlivého ničeho, co má být ve skutečnosti něčím, a navíc de facto vším, mu neustále zaměstnávaly mysl otázkami, na které musel hledat sám odpověď, protože nebyl nikdo (včetně trvale zaneprázdněného biskupa Ambrože), kdo by s ním tyto otázky byl ochotný a hlavně schopný fundovaně rozebírat.
Stále byl přesvědčený, že není-li něco například prostorné, obsažné, a podobně, neexistuje to a s takovým názorem byla vzdálenost mezi ním a Bohem ještě stále příliš veliká. Bůh pak u něho zaujímá nekonečný prostor, proniká hmotou všehomíra, a obsahuje ho země, nebe, a vesmír, který je ale Bohem ohraničen, zatímco On není ohraničen ničím. Jako příklad tehdejšího chápání Boží jsoucnosti uvádí slunce, které bez problémů proniká celou vzdušnou hmotou obklopující zemi, aniž by jí ničila, nebo dělila a zcela jí přitom naplňuje. Proniká nejen vzduchem, mořem a nebem, ale i hrubou zemí ve všech nejmenších a největších částech. Když ale v takovém uvažování pokračoval dál, našel v něm sám chybu, jak uvádí. Chyba vznikla podle něho tím, že na chvíli ustrnul ve svém myšlení na uvedeném příkladu průniku slunce. Ale klamal jsem se. Uvádí, že pokud by jeho teorie byla platná, větší část země by obsahovala více Boha, malá část země málo Boha. Bůh by svojí podstatou sice vše naplňoval „maximálně“, ovšem Augustin podotýká, že podle této jeho teorie by tak logicky tělo slona obsahovalo více božství, než tělo vrabce. Bůh by byl rozdroben po světě podle toho, jak veliké části by zaujímal.
Opět jsme u poměrně krátké, ale obsahem už tradičně velmi významné části knihy. Druhá kapitola není pokračováním předešlých úvah, ale Augustinovi nyní přišla na mysl vzpomínka na svá kantorská léta ještě v africkém Kartágu a na svojí tehdejší debatu o manichejství s přítelem Nebridiem. Rozhodně se nenechme odradit tím, že text se může zdát jakoby vytržený z jiné úvahy a nenavazuje, nýbrž nás rovnou (a nepřipravené) staví před dokazování asi nejslabšího místa manichejského učení. Přestože se tento rozhovor možná udál v době, kdy už byl Augustin zklamaný ze slabých argumentací nejvzdělanějšího manichejského biskupa Fausta pro jejich učení, v duchu tehdy ještě manichejcem byl, a pro takové tvrzení existují mnohé důkazy. Je tedy možné, že Nebridiovy poznámky proti nelogičnosti této nauky byly od něho vedeny právě s úmyslem přesvědčit Augustina o jeho přetrvávajícím omylu. Nebridius, jak se zdá, byl v té době už o jistý krok dál od tohoto bludu, než jeho přítel, přesto Augustin píše, že jeho důkaz otřásl oběma, tedy i samotným autorem této argumentace. Nebridiův důkaz v Augustinově podání asi bude potřeba číst několikrát, i když smysl celého textu celé kapitoly nám bude jasný ihned. Augustin už tradičně nepoužil jednoduché interpretace, proto ji musíme velmi pozorně číst slovo od slova. Nakonec možná s údivem objevíme, jaká jeho argumentace vlastně „rozbila“ jeden z principů manichejství a snad před námi i vyvstane otázka, co by bylo s manichejstvím našeho geniálního myslitele a logika, kdyby takový argument napadl právě jeho samého už v počátečních fázích svého omylu s Máního učením.
Bohužel autor textu hovoří tak, že u svého čtenáře předpokládá alespoň základní znalost principů manichejského učení. Uvedeme alespoň jeden prvek jejich teologie – bůh dobra neustále vede boj s bohem zla, neboli temnot, ovšem oba jsou jedné podstaty, a volně pojato se tedy má jednat o jakéhosi „dvojboha“. Augustin se nyní obrací ke svému pravému Bohu, a když užije výraz „ono pokolení temností“, hovoří o pekelné mocnosti zla, který manichejští proti Bohu staví jako protivný princip. O „nerozumnosti“ tohoto učení se sice Augustin několikrát v této knize sám zmiňuje (např. III.kniha, hlava 7. a 10.), ovšem jsou to spíše obecné poznámky, než konkrétní příklady. Jak už bylo zmíněno, vlastní příspěvek na toto téma, který mimo jiné jen velice okrajově nastiňoval manichejské učení, se nazývá svatý Augustin a manichejství a jeho přečtení také možná alespoň naznačí určité základní principy tohoto bludu.
Závěr II.hlavy už je naštěstí zcela srozumitelný, jakoby se nakonec Augustinovi zželelo těch čtenářů, kteří se předešlou část tak těžko snažili vlastním úsilím rozluštit: Pokud Boha nazývají manichejští tím, čím skutečně je, totiž neporušitelnou bytostí, je všechno jejich učení bludné a zavrženíhodné (protože připouští opak). Když tedy zároveň chápou (nazývají) toho samého Boha porušitelným, pak už jen to samé vyslovit je bludné a od základů zavrženíhodné. To přece stačilo, abych je úplně vyvrhl ze svého stísněného srdce. Jejich chápání pravého Boha je strašné rouhání srdcem a jazykem. Na závěr se ještě jednou zmíníme o otazníku, který se před čtenářem znovu objeví po přečtení této druhé kapitoly: Pokud se tento příběh udál už v Kartágu, proč ještě vytrval u manichejských? A nebo jeho slova „To přece stačilo, abych je úplně vyvrhl ze svého stísněného srdce...“ znamenají, že nekompetentnost Fausta spolu s Nebridiovým protimanichejským argumentem u Augustina rozhodly o konci jeho manichejství, ale protože se mu jejich služby a možná protekce na vlivných místech ještě hodily, navenek manichejcem zatím zůstal? Jak tedy lze správně chápat jeho větu : „To přece stačilo, abych je úplně vyvrhl...?“ Sice mu to stačilo, ale kdy tedy vytrhl manichejce ze své duše skutečně? Ihned po rozhovoru s Nebridiem, nebo až později v Miláně, nebo? Vlastní názor zní, že až v Miláně, ale definitivně a absolutně ještě později.
Ve třetí kapitole chce Augustin se svojí typickou nedočkavostí vysoce temperamentního Afričana definitivně proniknout do Božích tajemností, především do všech okolností existence zla, ovšem neuvědomuje si, že Bůh ve své velikosti už při stvoření světa určil hranice lidského chápání. Hledá zdroj zla, snaží se pochopit co je Boží soud, chce poznat kolik zodpovědnosti na něm samém leží, chce-li dobře užívat své svobodné vůle a nehřešit přitom, a pomalu proniká do výrazu „Boží spravedlnost“. Jako mnozí před ním a po něm hledá odpověď na otázku, jak Největší dobro vůbec může připouštět existenci zla a proč. Vytváří a udržuje člověk existenci zla sám ve svobodné vůli svými spáchanými hříchy? A příčina? Ne na každou otázku nalezne uspokojující odpověď.
Augustin píše, že již Boha nazývá nepodléhající zkáze, střídání a změně, a věří, že je pravý náš Bůh, který stvořil všechno, dosud nerozřešil a nerozuzlil, odkud je zlo. Jelikož měl až do konverze přes všechny peripetie pravdu hledajícího vždy jednoznačnou přirozenou úctu a respekt k Nejvyššímu, nedělá mu nyní problém hledat Boha způsobem, aby si ve své mysli v žádném případě nemohl substituovat nezměnitelného Boha za změnitelného. Úžasně moudrý je jeho dovětek: „...abych se sám nestal zlým při hledání původu zla“. Ještě má před sebou poměrně hodně trnitou cestu ke skutečnému poznání, a o Boží pravdě víc nejasností, než přesvědčení, ale i v těchto fázích nás znovu přesvědčuje, že jeho manichejství je minulostí. Proto o nich píše jako o těch, kterých se nyní už varoval z celé své duše, protože ve své zmanipulovaném chápání víry Máního učení tvrdili jejich pokrytečtí Vyvolení, že spíš Bůh strpí zlo, než ho oni jsou schopni spáchat. To byl samozřejmě vrchol pokrytectví a nebetyčné lži, tito tzv.Vyvolení žili v soukromí a mezi sebou naopak velmi „volným“ způsobem, jak víme nejen od Augustina, ale i z pramenů zabývajících se manichejskou tématikou. Nemohl zcela pochopit tvrzení jež slyšel, že totiž právě svobodná vůle člověka je příčinou zla páchaného člověkem, stejně jako to, že by mohl být Boží soud, odsuzující lidi ke utrpení, soudem spravedlivým. Popisuje, kolik marných pokusů ho stálo úsilí proniknout do těchto i dalších tajemství; sotva si již myslel, že konečně nějaké tajemství Boha pochopil, brzy zjistil, že je vše jinak a kolik bylo pokusů, tolik bylo opětovných pádů. A také tolik hlubokých zklamání netrpělivého hledače pravdy.
Nakonec se postupně a pracně dopracoval (ještě stále s největší pravděpodobností téměř zcela sám) k pochopení existence své svobodné vůle, kterou dosud tak často odkláněl špatným směrem. Poznal, že termín svobodná vůle u něho často ztrácel svůj význam, protože když něco dělal proti svému svědomí, touha po tom byla silnější, než jeho vůle. Nebyla to tedy už svobodná vůle, protože to, co ji ovládalo, bylo silnější než Augustin a jeho vůle tak ztrácela svoji svobodu. Závěrečný odstavec třetí hlavy je složen téměř výhradně z otázek, a kdo z nás si ještě po šestnácti stoletích nikdy nepoložil alespoň jednu stejnou, jako on? Podle toho poznáme, že přestože byl Bůh k Augustinovi v duchovních darech až extrémně štědrý, většina Božích tajemství pro nás zůstala i nadále tajemstvími a především předmětem naší víry. Autor tedy znovu a znovu hledá odpovědi na otázky vzniku a příčiny trvající existence zla a hříchu a dělí se o tyto otázky s námi. Kdo ho stvořil, zda ne samo podstatné dobro? Kde se bere nutkání ke hříchu a nechuť k dobru? Kdo do něho vložil sad hořkosti, když je dílo Boží? Anděly stvořil dobrý Bůh; kde se tedy v nich vzalo zlo, že se stali ďábly? Řadu otázek ukončuje Augustin vyznáním, že přestože ho tyto otázky ho tísnily a téměř dusily, nehledal již na ně odpovědi v bludném manichejském učení.
V kratší, ale významné čtvrté hlavě sedmé knihy jsme svědky Augustinovy cesty k poznání o neporušitelnosti Boží a pokusme se alespoň chvíli doprovázet jeho rozvinuté myšlenky. Nalezl již skutečnost, že neporušitelné je vždy nad porušitelným, a z toho odvozoval, že Bůh není podroben porušení, ať je čímkoli. Konstatuje, že žádná duše si nedovedla a nikdy nedovede představit něco lepšího, než je Bůh, protože je neporušitelný, tedy nade vším. Tak jako je dobro nad zlem a neporušitelnost nad porušitelností, tak musí být dobrý Bůh nade vším, tedy i nad zlem, na které pak zbývá už jen porušitelnost. Porušitelnost ale nemůže Boha nijak zasáhnout; ani vůlí, nutností, nebo nepředvídanou náhodou, jelikož je pod Bohem, který chce jen dobro, protože je sám dobrem, které nemůže chtít zlo. To, co je podrobitelé porušení, nepatří k podstatě dobra. Na rozdíl od zmíněné svobodné vůle, nad kterou má člověk Bohem danou tak velkou moc, až z ní může člověk udělat vůli nesvobodnou, zotročenou porušitelným, Augustin vyznává, že Bůh nemůže být ničím přinucen proti své vůli. Poslední větou této kapitoly dostává Augustin sám sebe i své čtenáře do „reality všedního dne“, když se ptá, proč vlastně tak mnoho mluví, aby dokázal Boží neporušitelnost, když je jasné, že kdyby Bůh neměl neporušitelnou podstatu, nebyl by Bohem.
Více než polovina páté kapitoly obsahuje otázky, kterými se Augustin vrací ke svému nyní ústřednímu zájmu – příčině zla. Velký umělec slov nyní opět prokazuje svoje nadání, a to hned v první větě: „ Hledal jsem původ zla a hledal jsem jej zle a neviděl jsem toto zlo ve svém jednání“ . Jak krásná a výstižná charakteristika svého období hledání pravdy! Hned další věta nás přesvědčuje, že dosud definitivně nevytěsnil všechno své učení manichejců z podvědomí. Když totiž popisuje, jak si v duchu uspořádával vesmír a vše, co je v něm viditelné a neviditelné, do viditelných věcí vedle země, moře, stromů a podobně, překvapivě započítává i vzduch. Mezi neviditelné věci řadí pojmy jako jsou andělé, nebe, a duchovní bytosti, a právě tyto duchovní bytosti si jako pomoc k usnadnění pochopení stavby vesmíru uspořádal jako by byly tělesné, a utvořil z veškerého Božího stvoření ohromnou masu rozdělenou podle rozmanitých druhů těl, jak skutečných, tak těch, které jsem si vymyslil místo duchů. Tato masa ale v jeho představách byla velikostí přece jen nějak omezena a Boha chápal, že jí jako nekonečný ze všech stran objímá a zároveň jí i proniká. Napadlo ho velmi působivé přirovnání; svět je umístěn ve vesmíru jako nesmírně velká, ale přece svými rozměry omezená mořská houba v oceánu. Houba byla naplněna v každé části okolním mořem, stejně jako země Boží přítomností. Tak jsem si představoval Tvé konečné tvorstvo naplněné Tebou Nekonečným.
Další odstavec páté knihy je opět téměř celý složen z otázek, na rozdíl od otázek na příčiny hříchu ve třetí knize, nyní autor se stejnou naléhavou dychtivostí pídí po příčinách zla. Jeho nynější otázky musí být logicky podobné, nebo téměř totožné; například kde je zlo, nebo zda existuje jeho základ. Ptá se odkud je, nebo jestli je náš strach zlem? Proč ho nezničil, může zlo trvat proti Jeho vůli, a podobně...Dokonce tak jako někdy i my, také i Augustin zapochyboval o skutečné Boží dokonalosti, a to tehdy, když se například ptá: „Či snad nemohl, aby očistil živel zla ten, který je všemocný?“ A v podobném duchu po chvíli pokračuje: „Opravdu, nebyl by všemohoucím, kdyby nemohl stvořit něco dobrého, leda pomocí té hmoty, kterou sám nestvořil“. Pochybnosti, nejistota, a usilovná touha po pravdě spolu s desítkami otázek zmítalo jeho ubohým srdcem, obtíženého hlodajícími starostmi, strachem před smrtí a nemožností najít pravdu. Přesto vidí v době, kdy knihu píše, že už tehdy měl v srdci pevně uloženou víru katolické církve. Sice nedokonalou, kolísající, ale už rozhodnutý. Aniž bychom chtěli jakkoli o jeho slovech pochybovat, přesto je nutné si uvědomit, že jeho nejistota a hledání budou trvat do velkého obrácení alespoň ještě jeden celý rok. Pokud měl jednatřicetiletý Augustin skutečně katolickou víru už v srdci pevně uloženou, proč by v tom případě dál o svojí víru bojoval s pochybnostmi, a to ještě takřka jeden celý rok do křtu? Jak dál uvidíme, v kdesi v srdci pravděpodobně katolickou víru pevně uloženou už snad opravdu měl, ale ještě jí zcela nepřijal rozumem. Proto ještě ten velmi neklidný, dlouhý rok prodlevy a rozhodování.
VI.hlava patří k nejdelším v celé knize Vyznání a potvrzuje náš postřeh, že nejkratší kapitoly této knihy v sobě často skrývají překvapivě mnoho závažných myšlenek, zatímco obsáhlé kapitoly jsou často spíše vyprávěním nějaké události. To je případ i této šesté kapitoly, kdy nenáročný, ale zajímavý příběh, který Augustin k dokreslení vypráví, zaujme celou její polovinu. Nepřehlédněme i jeden poměrně důležitý fakt, že v příběhu je znovu několikrát uváděn názor Augustinova mladého přítele Nebridia, který, jak se zdá, měl na proces Augustinova dozrávání ke konverzi důležitější vliv, než se v mnoha jeho životopisech uvádí, resp. v některých se tento patrný vliv nezmiňuje vůbec.
Augustin píše, že se po manichejství konečně zbavil i své dříve pevné víry v platnost hvězdopraveckých předpovědí z postavení hvězd a těles na obloze. Poznává, že to byl jedině Bůh, který zhojil jeho tvrdošíjnost, s níž odporoval bystrému starci Vindicianovi a jinochu podivuhodného nadání Nebridiovi. (S oběma jsme se již seznámili v minulých úvahách o knize Vyznání) Významný lékař, výzkumník a prokonzul Vindician Augustina už dlouho předtím odrazoval od předpovídání budoucnosti pomocí astrologie s tím, že to, co se v budoucnu stane, není nikdy možné stoprocentně určit předem, a jinými slovy se stejným cílem působil na Augustina i jeho přítel Nebridius.
Autor nyní hovoří o svém jiném příteli jménem Firminus, který pilně chodil na radu k hvězdopravcům....ze zvědavosti. Příběh, o kterém jsme již avizovali, že její obsah zaplňuje polovinu této kapitoly, zvrátil ve mně všechnu důvěru v to umění. Firminovi jí vyprávěl jeho otec a Augustin se o ní rozepsal z toho důvodu, že právě ta událost v něm zvrátila všechnu důvěru v hvězdopravecké umění. Jeho rozhodnutí nevěřit hvězdopravcům začalo žádostí jeho přítele o názor na jakési seskupení hvězd, na které Augustin sice odpověděl, ale jelikož se, jak říká, začal klonit k (negativnímu) názoru Nebridia na tuto otázku, podotkl, že je přitom sám přesvědčený o směšnosti a lichosti tohoto názoru. Firminus se asi chtěl hvězdopravců zastat a začal mu proto vypravovat příběh který mu vyprávěl otec, sám náruživý milovník astrologie. Šlo o dvě děti - jedno byl právě Firminus - zrozené ve stejný okamžik na jiných místech, kdy hvězdy byly logicky v naprosto stejném postavení a vyrostli z nich dospělí lidé s postavením odpovídajícím jejich původu a rodinném zázemí. Z Firmina se stal podle předpokladu vážený a bohatý člověk, a ze syna otrokyně otrok. Bohužel z textu není naprosto jednoznačné, co konkrétního z tohoto příběhu měl Augustinův přítel na mysli jako argument hovořící ve prospěch hvězdopravectví, protože předem bylo jasné, a nemuselo by se to ani předpovídat, že ze syna bohatých rodičů se jen velmi těžko stane otrok, a z otroka boháč. Nás ale především zajímá dopad tohoto příběhu na Augustinův odklon od víry ve věštění pomocí astrologie. Nakonec usoudil, že správné odpovědi, dané z pozorování hvězd, nejsou dány na základě vědy, nýbrž náhodou. Nesprávné odpovědi nejsou dány z neznalosti vědy, ale z klamu náhody.
U Augustina je známé, že velmi důrazně až vášnivě zastával své názory a přesvědčení a až s krajní houževnatostí svojí pravdu obhajoval. Pokud u něho později došlo na základě různých podnětů k pozvolné, někdy ale i náhlé změně stanoviska, nebo dokonce až ke zcela opačnému názoru, než měl dosud, stal se velkým obhájcem a propagátorem svého nového přesvědčení, a to i tehdy, když ještě nedávno proti tomu samému přesvědčení třeba i veřejně se svojí tradiční vášnivostí vystupoval. Je to důsledek především jeho trvale neklidné povahy, nespokojenosti s dosaženým, a neutuchajícího zájmu o pravdu a nové cesty vedoucí k Bohu, a takové náhlé či pozvolné změny názorů, nebo přesvědčení, můžeme například pozorovat u jeho manichejství, vztahu k ženám, k Bibli, ke křesťanství, ke vzdělání a v jeho životě bychom našli skutečně velmi mnoho takových změn. Může nás jen těšit, že snad naprosto všechny změny názorů byly jemu samému, ale především jeho učení, a tedy i nám ještě dnes, jen ku prospěchu. Stejně tak tedy nyní zcela zavrhnul svůj dosavadní velmi kladný názor na platnost astrologie. Jako svůj vlastní příklad na bludnost víry v platnost hvězdopravectví, který ho po změně názoru napadl, nyní uvádí biblický příběh dvojčat Ezaua a Jákoba, kteří měli velmi odlišné životní osudy, přestože se narodili v naprosto stejném znamení. Pokud by hvězdopravci v tomto případě hovořili pravdu o budoucnosti těchto dvojčat, viděli by dva rozdílné osudy a v tom případě by zpochybnili své učení o stejných osudech při stejném postavení hvězd. Hvězdopravectví je tedy dílem náhody, a nad vším je Bůh, který vše moudře řídí.
Sedmá část knihy se znovu po několikáté vrací k tématu zla, které Augustina už nastálo nesmírně zajímá a usilovně se snaží do tohoto Božího tajemství pokud možno co nejdále proniknout. Otázka nutnosti existence zla na světě je mu vlastně už poslední překážkou na cestě k plnému přijetí Boha v podobě, jak ho chápe a učí katolická církev. Až tento velký problém překoná a pochopí, co dosud neví, cesta bude volná. Komu z nás není Augustinův problém i dnes vlastní, kdo z lidí může říci, že o tomto tajemství už vše ví, a je s ním srozuměný bez dalších otázek? Budoucí Učitel církve po překonání mimo jiných svých omylů, i manichejského bludu a víry v předvídání budoucnosti nyní potřebuje vnitřně očistit nános pochybností, které mu přináší porovnání nekonečného množství zla kolem sebe, které bohužel existuje souběžně s nekonečným dobrem, s nekonečnou trpělivostí, a s nekonečnou láskou – s Bohem. Až nános pochyb očistí a mnohé pochopí, obdaruje církev tak významnými plody moudrosti, že ta z nich bude čerpat dalších šestnáct století.
Augustin o svém současném tápání říká, že příval jeho myšlenek ho neoderval od víry v Boha a jeho Syna a cestu k životu po smrti a v té souvislosti se zároveň odkazuje na autoritu katolické církve. Přesto však poslední důležitá překážka zůstává: „...hledal jsem s plamennou touhou původ zla. Jaká muka mého znova se rodícího srdce! Jaké lkaní, o můj Bože!“. Augustin se stále ještě nemůže spokojit s tím, co o zlu najde v Písmu, ani ve svých oblíbených novoplatonicích, co o něm říká učení církve, a utěšení své silně znepokojené duše zatím dostatečně nenachází ani v apoštolovi Pavlovi, který později bude moci být označen jako ten, který „zrodil křesťanství i svatého Augustina“. V případě otázky existence zla tentokrát u Augustina ani nemusíme konstatovat jeho opětovnou příliš emotivní rétoriku, pokud píše, že při jeho hledání doslova trpěl. Tento výraz používal poměrně často, dokonce tak často, že jsme se už v některé z našich dřívějších úvahách zmínili, že všeobecně pravděpodobně trpěl rád, a pro Boží věc trpěl šťastný; ale téma zla nyní skutečně cítil jako poslední silnou překážku před zásadní změnou svého života. Tu samozřejmě zatím jenom tušil.
Augustinovi není žádné slovo dost silné k tomu, aby vyjádřil nynější odpovídající stav své duše. Bez rozpaků hovoří o své duševní bouři, a neváhá dokonce použít výraz jako řval jsem bolestí svého srdce. Touhu poznat podstatu zla zkouší vyjádřit i obrazně, když nyní hovoří o svém nevhodném umístění v jakémsi prostoru, kde nenalézá místo k odpočinku, tedy vysvětlení svých otázek na téma existence zla. Neváhá sám sebe pranýřovat za svojí nadutost a pýchu, za kterou vidí dosavadní neúspěšné hledání Boží pravdy. Nepovažuje se zatím být plně poddán Bohu, a čím víc chce tento fakt změnit, tím méně k tomu nachází síly. Jeho tehdejší úsilí o nalezení odpovědí se nám jeví jako přespříliš křečovité, s absencí pravé pokory a tak jako mnohokrát ve svém životě dává nepříliš promyšleně plný průnik svým emocím a vášnivé touze po pravdě, před klidným, vyváženým uvažováním. Na to je příliš neklidný a netrpělivý a tak na Boha téměř nepřetržitě útočí svými emocemi (znovu připomínám podobné znaky chování jeho matky Moniky), jakoby k působení na Boha méně emotivními výrazy a raději ztichlým soustředěním své duše zatím nedospěl. K tomu u něho dojde možná poprvé v životě až později na statku v Cassiciacu, kam se uchýlí na půlroční ztišení před přijetím svátosti křtu. Tam konečně pozná, že Bůh „slyší“ více na tichá slova opravdovosti srdce, než na vnější viditelné projevy touhy.
Osmá hlava se skládá z pouhých tří vět a působí spíš dojmem posledního odstavce předešlé kapitoly a bohužel také i tentokrát za těmito pár slovy nemůžeme najít žádné významnější skryté myšlenky. Pouze poslední větou nás Augustin pomocí metafory připravuje na blížící se obrat v jeho nelehkém a neklidném pronikání do existence zla: „ Má nadutost splaskávala tajemným lékem Tvé ruky...“ Vyjadřuje tak projevující se milost Boha, který nejprve uzdravuje především jeho pýchu, se kterou chtěl z Božích tajemství poznat víc, než ale má Nejvyšší v úmyslu mu svěřit. Nyní to už Augustin konečně s velkou a upřímnou pokorou srdce pochopil, a je nesmírně vděčný za takové poznání.
Jako úvod k obsažné deváté hlavě sedmé knihy Vyznání by možná mohlo posloužit kratší seznámení s některými okolnostmi Augustinovo závěrečné cesty za poznáním. Nyní mu má k pochopení existence zla dopomoci jeho další nejmenovaný přítel, který mu půjčil některé platónské spisy, které do latiny přeložil jeho předchůdce Afričan Marius Victorinus (+362), křesťan konvertita. Jednalo se údajně o některé Porfiriovy a Plótinovy knihy a spisy obou učenců, žáka a především jeho učitele mu vnesly čerstvý vítr poznání do jeho silně neklidného ducha zatím stále ještě zmítaného pochybnostmi o skutečné podstatě existence zla. Dopomohl k tomu i jistý stupeň Plótinova dualismu, se kterým se Augustin v širší formě už dříve seznámil při své nyní již ukončené víře v učení proroka Máního, současníka Plótina. Nyní především ty části spisů, zabývající se dobrem a zlem, byly pro Augustina skutečným požehnáním a darem od samého Boha a ten se k nim také tak choval. Ze spisů Porfiria se s velkou pravděpodobností jednalo o Zásady teorie srozumitelných, nebo také o spis Návrat duše k Bohu, jeho učitel Plótinos možná Augustina inspiroval spisem Enneady, možná i Věčnost, čas a duch, nebo jinými částmi jeho děl. Plótinos se tedy k velkému úžasu a radosti našeho hledajícího důkladně zabýval původem zla, tématu, který ani při veškeré své nezměrné píli a zaujetí nedokázal uspokojivě najít ani v Písmu, ani v učení katolické církve (které ovšem pro sebe teprve objevoval), dokonce ani v listech apoštola Pavla, které nyní začal podrobně pročítat. Plótinos pátral právě po zdroji a nutnosti existence zla, je-li Bůh skutečně absolutní dobro, přesně toho tématu, který byl pro Augustina příčinou nepokoje a poslední silnou překážkou pro přijetí víry svojí matky Moniky.
Z jednotlivých částí spisů především těchto dvou filozofů se dozvídá pro něho to nejdůležitější: Bůh je skutečně absolutně dobrý a dokonalý a zlo je nedostatek dobra. Pokud věříme tomu, že všechny stvořené věci, které existují, mají svůj počátek u bezpochyby dokonalého Boha, musí být tyto věci logicky také dobré. Manichejci proto nemohli mít nikdy pravdu svým tvrzením, že zlo je podstata, nyní Augustin ve spisech objevuje, že zlo je ztráta dobra, ovšem bez jakékoli Boží účasti na tomto faktu. Každá věc má jinou podstatu dobra a mají tak bohužel i určitý sklon ke změně, a některá taková proměna může vést až ke zkáze dobra. Svět je plný rozporů s účinkem a podobou zla, které ovšem pochází právě z těchto neshod a rozporů mezi jednotlivými věcmi, ne ze základní podstaty těchto stvořených věcí. Zlo je tedy mimo samotnou Boží dokonalost. Plótinos došel k závěru, že příčina veškerého zla je tělo, hmota přitahovaná zlem. Byli to tedy novoplatonikové, díky kterým Augustin udělal pro něho ten nejdelší a nejdůležitější z posledních kroků na cestě k pravému Bohu, nebyl ale ještě ten poslední. Na to byl příliš hloubavý a náročný filozof. S nesmírnou úlevou z objevených a nabytých pravd se tedy už brzy opětovně pustí do četby textů apoštola Pavla. Teprve tam totiž našel v plném lesku skutečný obraz Ježíše Krista, který mu u novoplatoniků scházel.
V deváté hlavě tedy Augustin pokračuje ve svých vzpomínkách na svoji přetěžkou cestu k pochopení existence zla jako neodmyslitelné součásti života lidí, které stvořil předobrý Otec. Po dlouhé době (proč taková absence?) svá slova znovu prokládá velmi častými, a někdy i velmi dlouhými citáty z Písma, a tentokrát až na jediný případ jsou všechny z Nového Zákona. Není náhodou, že své myšlenky nejvíce doplňuje právě odkazy na apoštola Pavla a evangelistu Jana, kteří mu byli vedle Žalmů trvale nejoblíbenější zdroje z Písma pro inspiraci i vlastní obnovu víry. Vzhledem k tomu, že některé uvedené knihy novoplatoniků stály prokazatelně a podstatnou měrou za jeho už brzy definitivním rozřešením problému zla, čekali bychom možná od autora alespoň slovo vděku tomu, kdo mu tyto knihy opatřil. Místo toho o tomto člověku Augustin říká, že byl bezměrnou pýchou nadutý. Tento výraz nám asi bude povědomý, protože ho už dřív autor v zápalu sebekritiky použil, když hovořil o sobě. Devátá hlava obsahuje také množství jinotajů a alegorie a v jejich záplavě by se nám neměl ztratit určitý podtext skrytý za těmito výrazy a vedoucí k vyřešení Augustinova už posledního velkého problému v otázkách víry. Celý text obsahuje minimálně dvacet (!) přímých citací z Písma a autor je pouze prokládá a doplňuje svými myšlenkami tak, abychom spolu s ním sledovali jeho cestu od pochopení a uznání nutnosti existence zla, až k cílové pásce svého životního závodu za pravdou. Rozebírá a posuzuje učení obsažené především ve zmíněných knihách platoniků Porfiria a Plótina, přestože tyto dva autory z neznámého důvodu zde přímo nejmenuje. Ovšem jeho vlastního originálního textu je zde vzhledem ke zmíněnému množství citací a odkazů, poměrně málo, ale vzhledem k tak závažnému kroku, na který se Augustin s krajní zodpovědností chystá, to je v tuto chvíli pochopitelné. Kapitola se tak spíše zabývá porovnáváním obsahu textů platoniků s některými biblickými texty k tomuto tématu a poukazováním na případné rozdíly, nebo chybějící části.
Také v případě této poměrně obsáhlé deváté hlavy platí náš postřeh, že mezi velikostí textu a hloubkou vlastního filozofického, nebo teologického vkladu nemusí být vždy rovnítko. Na druhou stranu Augustin mistrně vložil do tohoto textu velmi vhodně vybrané doprovodné citace z Písma v takovém pořadí, že nemůže být pochyb o správném směru jeho cesty za pravdou. Na té ho nyní už nic nezastaví. To nám dokazuje i v dalších kapitolách, kdy s pomocí Boha a svého nesmírného zaujetí konečně poznává nejen skutečnou Stvořitelovu velikost, dobrotu a pravdu, ale i cestu k věčné spáse skrze příklad Krista Ježíše a texty Písma Svatého.
M.Č.
pokračování