Vyznání - úvahy nad VIII.knihou 1.část
Vyznání – úvahy nad VIII.knihou
Osmá kniha Vyznání hovoří o posledních překážkách a vnitřních bojích, které musel svatý Augustin ještě překonat na své cestě za jedinou Pravdou. Jednu chvíli se zdá, že ho od definitivního rozhodnutí, od napodobení Mariina heroického Fiat voluntas Tua! už nemůže nic odradit, vzápětí ale cítíme jeho váhání, umělé oddalování tohoto okamžiku snad ze strachu, možná i nedůvěry, nebo dokonce zatím malé víry ve správnost takového kroku, přestože on sám nám říká opak. Na rozdíl od jeho pozdějšího jedinečného vzoru apoštola Pavla, který jako příkladně zbožný a rabínsky vzdělaný Žid přijal víru v Krista takřka ihned po svém vidění (a který nejpodstatněji ovlivnil jeho myšlení i dílo), Augustin přes všechny přímé i nepřímé nabídky z nejrůznějších stran s přijetím Krista stále váhá. Zdá se, že dosud vždy silný, rozhodný a velmi sebevědomý vzdělanec najednou s chutí vyhledává už ne na křesťanském učení, nýbrž nyní hlavně na sobě nedostatky a chyby, které mu jsou důvodem k pozdržení toho největšího kroku jeho života. Možná úplně největší, a chvílemi se zdá, že i vítaná záminka je jeho přirozená sexuální vitalita, kterou nechce chápat jako jednu z mnoha neodstranitelných vlastností a darů pro Bohem utvořené jedinečné dílo – člověka, ale jako na něco, čeho je nutné se před přijetím víry zcela oprostit a definitivně vymazat z mysli i těla. Uběhne ještě mnoho let, než v této otázce dospěje k velmi moudrému poznání, a s velkým nadhledem řekne: „Jako by jediné hříchy, kterých se můžeš dopustit, by byly ty, k nimž potřebuješ pohlavní orgány.“ A při jiné příležitosti Augustin na stejné téma například prohlásil: „Ať se vaše láska nedomnívá, že tělo je nepřítelem duše, jako by byl někdo jiný původcem těla, a jiný zase původcem duše.“ Jaká škoda především pro něho samého, že ho takové moudrosti nenapadly už v době, o které se zmiňujme, mohl si ušetřit mnoho trápení s možná až zbytečnými výčitkami svědomí.
S blížící se konverzí se tedy Augustinova mysl tak silně soustředila na odstranění své více domnělé, než skutečné tělesné hříšnosti, že ve svém pověstném zapálení pro věc už nevidí i další, dokonce důležitější překážky, jejichž odstranění by si nutně vyžádalo změnu jeho některých dosavadních postojů. Jedná se například o jeho všeobecný vztah k ženám, které nyní vidí převážně jako hlavní příčinu toho, co nazývá smyslnou a nezřízenou žádostivosti. Dostává se tak až do situace, kdy se sám považuje za člověka příkladně propadlého zhoubné vášnivosti, jehož vůli má dosud v rukách nepřítel a věří, že pokud takového nepřítele porazí, odstraní tím snad už svoji poslední překážku na cestě k Bohu. Jakoby už jiná neexistovala... Už dříve k tomu podle svého přesvědčení udělal několik „správných“ kroků, první byl ten, že nedávno nechal svoji matku, aby od něho vyhnala jeho dlouholetou družku, se kterou žil spokojeným společným životem téměř čtrnáct let. I když se zde navzdory všem předpokladům v žádném případě nejednalo o náboženské důvody (silně věřící matka měla pro syna dohodnutou nevěstu „na úrovni“ a s tučným věnem, o její případné náboženské orientaci ale nikdy nepadla zmínka), Augustin podle všeho vyhnání družky zpětně chápal jako svůj první důležitý krok k oproštění se od hříšného svazku při svém postupném příklonu k Pravdě. Svůj postoj k tomuto (hlavně svému) problému nikdy nezměnil a nepovažoval za nutné se k němu více vracet. K uvedenému malá inspirace k vlastnímu zamyšlení: Toledský koncil v roce 400 v 17. kánonu oficiálně toleruje společné soužití muže spolu s jedinou ženou, žijící spolu sice v trvalém svazku, avšak bez oficiálního oddání, jako přípustné a není důvodem k exkomunikaci, nebo podobnému omezení ze života ve společenství církve.
V minulém zamyšlení jsme se s předstihem zmínili o Augustinově návštěvě už staršího římského kněze Simpliciana Soresiniho, kterého si milánský biskup Ambrož po svém nenadálém dosazení na biskupský stolec zvolil za svého učitele a důvěrníka a později jako umírající ho určil dokonce i za svého nástupce (397). Zemřel ovšem už za tři roky po svém jmenování. Moudrý Simplicianus si na vyslechnutí Augustinových problémů na rozdíl od biskupa udělal čas a jejich setkání nezadržitelně spustilo poslední důležitý proces vyúsťující ve slavnou konverzi našeho trvale hledajícího. Víme, že pokud byl Augustin nějakým způsobem rozrušený, nebo chtěl sdělit něco zvlášť významného, používal časté citace z obou Zákonů a tak tomu je i ve čtrnácti případech této první kapitoly a nenechává tak nikoho na pochybách o důležitosti svého textu. Faktem zůstává, že logickým a plně vystihujícím užitím těchto citátů se natolik naplnil smysl a význam celé první hlavy, že se z vlastního textu samotného autora nakonec dozvíme hlavně to, že se vydal k Simplicianovi a dále, co od něho už víme z minulých kapitol, totiž že stále s přijetím Krista váhal a že se mu nelíbil dosavadní způsob jeho života. Zdůrazňuje to výrazy jako můj ubohý stav, byl jsem příliš slabý, ochablý vysilujícími starostmi,a podobně.
Když autor píše, že ho poutala láska k ženě, nemyslí tím snad nějakou konkrétní, protože jeho družka je tou dobou po nemilosrdném vyhnání asi už na moři na cestě zpět do Afriky, a nedospělou budoucí nevěstu, kterou mu v Itálii našla matka, pravděpodobně dosud ani nespatřil. Spíše než lásku jako podstatu má snad na mysli přirozený pohlavní pud, o kterém jsme se už zmínili. Když píše, že mu apoštol nebránil vstoupit do manželství, trochu napřed naznačuje neskonalý respekt, uznání a hlavně trvalou inspiraci, kterou si už brzy tak dokonale vybuduje k teologii apoštola Pavla, po neoddiskutovatelné zásluze skutečného zakladatele křesťanství. Pozoruhodné je i Augustinovo vyjádření, že ho prý mocně vábil život manželský, ale ten by ho přinutil smířit se s jinými věcmi, které nechtěl snášet. Které konkrétní věci asi ještě nechtěl snášet po lásce dychtící člověk, který žil v dlouholetém svazku se ženou a navíc vychovával syna? Byly to tak zásadní věci, že se i přes naléhání matky Moniky skutečně do svých dvaatřiceti let neoženil?
Druhá hlava osmé knihy Vyznání nás už zavádí přímo k duchovnímu otci biskupa Ambrože, k Simpliciánovi a k jeho vyprávění o pozoruhodné konverzi jiného severoafrického vzdělance, shodou okolností také spisovatele a učitele rétoriky Maria Victorina, který křesťanství přijal až v pozdním věku. Ten měl zcela mimořádně, dokonce ještě za svého života, na Traianově foru v Římě postavenou svoji sochu jako výraz neobyčejné pocty od představitelů města. Přestože Augustin docela prostě říká, že Simpliciánovi vypravoval o všech cestách svého bludu, dá se předpokládat, že šlo spíše o první svatou zpověď v jeho životě. Když se pak ve vyprávění dostal až ke své četbě některých knih Platoniků, které do latiny přeložil Gaius Marius Victorinus Afer, římský rétor a pozdější konvertita, Simplicián projevil velkou radost, za prvé proto, že se Augustin neuchýlil k četbě jiných filozofů a jejich knih často plných bludů, a dále právě kvůli samotnému překladateli Victorinovi. Augustinovi nebyl tento bývalý přesvědčený pohan neznámý, ovšem od Simpliciána se teprve nyní dozvěděl podrobnosti, které jeho život dovedly křivolakými cestami až k přijetí, a ke zděšení římských pohanů až k veřejnému vyznání víry. Velmi poutavé vyprávění o tomto téměř zázraku zabralo Augustinovi převážnou část druhé kapitoly a je více než patrné, jak velmi ho tento příběh v pravé chvíli zasáhl na pravém místě a vedle nesmírného obdivu takového skutku u něho zažehl také i příhodné inspirující myšlenky k orientaci stejným směrem.
Augustin se ještě jako vyučující profesor setkal s několika spisy o umění rétoriky, které Victorinus napsal, a ze svého období ovlivnění Ciceronem bezpochyby dobře znal i Victorinův komentář k jeho známému spisu De Inventione, možná mu nebyl neznámý i jeho překlad Aristotelových Kategorií. Augustin nyní musel být velmi překvapený, když se ze Simliciánova vyprávění dozvěděl o životě tohoto velkého Afričana tolik skutečností, které se tak podobaly jeho dosavadním životním cestám, počínaje jeho krajanstvím, vzděláním, profesí, a nebojím se říci, že nakonec i pohanstvím, přestože s jistými rozdíly. Konečně, Augustin jako student v Kartágu velmi obdivoval tamní sochy postavené na počest slavných řečníků, některé z nich postavené dokonce ještě za jejich života a nadmíru ctižádostivý student skutečně o takové poctě v duchu sníval...Tak jako se určité období Augustin přidržoval hvězdopravectví a různých věšteckých praktik, Viktorinus byl zase velkým příznivcem starých egyptských kultů. Nebo například Augustin v době svého dlouholetého aktivního manichejství (přestože se o tom z pochopitelných důvodů nezmiňuje) pravděpodobně buď neměl vůbec žádný názor na existenci Panny Marie, nebo ho měl jen v negativním smyslu, protože manichejské učení bludařilo o jakési Matce života, ve které je Bohem vložený lidský duch a která prý zrodila člověka, bojovníka, který měl porazit říši tmy, ale který boj prohrál. Victorinus se zase ve svých spisech i na veřejnosti vysmíval neposkvrněnému panenství Bohorodičky a podobné to ve své době bylo u obou kupříkladu s jejich názorem na vzkříšení Krista. Oba se také kdysi poprvé pustili do čtení Písma, ovšem každý s jiným výsledkem – mladičký Augustin byl znechucený, padesátiletý pohan Victorin byl naopak nesmírně nadšený. To vše a mnoho dalších vzájemných spojitostí si udivený a rozrušený Augustin postupně uvědomoval po své návštěvě Simpliciána. Existovalo ještě mnoho jiných vzájemných podobností obou, například jejich novoplatónská inspirace na cestě k pravdě, záliba v apoštolovi Pavlovi a jeho listech, nebo jejich protiariánské názory a spisy, horoucí velebení Svaté Trojice a podobně.
Simpliciánovo vyprávění o Victorinovi Augustina konečně probralo z jeho nečinného polospánku, nerozhodnosti, zbytečného hořekování a sebelítosti nad svojí dosavadní „hříšností“ a dodalo mu novou energii, tak potřebnou k jeho nyní už blízkému velkému kroku. Jednou díky němu také dojde k poznání, že nekonečné zaobírání se svými poklesky a časté vzpomínání na své (už dávno Bohem odpuštěné) poklesky spáchané v minulosti nás k Bohu nepřibližuje, ale naopak vzdaluje. Neklid, pesimismus a stálé výčitky svědomí totiž do lidské duše nevnáší Bůh, nýbrž Zlo, které má eminentní zájem na každém labilním a tím i snadno zpracovatelném člověku.
Třetí hlava této knihy hledá příčiny, proč obrácení hříšníků na pravou cestu působí radost nejen Bohu, ale i lidem z jejich okolí. Asi by nás neměla zmást hned první věta, ve které se Augustin ptá: „Dobrý Bože, proč se má člověk víc radovat ze záchrany duše téměř zoufalé...“, jakoby takové radování bylo snad nařízené, nebo alespoň doporučené. Jde samozřejmě o radost přirozenou, Bohem danou a samotným člověkem, radujícím se z Boží i své vlastní existence, jen těžko potlačitelnou. Autor uvádí několik známých biblických příkladů, kdy se raduje Bůh například nad obrácením hříšníka, ale i třeba radost ženy, která nalezla ztracený peníz, či dojemný příběh návratu ztraceného syna. Radost naše je radostí Boha, radujeme-li se, raduje se On v nás, a už jen proto bychom měli žít radostný život. Čteme i řadu dalších příkladů o životních radostech člověka počínaje radostí vojevůdce nad vyhranou bitvou a konče radostí opilce nad svým stavem. Když se dočteme ještě o zasnoubené nevěstě, která se hned nevdává, aby si jí její snoubenec více vážil a při svém čekání musel ještě překonat nějakou obtíž, aby pak byla radost obou o to větší, připomene nám to budoucí Augustinovu nevěstu, kterou mu matka v Itálii našla. V jejich případě, kdy doba zásnub měla trvat dva roky, se nejednalo o nějakou zkoušku lásky, ale pouze o čekání na dospělost vyhlédnuté nevěsty, což tehdy bylo šestnáct let. Radostnou dobu čekání na nevěstu se ovšem Augustin rozhodl vyplnit po svém..., jak se zmiňujeme v jiné naší úvaze.
Když čteme větu: „Všude větší radosti předchází větší bolest“, napadne nás asi, že tuto myšlenku Augustin pravděpodobně nemyslel tak úplně doslova, nejen protože sám nesčíslněkrát hovořil například o nesmírné radosti v nebi, kde logicky žádná předcházející bolest neexistuje, ale i proto, že velikost naší radosti Bůh ve své přirozené lásce a dobrotě rozhodně nepodmiňuje velikostí naší předcházející bolesti. To zná každý věřící ze svého života. Také další věta o tom, že Bůh je sám sobě věčnou radostí, a část tvorstva se v něm ustavičně raduje, si zaslouží poznámku. Pokud se v knize jedná o dokonalý překlad, dala by se první část věty chápat v tom smyslu, že Bůh má sám ze sebe trvalou radost, ale takový výklad by nedával smyl. Bůh sám je věčná radost a náš Bůh je tedy naší radostí, ne sám svojí!
V druhé polovině věty Augustin hovoří o ustavičném radování jedné části tvorstva a myslí tím jistě nebeské tvorstvo; ovšem i pozemské tvorstvo, tedy alespoň my věřící lidé, se ustavičně radujeme, nebo alespoň máme radovat z Boha (v Bohu). A vůbec přitom nezáleží, že jsme podle vyjádření autora příslušníci druhé části tvorstva, podléhající stálé nevýhodě a výhodě, různici a míru, protože nakonec u nás vždy převládne radování z toho, kolik různic a nevýhod jsme s Boží pomocí už překonali. Navíc se my věřící skutečně podvědomě ustavičně radujeme a máme pozitivní mysl z příslibu své osobní účasti na Božím království. Ať Bůh nevnímá následující myšlenku jako rouhání, ale osobně se domnívám, že když pro tento příklad aplikujeme předchozí Augustinovo myšlenky o daleko větší pozdější radosti, pokud jí předcházelo například čekání, nebo nějaká obtíž, nemůže nám vyjít jiný závěr než ten, že se první část tvorstva sice v Bohu ustavičně raduje, ovšem my jako druhá část tvorstva se dokonce ustavičně radujeme z Boha (máme radovat) alespoň na dvou frontách, tedy dvojnásobně. Ustavičně se radujeme z překonaných obtíží (protože ustavičně nějaké překonáváme a pomáhá nám přitom právě Bůh) a navíc se ještě ustavičně radujeme v Bohu z příslibu nebeského království (protože o takovém Božím příslibu my věřící nepochybujeme).
Závěrem snad ještě zajímavost z poslední věty této kapitoly, o které už několikrát padla zmínka. Augustin se nikdy nepřestal prezentovat (snad kvůli bludařům a schizmatikům, proti kterým v době sepisování svých Vyznání už vehementně bojoval na teologickém poli) za toho, kdo už u Boha byl, odvrátil se od něho, a v době, o které píše, se k němu jen s obtížemi vracel a to navzdory tomu, co v knize o svém dosavadním životě sám napsal. Pokud se skutečně vždy považoval za věřícího v pravého Boha, pak se ovšem od něho nikdy nevzdálil. Všechny dosavadní poznatky o jeho životě nás ale musí vést spíše k názoru, že pravého Boha – Pravdu dlouho hledal, vlivem mnoha okolností ale stále nenacházel, a teprve v těchto fázích hledání, o kterém píše, už skutečně před pravým Bohem stojí. Ale poprvé, protože dosud nikdy před tím nebyl tak blízko, aby se od Něho mohl odvrátit.
Ve čtvrté hlavě Učitel církve uvažuje nad vlivem, který má obrácení k Bohu některých veřejně známých lidí na širokou veřejnost. Píše, že: „Jsou-li (obrácení lidé) lidu méně známi ,méně se z jejich obrácení radují i ti, kteří je znají, protože když je radost společná mnohým, je v každém jednotlivci větší, poněvadž se navzájem rozplameňují a rozněcují. Kromě toho díky své známosti povzbuzují mnohé ke spáse a mají mnoho následovníků.“ Víme, že Augustin byl ve svém neutuchajícím křesťanském zápalu nejvíce inspirovaný životem a učením nejhorlivějšího evangelizátora vznikajícího křesťanství, apoštola Pavla, na kterém pak vystavěl své vrcholné filozoficko-teologické dílo. Je tedy logické, že také Augustin si vzal plně za svá slova Písma: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření , a hlásání víry co nejširšímu počtu lidí, spolu s rozkvětem a hájením církve se mu tak stalo smyslem druhé poloviny jeho života. Když tedy hovoří o známých lidech, díky kterým se učení dostává do podvědomí mnoha hledajících, má asi na mysli nejen proslulého a moudrého řečníka Victorina, o kterém nám v této knize vyprávěl, ale jistě i Victorinův pravý opak, člověka bez školního vzdělání, ale s obrovským evangelizačním dopadem, egyptského poustevníka Antonína. Jeho příběh nám bude už brzy poutavě vyprávět, protože se stal posledním impulzem k jeho konečnému rozhodnutí.
Ke konci kapitoly se Augustin zmiňuje mimo jiné i o jedné z domněnek o důvodu, který vedl apoštola Pavla přijmout toto jméno místo svého původního královského jména Saul (hebr.Šaul, první král izraelských kmenů a velký židovský vojevůdce vzešlý z Benjaminova kmene z 11.století před Kristem) a přesvědčeným zastáncem uvedeného zdůvodnění byl například betlémský mnich sv.Jeroným, a stejný názor později sdílel i sv.Augustin. V dnešní době se ale uznávají spíše jiná vysvětlení, každopádně se proměna obřezaného Žida Saula v křesťana Pavla se určitě neodehrála ihned při jeho vidění na cestě do Damašku. Jak všichni dobře víme, maximalista Augustin (jako zkušený rétor) měl velmi rád velká slova a gesta (kdosi napsal, že Augustin hovořil celým tělem), a po svém dlouhém váhání, ale nakonec přijetím křtu, do nového života investoval i své rázné a rozhodné jednání, které se mu jako biskupovi za pár let velmi hodilo. Vzhledem k tomu, jak zásadně apoštol Pavel a jeho učení Augustina inspirovalo, bychom se ani příliš nedivili, kdyby se někde mezi augustinology objevila informace o tom, že na důkaz kompletního a definitivního obrácení určitý čas uvažoval i Augustin o změně svého jména.
Pátá hlava hovoří o přetrvávajícím váhání nerozhodného hledajícího. Autor nás sice znovu přesvědčuje o tom, jak například vzdychal i on po tom,aby se mohl oddat Bohu,ovšem svoji dosavadní slabost a nedostatek odvahy zdůvodňuje v tuto chvíli slovy: „Mou vůli měl ve své moci nepřítel a ukoval z ní řetěz, kterým mne spoutal“. Své rozpačité váhání a nerozhodnost tedy odůvodňuje působením nepřítele, a opět jako už tolikrát předtím se cítí obětí zlého úmyslu někoho druhého, ale takový postoj mu k řešení situace vůbec nepomáhá, nábrž k paradoxně velké nespokojenosti jeho samého řešení pouze oddaluje. Ještě stále své tělesnosti dává takřka zásadní význam, jak čteme jeho slova o dvou vůlích, které s ním a mezi sebou zápasily: „ Jedna vůle nová, druhá stará, jedna duchovní, druhá tělesná. Jejich zápasem byla rozedírána moje duše“. Píše, že v té době již četl také Pavlovo list Galatským a na vlastní kůži okusil slova z listu o tom, že tělo je proti duchu a duch proti tělu a hovoří v tom smyslu, že pokud jednal proti duchu, již to nebyl on. Trpěl totiž takové zvykové jednání už pravděpodobně jen z určité setrvačnosti, bez zvláštního potěšení, a v podstatě nerad. Dobře si uvědomuje, že se nachází tam, kde být nechce, přesto dosud neudělal žádný podstatnější krok k tomu, aby se z této pozice dostal. Měl jsem už úplnou jistotu pravdy, říká a přesto byl připoután k blátu a váhal vstoupit od Božích služeb a věřme, že se sám až do krajnosti trápil kvůli tomu, že ve svém váhání sám svoji strnulou nečinnost nechápal. Proto se nám může zdát trochu nelogický jeho dovětek, že: „...se bál být zbaven všech těch překážek (které mu bránily k přijetí víry), jako se každý musí bát, aby do nich neupadl “. Bál se tedy skutečně být zbaven všech těch překážek jen proto, aby snad do svých pochybností a překážek znovu neupadl?
Své přetrvávající váhání trefně přirovnává k probouzejícímu se, a znovu upadajícímu do (snad příjemně nečinnému) spánku, přestože dobře ví, že nemůže spát věčně, a musí se probudit. Sice znal jakoby přímo na sebe napsanou apoštolovu výzvu z listu bratřím do Efezu (5, 14) o nutnosti probuzení, pokud člověk chce poznat Krista, ale dosud zatvrzele probuzení z dřímoty odmítal. Přestože se svým čtenářům snažil několika různými a nekonkrétními způsoby své váhání vysvětlit, musí jim rozhodně scházet jeden zásadní, transparentní důvod, takový, který by mohli uznat a pochopit i ti, kteří dobře znají Augustinovu ráznost, rozhodnost, ale i moudrou promyšlenost v rozhodování.
Šestá, přestože nejdelší kapitola, je velmi čtivé vyprávění o životě svatého Antonína, poustevníkovi z egyptské pouště, jehož život přiklonil Augustina už konečně k definitivnímu odhodlání. Autor hned na začátku zůstává věrný svému zřejmě chybnému, ale bezpochyby upřímnému přesvědčení, že jeho smilná žádostivost, jež ho přepevně poutala, je alfou a omegou celé jeho domnělé hříšnosti (ve skutečnosti podle všech ukazatelů ovšem ničím nevybočující z tehdejšího i dnešního způsobu života), a hlavní překážkou na cestě k Bohu. Škoda, že se tehdy nenašel nikdo, kdo by mu s laskavostí a moudrostí života znalého křesťana vysvětlil, že v lidském nitru existují i mnohé jiné, minimálně stejně závažné nedostatky, o jejichž odstranění by měl člověk stejně intenzivně usilovat, chce-li Boha jednou spatřit. Nesmírně by mu tím tehdy pomohl ke zklidnění. Dosud však viděl svůj hlavní problém především ve smilné žádostivosti a jedním z inspirujících důvodů, které u něho roznítily závěrečné odhodlání k urychlené změně života, byl vítězný, i když mnohaletý boj poustevníka Antonína mimo jiné i právě se smyslností.
Augustin už je jen krůček od cíle, dokazuje to svými návštěvami bohoslužeb, kdykoli to je možné. Už tam nechodí z profesionální zvědavosti rétora, aby hodnotil přednes kázání, ale začíná plně vnímat jejich obsah. Nezmiňuje se ale, zda s ním na bohoslužby chodil i jeho nejvěrnější přítel z Afriky, v Římě vystudovaný právník Alypius, který s ním a spolu s dalšími africkými přáteli také bydlel v milánském domě, a který osobně prošel několika obdobími jeho hledání pravdy. Alypius ale bude svědkem posledních nejdramatičtějších okamžiků Augustinovy konverze a spolu s ním nakonec přijme i svátost křtu.
Je zajímavé, kolik krajanů z Afriky se přímo i nepřímo podílelo na tomto velkém procesu obrácení. Nyní to je vyšší císařský úředník jménem Ponticianus, křesťan, který navštívil Augustina v jeho domě za přítomnosti přítele Alypia. Přesný důvod návštěvy si Augustin už nepamatuje, původně se ale rozhodně nejednalo o návštěvu duchovního rázu, a během rozhovoru překvapený Ponticianus zahlédl s velkým potěšením v pokoji na hracím stolku Pavlovo apoštolské listy. Nečekal to, protože se domníval, že to je některá kniha z mého oboru. Že by právě takovou knihu nalezl u bývalého energického manichejce, rozhodně nečekal, ale hned s radostí využil situace a obratně změnil téma rozhovoru. Od apoštolských listů se brzy dostal až k pozoruhodné postavě egyptského poustevníka, který zemřel dva roky po Augustinově narození a začal velmi poutavě vyprávět jeho příběh. Pro hledajícího byl Antonínův život velkým objevem, protože dosud o něm nic neslyšel. Píše o tom těmito slovy: „Žasli jsme, když jsme slyšeli o zázracích, jasně dosvědčených v pravé víře a v katolické církvi, které se udály v nedávné době, téměř za našich časů. Všichni jsme žasli; my, že to byly tak veliké zázraky, on, že nám byly zcela neznámé“.
Už jsme se dříve zmínili, že vztah biskupa Ambrože měl velmi daleko k tomu, jaký očekával Augustin. Trvale zaneprázdněný milánský biskup a státník prožíval právě velmi bouřlivé období způsobené především politickými zásahy císařovy matky a skutečně neměl čas ani na vlastní odpočinek, natož na nějaké dlouhé rozhovory se snad již bývalým manichejským, kteří ho však svými styky na místo císařského řečníka protlačili. Manichejci navíc vnášeli rozkol i přímo mezi milánské věřící, a nelze se proto divit biskupovo rezervovanosti. Kladný vztah měl jen k Augustinově horlivě věřící matce Monice, ale jejímu synovi vyjadřoval jen zdrženlivost a povinný respekt, který ale s očekávanou vřelostí neměl nic společného. Nutno podotknout, že ani potom, co Augustina a jeho přátele pokřtil, nenabral biskupův vztah k novému křesťanovi zásadní obrat. Ambrož tedy neměl na obrácení pozdějšího Otce církve téměř žádné osobní zásluhy, přestože se tak často píše, pomineme-li možné zapůjčení, nebo spíš jen pozdější doporučení textů vhodných k přípravě na křest. Na druhou stranu, nebýt biskupovy osobnosti a jeho plamenných kázání, vedly by Augustinovy kroky k víře možná mnohem složitější cestou.
Učitel církve v souvislosti s Ponticiánovým vyprávěním nepřímo naznačuje také své velké zklamání z toho, že hned u milánských hradeb dobře fungoval klášter, vedený právě Ambrožem, a Augustin se o něm dozvěděl teprve z úst svého návštěvníka. To bylo další velké zklamání, které mu biskup připravil. Obával se snad možnosti negativního vlivu, který by mohl mít bývalý manichejec na zasvěcené osoby při případné návštěvě „jeho“ kláštera? Upřímně řečeno, obavám biskupa se vzhledem k trvajícím problémům s manichejci nelze vůbec divit a nejdéle už za pár let to pochopí i sám Augustin, až jako biskup bude kvůli čistotě své církve proti manichejským tak rozhodně a tvrdošíjně bojovat.
Překvapivé vyprávění návštěvníka pokračovalo o tom, jak si jednou Ponticianus ještě spolu s dalšími třemi zaměstnanci císařského dvora vyšli na procházku za milánské hradby a dva z nich došli až k jakési chatrči, kde bydlelo několik mužů, kteří návštěvníkům ukázali knihu o poustevníkovi Antonínovi Vita sancti Antonii, kterou napsal už rok po poustevníkově smrti svatý Atanáš (Athanasius) Alexandrijský (295 – 373), biskupský sekretář a pozdější alexandrijský biskup. (Do latiny ho pak přeložil Evagrius Ponticus, nejvýznamnější mnišský spisovatel Východní církve.) Shodou okolností se Athanasius především tímto spisem nejvíce proslavil a podle tohoto vzoru se poté začaly psát i mnohé další životopisy mimořádných osobností. Nás asi nejvíc zaujme skutečnost, že se Vita sancti Antonii stal vzorem i pro prvního autora Augustinova životopisu, jeho spolubratra z hipponského kláštera Possidia.
Jeden z dvojice císařských správců, kteří muže za městem navštívili, do Antonínova životopisu jen ze zvědavosti nahlédl a v obrovském zaujetí se už od něho nemohl odtrhnout. Ponticianus pak Augustinovi a Alypiovi líčil, jak se čtenář nechal příběhem postupně ovlivnit až do té míry, že se prý na místě rozhodl opustit službu u císaře a žít už jen výhradně pro Boha podle příkladu tohoto egyptského poustevníka. Obrátil se na svého kolegu s tím, že se zpět do paláce již nevrátí a jeho kolega se na místě rozhodl stejně jako on. Ke srubu pak dorazil i Ponticianus s přítelem, kteří nic netušili a chtěli, aby se všichni vrátili včas zpátky do města, než se zavřou brány. Když viděli, jakou bleskovou proměnou díky životopisu oba přátelé prošli, blahopřáli jim, plakali velkým dojetím a navzájem se radovali z takového rozhodnutí. Zpátky do císařského paláce se tedy vrátil k nesmírnému údivu všech už jen Ponticianus s přítelem, kteří ke stejně rázné změně svého života zatím nenašli odvahu. Dokážeme si živě představit, jaké vzrušené emoce takové vyprávění vyvolalo u vždy velmi senzitivního Augustina.
pokračování
M.Č.