Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

    svatý Augustin a jeho konverze

      Svatý Augustin je nám často prezentován hlavně jako člověk, který až do svého obrácení byl nestálý dobrodruh, nebo nadmíru sebevědomý zhýralec, který soustavně trápil svoji starostlivou maminku. Jindy je to zase člověk bez skrupulí, který v honbě za kariérou neznal překážek, a který plnými hrstmi užíval všeho, co mu život právě nabídl. Člověk posedlý démonem neovladatelné žádostivosti, a také ten, který svůj obrovský talent promrhal v mládí svojí neukázněností. Někdo ho dokonce charakterizoval pouze jako malého vznětlivého suveréna. Podobných charakteristik nalezneme víc než dost, a i když v některé z nich snad může být střípek skutečnosti, je to jen velmi málo na to, abychom se z takových drobných částí mohli pokusit sestavit světcův skutečný  obraz.

         O jeho konverzi ke křesťanství se často píše v romantickém duchu, jak nepolepšitelného hříšníka unaveného životem a předchozími neustálými radovánkami, v jediné chvíli obrátil dětský popěvek se zašifrovaným vzkazem od Boha.  V tom okamžiku z něho rázem spadla všechna hříšnost, v mžiku se obrátil na správnou cestu a stal se z něho úplně nový člověk oproštěný od všech minulých nedostatků. Proces trvající minutu. Možná, že takto románově se o Augustinovi píše proto, že některými lidmi je chybně srovnávána jeho konverze se Šavlovým  bleskovým obrácením, snad také proto, že si svatého Pavla Augustin velmi oblíbil a četba jeho listů ještě před konverzí  spustila Augustinův zájem o křesťanství. Jeho nelehká cesta za  pravdou, nejen že nebyla blesková, ale nebyla také ani trochu romantická.  

  Mluvíme-li o obrácení svatého Augustina, musíme vždy použít množné číslo. Můžeme snad diskutovat o tom, kolika obráceními  skutečně prošel, ale rozhodně to nebylo jedno jediné. Žádným ze svých obráceních se určitě nestal dokonalým, tím nebyl nikdy a právě tím je nám  velmi blízký. Byl jedním z nás, a se svými dřívějšími nedostatky se ne vždy zcela úspěšně potýkal až do smrti. Jako každý velký obrácený člověk vždy měl, má a bude mít mnoho příznivců, obdivovatelů a následovníků, má ale také mnoho kritiků a odpůrců nejen z řad nevěřících, ale i samotných křesťanů. A právě to jen dokazuje jeho genialitu, jestliže dokáže už 1600 let svým životem, nebo učením vyvolávat v lidech emotivní diskuze.  O některých jeho polemických tvrzeních a učeních  se i dnes vedou odborné debaty nejen katolických učenců a k několika doposud církev nevyjádřila své konečné stanovisko. Určité části jeho učení také už pochopitelně ztrácejí od doby sepsání díky novým poznatkům  svoji  aktuálnost a naprosto bezvýhradnou  platnost. O to zřetelněji už šestnáct století vyniká nad ostatní svojí nadčasovostí obsahově i kvantitativně nedostižné dílo jediného autora, geniálního konvertity Augustina.       

 Život, celý mimořádný  proces jeho obrácení a pochopitelně hlavně dílo svatého Augustina velmi podstatně ovlivnilo také papeže Benedikta XVI., kterým  je velmi často citovaný. Svatý otec k Augustinovi chová hlubokou úctu a bez nadsázky se dá říci, že jsou spolu v každodenním duchovním kontaktu a téměř ve většině papežových pracích a kázáních poznáme buď alespoň Augustinova ducha, nebo přímo mnoho jeho doslovných citací. Například doktorská práce kněze Josepha Ratzingera s názvem „ Lid a dům Boží v Augustinově nauce o církvi“ měla za námět Augustinovu slavnou knihu O obci Boží. Aby Svatý otec zdůraznil veřejnosti své trvalé spojení s tímto svým oblíbeným světcem, umístil do svého erbu mušli na památku známého Augustinova vidění.

  Úvodem je potřeba zmínit se  o praktických významech slov obrácení a konverze. Slovem obrácení vyjadřujeme hlavně opravdový obrat a ten může být buď k lepšímu, nebo jak si ukážeme v případě Augustinova manichejství, také k horšímu. Konkrétně v tomto  případě jeho dočasné obrácení k horšímu - tedy k manichejství, způsobilo po dlouhých devíti letech bludaření  zásadní obrácení k lepšímu, a to ke křesťanství. Pokud by byl důkladně nepoznal jedno naprosto scestné náboženství, možná by se k pravé víře nikdy neobrátil a měli bychom o jednoho výjimečného světce méně. Mluvíme-li o někom, že konvertoval, pak máme většinou na mysli přímý obrat k lepšímu. Konvertovat lze samozřejmě i k jiné víře, než je naše, ale i tehdy je takový konvertita přesvědčený, že jde za lepším. Opravdové, zásadní a většinou již definitivní obrácení má nejen pro samého konvertitu, ale i pro jeho blízké okolí, daleko více pozitivní a výchovný dopad, pokud prochází určitým vývojem. Každý dílčí úspěch hledajícího je pak na něm totiž poznat. Naopak jakékoli jednorázové bleskové obrácení podobné Šavlovu damašskému, nemusí být zvlášť zpočátku vždy bezvýhradně a bez pochybností okolím přijato, protože často vyvolává mnoho otázek. To skutečně na sobě zažil právě svatý Pavel.

 Hledání pravdy svatého Augustina je tedy významným a ukázkovým příkladem života prožitého několika obráceními. Právě on je dokladem toho, že  je potřeba absolvovat ne jedno zdánlivé vítězství, ale více jednotlivých úspěchů, vedoucích až ke konečnému obrácení celého člověka. Augustinovu konverzi můžeme rozdělit alespoň do pěti dílčích obrácení, z nichž každé mělo svoji důležitou a nezastupitelnou úlohu v celém procesu. Rozdělme je tedy na obrácení k moudrosti, obrácení k manicheismu, dále obrácení k Platónovi, ke křesťanství a  obrácení k řeholnímu životu.

 Postupné obracení téměř devatenáctiletého kartaginského studenta k moudrosti díky objevení Cicerona a zvlášť jeho spisu Hortensius, začalo pravděpodobně již v době  smrti jeho otce Patricia a  současně narozením syna Adeodata ve stejném roce. I když se tom nikde Augustin výslovně nezmiňuje, je možné, že v tomto období začal s částečným  přehodnocováním svého dosavadního života. Potvrzením takové domněnky nám může být například i fakt, že již podstatně zklidnil a zjemnil své chování, začal více ovládat svůj temperament  a ve společné domácnosti žije s přítelkyní a malým synem téměř rodinným životem. I v takových  změnách chování jasně poznáváme další krůček na jeho cestě vedoucí k obrácení k moudrosti. Do té doby rozpustilý a nestálý mladík obden měnící své názory, nálady a přesvědčení, se konečně začíná pomalu snažit chovat zodpovědně jako dospělý. Neznamená to však, že by se jeho temperament nějak výrazně vytrácel, ale začíná se například starat o svoji budoucnost, což u něho předtím nebylo myslitelné. Začal ho zajímat zdravý životní smysl a snažil se dodržovat určitou úroveň a kázeň ve svém jednání, protože úřad advokáta nebo profesora, na který se připravoval, vyžadoval v prvé řadě solidní vystupování, společenskou úroveň a všeobecné, minimálně nadprůměrné znalosti. Snažil se i o určitou zodpovědnost vůči družce a malému synovi.

 Silný vliv na toto Augustinovo obrácení měla některá představení divadel, kterých bylo v Kartágu velké množství. Stal se z něho dychtivý a velmi pozorný divák, který postupně spolehlivě rozeznává a vyhledává pouze kvalitní představení, ve kterých hledá především krásu ducha. Už předtím samozřejmě definitivně opustil partu výtržníků, ve které byl aktivním členem a která páchala ve městě mnoho rozruchu a také škody. Vybouřený mladík se snaží vypadat jako již usazený, zmoudřelý otec intelektuál a pojmy jako zdvořilost, krása jazyka, elegance, a vybrané mravy se mu postupně stávají součástí  tohoto životního období. Zajímá ho věda, sochařství, hudba, hvězdářství, ale i věštectví a další zájmy tehdejší intelektuální společnosti. Je otázkou, nakolik všechny tyto přeměny chování a zájmů znamenaly opravdovou změnu a přechod k moudrosti, a do jaké míry to byla alespoň zpočátku spíše jen upřímná snaha o změnu image také i pomocí pózy. Ale při známé Augustinově radikální povaze  je jasné, že i přes všechny počáteční  těžkosti, dokázal dovést takový proces se stoprocentním zaujetím až k úplnosti svého prvního podstatného obrácení.

 Mimořádnou váhu přikládá Augustin opravdovému přátelství, o něm a o lásce mluví v nesčíslných obměnách a často velmi vzletnými slovy po celý život. A právě na počátku celého procesu svých obrácení v pravý čas otevírá pravou knihu. Hortensius prý byla první kniha v jeho životě, opravdová krásná literatura, kterou byl uchvácen ne výmluvností, ale jak nám sám říká, jejím  obsahem. Četl jí neustále. Kniha kritizovala faleš a povrchnost mnoha  filozofů a vyzdvihovala přátelství a nadpozemskou  moudrost a při jejím častém pročítání postupně ztrácí u Augustina vážnost a důležitost umění svého rétorství, na kterém si dosud tolik zakládal. Přestože se nám Ciceronův spis bohužel nezachoval, uvedu alespoň na ukázku pár posledních slov z dialogu, který Augustin zaznamenal a který ho tak nesmírně vzrušil a ovlivnil: „ Když tedy, jak soudí staří filozofové - kteří jsou zároveň největšími a nejslavnějšími – máme duši nesmrtelnou a božskou, pak slušno míti za to, že čím lépe ona vytrvá na své cestě, totiž v rozumu, v lásce a hledání pravdy, že tím méně zapadne do poskvrn bludů a vášní lidských, a tím lehčím jí bude povznést se a vystupovat až k nebi…“ Ciceronova závěrečná slova: „…povznést se a vystupovat až k nebi…“ jsou pro Augustinovu budoucnost přímo prorocká. Navíc se už za pár let  má stát čtyři století po Ciceronovi přímým pokračovatelem jeho filozofického myšlení.

 Nadšené obrácení k manicheismu, které následovalo brzy potom, je názorným příkladem, jak i obrácení nesprávným směrem paradoxně může být nejen podnětné, ale může mít i zásadní vliv na  pozdější obrácení k lepšímu. V době Augustinova působení v Kartágu bylo učení íránského proroka Máního ještě velmi populární a přitažlivé zvlášť hledajícím, jako byl on. Bylo to jeho další výrazné směrování Bohem , který tak Augustinovi nabídl pokračovat k již nastoupené složité cestě za ním, právě skrze bludařské učení. Až po téměř deseti letech setrvání  v takovém omylu poznává, že to nebyl on, kdo si manicheismus našel, ale kupodivu sám Bůh, který Augustinovi  připravil takovou etapu konverze. Bylo velmi důležité jí přijmout a měla velký význam k obrácení celkovému.

  Manichejci se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlovat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Na samém počátku světa podle manichejců byly tedy Dobro a Zlo, Bůh a Hmota. Každý z těchto dvou prazákladních principů má svou vlastní říši, Bůh Otec dobrou, Otec Satan zlou. Dobrý Bůh se nachází ve smyslech člověka, rozumu, myšlení, poznávání i chápání a podstata Satana existuje ve tmě, ohni, kouři, větru a podobně. Obě tyto říše žijí svou vlastní existencí nezávisle na sobě. Mírumilovný dobrý Bůh ale nemohl vést válku a toho Satan využil, když se snažil svoji říši zákeřně smísit s říší dobra a světla, tedy s Boží říší a tak se k němu vmísit. Dobrý Bůh  tedy stvořil Adama a to tím, že se do něho vrodil. a Otec Satan Adamovi přidal Evu. Té dal své nejvýznamnější prvky zla, hlavně trvalou žádostivost.

Augustin měl vrozenou vysokou inteligenci a proto nikdy nezpochybňoval Boží existenci, ať již procházel jakýmkoli obdobím svého hledání. Ale ani jako manichejec posluchač nedokázal sám sobě vysvětlit, jak může Bůh temnot porazit Boha dobra, protože jeden Bůh by musel být porazitelný. Tato fáze manicheismu pro něho byla nejen nevysvětlitelná, ale i pochybná. Bůh nemohl být porazitelný, bylo tedy zbytečné, aby vlastně jeden Bůh sám se sebou bojoval. Je neměnný, o tom byl Augustin přesvědčený vždy a hlavně je dobrý. Bůh Satan proti němu? Jakýsi dvojbůh? To bylo příliš i na mladého hloubavého manichejce. Tento rozpor mu nikdo z manichejců nebyl schopen uspokojivě objasnit, přestože  o to mnohokrát usilovaL

 S přibývajícími léty svého působení u manichejců měl Augustin sám poznat a zažít hlubokost zklamání z takového učení a roznítit v sobě vroucí touhu po nové pravdě a to se také stalo. Pravdu hledá v moudrých spisech, čte nejen Cicerona, ale i Aristotela, a mnoha dalších filozofů, ale i spisy o logice, estetice a podobné. Dychtivě čeká, zda konečně objeví slibovanou pravdu i v manichejských knihách a v nesčetných diskusích s jejich představiteli. Během svého období manicheismu ještě prožije návrat zpět do Thagaste a svoji nejhorší roztržku s matkou a nakonec se  vrací zpět do Kartága. Afriku ale opustil již jako manichejec bývalý, který ale pravdu dosud nenašel.

Téměř jednatřicetiletý Augustin pak dospívá v Miláně k dalšímu obrácení, seznamuje se tam totiž s platónskou filozofií a  s jejími stoupenci a dychtivě čte platónské knihy a spisy. Dostal se do také do silného vlivu skepticismu Římské akademie, proti kterému ale už za rok napíše pojednání ještě z pozice profesora. Poznává nové pojmy a nové směry  myšlení, které jsou často diametrálně  odlišné od těch, které dosud poznal. Novoplatonismus trval téměř čtyři století a v době, kdy ho Augustin poznává, je tento filozofický směr na svém vrcholu. Je dobré si připomenout, že v období nadšeného objevení novoplatonismu již prošel menším či větším vlivem několika antických filozofických škol a teprve v tomto učení nachází to, co tak intenzivně a dlouho hledal. Objevuje tam především moudrost a pravdu a toto nové učení se mu stalo nejpřínosnějším a trvalým základem pro jeho filozofování. Novoplatonismus je poslední kompletní systém antické filosofie, který vznikl koncem 2. století a trval až do 6. století. Nejedná se pouze o obnovení Platónovy filosofie, ale o celý systém, který vedle platónské filosofie shrnuje také ostatní hlavní směry antické filosofie.  

Tento filozofický systém Augustina myšlenkově velmi silně a  již natrvalo ovlivnil, začal čerpat především z Platónova pokračovatele Plótina  a od něho pak už volně přechází na pravou víru. V té ho pak v duchu křesťanství doplňuje vlastními poznatky a v široké míře ho interpretuje. Tehdy má již u něho pravda, kterou tak dlouho hledal, jasné, konkrétní představy. Jde o  pravého Boha tvůrce a jeho Syna Krista Spasitele. S pokorou po dlouhé době znovu otvírá odložené Písmo a nachází tam opravdovou cestu ke spáse. Po mnoha letech si Augustin dovolí hodnotit, že toto období jeho dalšího obrácení mělo na celý jeho život výjimečně důležitý význam. O třicet let později začal psát své veledílo De civitate Dei, kde tyto myšlenky, zúrodněné vlastním studiem a poznáním, plně uplatňuje. Tímto spisem nejvýrazněji přispěl k určitému smíření filozofie s náboženstvím a rozvinul tak křesťanskou věrouku na mnoho století dopředu.        

Nejznámější z Augustinových obrácení je vrchol jeho dosavadního hledání pravdy, a tím je konečné přijetí křesťanství. Každým předchozím obrácením urazil velký kus nelehké cesty až k těmto okamžikům a ke zlomové události svého života. Dramatické okolnosti tohoto  obrácení jsou všeobecně známé, Bůh znovu použil symboliky dítěte jako čistoty ve víře. Ale samotný vrcholný okamžik, dětský popěvek, Augustina neobrátil, tím mu jen Bůh naznačil ten pravý okamžik k otevření Písma.  

Události, které tomuto pohnutému okamžiku předcházely, měly velmi rychlý spád a následovaly po sobě v těsném sledu. Dvaatřicetiletý Augustin je díky předešlému procesu svých prožitých  obráceních už téměř připravený brzy Krista přijmout. Nalezne cestu k moudrému a vzdělanému Simplicianovi, který je duchovní vůdce biskupa Ambrože a vede s ním dlouhé rozhovory o víře. Dychtivě, s radostí a vděkem, přijímá jeho výklady i poučení. Téměř nepřetržitě se plní Augustinova mysl dalšími otázkami a novými vědomostmi. Snad všechny jeho myšlenky jsou nyní o Bohu a k Bohu. Jeho dychtivost, neklid a napětí už jsou předzvěstí brzkého obrácení, ale jeho nejbližší okolí stejně jako on sám o tom zatím neví. Augustinovi přátelé ale pozorovali rychlé střídání jeho nálad a  citových projevů s obavami, a asi jen jeho matka  Monika za jeho náladovostí tušila blížící se velkou proměnu. On sám ví, že má-li změnit svůj život, musí to udělat úplně, protože neuměl nic dělat jen částečně. Buď se už konečně bezodkladně obrátí k dosud nepoznanému, ale tušenému  štěstí a pravdě, nebo raději zůstane na původní cestě. Mobilizoval tedy všechny své síly ke konečnému rozhodnutí.

Vzápětí Augustina silně zasáhlo vyprávění o egyptském poustevníku Antonínovi, vynikajícímu znalci Písma. Byl velmi překvapený množstvím zázraků, které se prý udály na jeho přímluvu, a to navíc docela nedávno. Dozvídá se i o klášteru bratří přímo za milánskými branami, kde mniši žijí poklidným kontemplativním životem. Právě nyní po takovém zklidnění nesmírně touží. S vrcholným zaujetím poslouchá vyprávění císařského úředníka Ponticiana, který byl přímým svědkem obrácení jeho kolegů, dvou správců císařského majetku a jejich náhlý odchod za Bohem  mimo civilizaci. Následovalo Augustinovo obrovské pohnutí, vnitřní boj s minulostí a konečně rozhodnutí. Dětský popěvek z vedlejší zahrady byl už jen vrchol celého procesu jeho obrácení. Poté, co v popěvku zřetelně zaslechl slova: „ Tolle, lege, vezmi a čti“, otevírá přesně podle vzoru svatého Antonína Písmo, aby přijal jako krédo pro svůj další život první větu, na kterou se podívá. Slova, která tam spatřil, jakoby apoštol Pavel nenapsal jen Římanům, ale také i pro něho: „Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista“. Jeho nesmírná touha po pravdě byla konečně nasycena. Od tohoto zásadního okamžiku se apoštol Pavel stává Augustinovi vzorem na celý život. 

 Pravděpodobně  poslední známé obrácení svatého Augustina je jeho obrácení k řeholnímu životu. I když ho zastihlo již jako horlivého konvertitu plně otevřenému Božím přáním, ani toto obrácení pro něho nebylo jednoduché. Jasně a se vší zodpovědností si uvědomoval, že nejen  samotné zřízení komunity, ale hlavně praktické a duchovní vedení mu zabere nesmírné množství času, který původně chtěl celý věnovat převážně intenzivnímu studiu Božího učení. Prvními myšlenkami na společný život se svými přáteli, tedy jakousi předzvěst řeholního života, dostává ale Augustin už jako třicetiletý v době svého stále ještě velmi rozkolísaného a neuspořádaného života.  Byla to doba nečekaného příjezdu matky Moniky a jejích nátlaků na syna, Augustinovy potřeby pevných přátelství a velkých rozhodnutí, horečného hledání pravdy i vnitřního neklidu a zmatků a také zapuzení jeho životní družky. Se stejně smýšlejícími přáteli chtěl založit jakési filozofické bratrstvo, jehož hlavním smyslem a posláním by byl společný klidný život studujících někde v ústraní. Každý člen  by do něho vložil všechny své úspory a majetek a všechno by v něm patřilo všem. Bratrstvo mělo mít asi deset členů, ale případná realizace takových plánů skončila hned na první překážce, kterou se ukázalo manželství některých budoucích zakladatelů. Skrytá idea na takový život, ale někde v koutku duše už Augustinovi zůstala.

 První faktickou realizaci myšlenky na život v komunitě, mohl Augustin uskutečnit až v ústraní na statku Cassiciacum, kam  po svém posledním obrácení odešel se svojí matkou, synem Adeodatem, a svými několika africkými přáteli, na půlroční přípravu na společný křest. Teprve za rok a půl, nejprve v rodném domě v Thagaste, zakládá své první skutečné mnišské společenství a je pravděpodobné, že již tam postupně vznikají určitá pravidla pro členy této komunity. Při jejím budování využil mnoho poznatků, které získal návštěvami římských a okolních klášterů v době, kdy čekal v Ostii na možnost odplutí zpět domů a kde mu také zemřela matka.. Doma v Africe tyto získané poznatky upravoval místním podmínkám a zvyklostem. Nesmírně šťastný konvertita byl přesvědčený, že nyní ho již čeká jen klidný řeholní život v přátelském ovzduší, prosyceném modlitbami, společným studiem Božích pravd a vzájemným porozuměním.

Takové štěstí mu ale mělo vydržet jen necelé tři roky, než ho Bůh povolá k další cestě. Celou tu dobu byl Augustin přesvědčený, a jistě za to velmi často Pánu děkoval, že období jeho neklidu, zmatků a chaotického hledání pravdy, je již pouhou minulostí. Ale Bůh s ním měl další plány. Na nabídku k jejich okamžité realizaci při bohoslužbě v bazilice v  Hippo Regio naprosto zaskočený a nepřipravený Augustin odpovídá: „ Ne jak já chci, ale jak Ty Pane“.  Na místě se tak z něho stává řeholník kněz a ve městě již stráví  druhou půlku svého života. Brzy tam zakládá klášter pro laiky, později už jako biskup založil také klášter pro kleriky a vzápětí píše první klášterní řeholi v západní křesťanské oblasti. Už brzy má poznat, že období vnitřního chaosu a horečnatého hledání pravdy, kterým prošel během své cesty několika obráceních, bylo vlastně jen mírným a vcelku poklidným životem. Bůh povolal osvědčeného konvertitu, biskupa a řeholníka k velmi náročnému šíření evangelia po celé severní Africe, a od této chvíle, až do smrti, svatý Augustin už neprožil jediný klidný den. Jeho celkové obrácení bylo dokonalé. Dokazuje nám to už šestnáct století.

     M.F.C.