Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustinova cesta k Písmu

22. 1. 2010

Obrazek

Augustinova cesta k Písmu

 

 

                                      Konvertita Augustin byl po návratu z Milána zpět do rodného Thagaste nesmírně šťastný. Přestože v Ostii pochoval svoji matku, byl si jistý, že se nyní za něho přimlouvá již z blízké Boží přítomnosti a proto se s její smrtí poměrně brzy vyrovnal. V rodném domě žil spolu se svými nejvěrnějšími přáteli mnišským životem a společně se s pravým nadšením šťastných konvertitů věnovali hlavně usebranosti, kontemplaci a především získávání nových náboženských a filozofických poznatků a prohlubování již získaných vědomostí. Komunita se brzy stala známou po celém městě a postupně se začali hlásit noví zájemci o tento způsob života. Je pravdou, že zpočátku musel Augustin překonat určitou nedůvěru místních křesťanů, z nichž si ho mnozí pamatovali ještě jako horlivého manichejce, jeho tehdejší  vášnivé konflikty s matkou a také jako zapáleného veřejného kritika zvlášť Starého zákona. Někteří jeho celkovou proměnu srovnávali dokonce s obrácením Šavla.

          Augustin také s velkou horlivostí pokračoval ve spisovatelské práci, kterou započal po svém  obrácení k Bohu ještě v Cassiciacu. Až do ledna roku 391, kdy se vydal do Hippo Regio, měl na svém kontě již minimálně čtrnáct spisů, z nichž bylo i ve své době myšlenkově a obsahově nejhodnotnější dílo Pravé náboženství.

         Nejen v Thagaste, ale i v širokém okolí si získal již poměrně značný věhlas nejen všem otevřenou bratrskou komunitou a jejím příkladným životem, ale především jako velmi plodný literát výjimečného intelektu. Je možné, že tehdy už hledal nový objekt pro rozrůstající se společenství, snad chtěl osobně vyjasnit některé problémy v nauce Církve císařskému úředníkovi z přístavního města, se kterým si čile dopisoval. Ať už měl důvody ke své mimořádné cestě do Hippa  jakékoli, jeho rozhodnutí mu zásadně změnilo život. Vše, co od mládí až dosud a zvlášť do svého obrácení prožil, se mu už brzy ukáže téměř jako nezáživný, běžně prožitý život  proložený pouze několika excesy hledajícího, oproti tomu, co ho čeká jako pastýře. Jestliže v Miláně konečně nalezl pravdu - Boha, kterého tak dlouho hledal, ve své bratrské komunitě v Thagaste poznal vrchol štěstí svého dosavadního života a jistě na tom nemínil nic měnit. Můžeme se pouze dohadovat, jak velké dílo a jaký odkaz dalším generacím by po sobě zanechal Augustin jako pouhý mnich z Thagaste, víme ale přesně, jaké dědictví nám zachoval jako biskup z Hippo Regio. Uvědomíme-li si, kolik nečekané a náročné pastorační, veřejné, politické a další práce mu po přijetí kněžství přibylo, a jak často si sám na přemíru svých povinností a nedostatek času na psaní stěžoval, dostaneme  velmi pravděpodobnou odpověď.

         Kdyby měl v sobě Augustin podobný intelektuálský pud určité sebezáchovy, jako měl jen o sedm let starší svatý Jeroným, mohl podobně jako on  přijmout náhlou výzvu ke kněžství pouze s tou podmínkou, že po něm nebudou požadované pastorační povinnosti a zaručí mu klid na další studium a hlavně na psaní. To se však nestalo a tak od chvíle, kdy Augustin navštívil v přístavním městě Hippo Regio bohoslužbu, je jeho inkognito je odhaleno a posléze je dostrkán ostatními návštěvníky bohoslužby jako nejlepší kandidát kněžské služby. Právě o naléhavé potřebě nového kněze hovoří nic netušící  biskup Valerius, když jeho proslov přeruší radostné skandování a křik věřících a pak už brzy vkládá ruce na zaskočeného a pár chvil jistě i velmi nešťastného a plačícího Augustina. Všechny své dosavadní vysněné i už realizované plány na další život v mnišské komunitě, všechny své naděje a přání během pár okamžiků obětoval ve prospěch potřeby církve.

         Zpočátku těžce zaskočený Augustin se pomalu začal vyrovnávat s nastalou situací. Reálným posouzením vlastních možností a schopností vykonávat odpovědně kněžskou službu, požádal dopisem biskupa Valeria o odklad alespoň do Velikonočních svátků, aby se mohl na úřad důkladně připravit a především si byl vědom svých pouze základních znalostí Písma. Až do svých přibližně třiceti let totiž rozhodně nepatřilo do popředí jeho zájmů, spíše naopak a pokud se vůbec někdy s ním intenzivněji setkával, pak to bylo během jeho působení u Manichejců. Ti si však oba zákony přizpůsobili svému učení takovým způsobem, že jejich výsledná znetvořenost Augustina od Písma víc odrazovala, než poutala. Jistě mu také zůstala vzpomínka na jeho studentská léta, kdy kvůli přílišné strohosti a nevybroušenosti, jak se tehdy mladému pyšnému a sebevědomému intelektuálovi zdálo, Bibli znechuceně odložil.  Při psaní žádosti biskupovi si jistě připomněl také  své první prožití Velikonočních  obřadů v Milánském dómu spojené s jeho křtem, který mu tak podstatně změnil další život. Kněžskou službu bez velmi důkladné přípravy zvlášť na tyto jedinečně důležité obřady spojené s důkladnými znalostmi Písma  si díky své příslovečné pečlivosti a smyslu pro znalost i těch nejmenších detailů nedovedl představit.

         Některé věty z jeho dopisu jsou trvale platným mementem a před přijetím jáhenského, kněžského nebo biskupského svěcení by si jej měli vštípit do mysli všichni kandidáti i dnes.

         „Není dnes nic snazšího, příjemnějšího a u lidí váženějšího, než úřad biskupa, kněze nebo jáhna, pokud člověk vykonává tento úřad jen povrchně a kvůli oblibě u lidí. Ale není také nic ubožejšího, smutnějšího a zavrženíhodnějšího před Bohem. A stejně tak není nic obtížnějšího a nebezpečnějšího, ale také Bohem požehnanějšího, než plnit služební povinnost tak, jak nám to přikazuje Pán.“ Slova novokněze, který si až po několika měsících důkladné přípravy dovolil poprvé veřejně slavit eucharistii.

         Augustin se do pečlivého studia Písma pustil s obrovským entuziasmem stále nadšeného a neúnavného objevitele. Jistě se tak chtěl před Bohem rehabilitovat i za své dřívější negativní postoje a zvlášť za svojí aktivní veřejnou kritiku  Starého zákona z doby svého manichejství. Od této chvíle už bude veškeré jeho dílo, kázání a  argumentace trvale a co nejtěsněji spjata s Písmem, které ho zcela uchvátilo a prodchnulo. Z Bible pro něho nekonečně  prýští veškerá učenost světa, komplexní soubor jediné možné pravdy i souhrn všech moudrostí. Nadšeně tam nachází samé jádro křesťanství a veškerou jeho kulturu a sám na sobě poznává, že čtením Písma  v daném okamžiku přímo Bůh oslovuje konkrétního čtenáře. Hlubším poznáním tak Augustin došel k nezvratnému přesvědčení, že dětský hlas v milánské zahradě byl přímý hlas všemocného Boha, kterým ho vybídl k radikálnímu a definitivnímu obrácení. Později, aby předešel dalším možným nedorozuměním a sporům o způsob čtení a výklad Písma napsal, že Bůh si přeje  širokou rozmanitost výkladů tak, aby byla každému srozumitelná v jeho momentální dané situaci. Neživá litera obsažená v Bibli je ve skutečnosti živé Boží slovo, stále připravené konkrétně a kdykoli oslovit pozorného a vnímavého čtenáře.

         To, že výklad Písma je někdy velmi obtížný, je podle Augustina přání samotného Boha. Z jednoduchého přímého, ale povrchního pocitu chápání Božích slov by nám mohla hrozit pýcha a povýšenost. Dílo takového autora je nutné objevovat a vnímat postupně a po pečlivém zvážení a k tomu je potřeba nejen nejhlubší pokory, ale také velké množství znalostí.

         Je zapotřebí vyvarovat se jakémukoli pocitu sebeuspokojení, jestliže se nám zdá, že jsme něčemu v Písmu již úplně porozuměli a tudíž nemáme potřebu hledat nebo porovnat jiný výklad. Přestože Augustin také učil, že přímo Duch svatý vedl ruku autorů tak, aby čtenář měl z přečteného největší užitek, velmi důsledně trval na nutném všestranném vzdělání každého vykladače Písma, protože k exegezi je potřeba znát nejen řečtinu a hebrejštinu, ale i historii, dialektiku, numerologii, chronologii, přírodní vědy, antickou filozofii a další. V sermo 89,4 například Augustin ještě vysvětluje, že některé pasáže jsou interpretované doslovně, jiné symbolicky a další dvojí úrovní – alegorickou a doslovnou a to ještě v mnoha rozličných způsobech a při jejich výkladu je potřeba značné obratnosti. Sám si byl přitom dobře vědom svého velkého handicapu, a to neznalosti hebrejštiny a vrozené nechuti k řečtině. Ke studiu a celoživotní práci s Písmem proto používal latinský překlad Itala.

         Shrnutě řečeno, kvalitní exeget  musí být nejen široce vzdělaný, ale navíc i bystrý v myšlení  a obratný v řeči, chce-li Boží slovo hlásat ostatním.

         O neskutečné šíři a obsažnosti Augustinových vědomostí o Písmu svědčí fakt, že do roku 427, jak sám sděluje ve svých  Retraktátech, napsal 93 spisů  s 232 knihami. V této sumě  ale není  započítáno velké množství jeho kázání, dopisů a různých poznámek. Benediktinští mniši, ale i několik jiných badatelů si v průběhu let dalo tu práci, že z jeho celoživotního díla vypsali všechny citáty a odkazy na Starý i Nový Zákon a shodli se přibližně na  číslu 42 816! Neuvěřitelný počet citací, zvlášť pokud si uvědomíme, že intenzivním studiem Bible se  Augustin začal zabývat fakticky až v šestačtyřiceti letech po svém kněžském svěcení. Pokud bychom nikdy neměli k dispozici Písmo, z tohoto obrovského počtu citací bychom ho vlastně ze dvou třetin poznali.

         Augustin ale jak víme nebyl biblista, který by kdesi v ústraní od lidí a ruchu  světa mohl  v naprostém soustředění intenzivně studovat a sepisovat výsledky svého bádání. Jeho velmi  aktivní neúnavná kněžská i veřejná  činnost obsahuje důkladně připravená kázání, která často trvala více než hodinu, v každé volné chvíli pilně studoval  a doplňoval své vzdělání, téměř bez oddechu psal nová pojednání a spisy. Jako biskup vášnivě polemizoval s heretiky a s obrovským bojovným zápalem vyvracel jejich argumenty, podle tehdejšího práva mu příslušelo i soudit civilní spory a  udržoval také velmi čilou korespondenci s mnoha lidmi  všeho postavení a vzdělání. Pravidelně přijímal věřící a trpělivě celé hodiny s nimi probíral jejich problémy a také pomáhal prostým věřícím v jednání s úředníky.

          Osobně se také přimlouvá  za shovívavost pro souzené, stará se o sirotky a vdovy a sám navštěvuje nemocné.  Jedná s politiky a usmiřuje znepřátelené strany, absolvuje apoštolské cesty po celé Numidii, přednáší nebo předsedá mnoha církevním sněmům. Často nikým nevyzván z vlastní iniciativy reaguje písemně, v kázání nebo osobně na různé mimořádné události veřejného života. Křtí, připravuje biřmovance i snoubence, zakládá nové kláštery, doplňuje a upravuje svoji řeholi, zakládá laická bratrstva, řeší různé rozepře i  mezi věřícími, kněžími i klášterními bratry. Dokonce se zvlášť v pozdějších létech snažil i angažovat politicky, tato činnost mu ale ne vždy přinesla jenom uznání. Připočteme-li k těmto několika pouhým náznakům Augustinových aktivit ještě jeho zájem o umění, vědu, hudbu, básně, historii a další, nevyhneme se otázce, z čeho a kde mohl ještě  vyšetřit čas na velmi důkladné a soustavné studium Písma a na pečlivé přípravy jeho převážně duchovních interpretací lidem. A především jak mohl dokázat v tak neuvěřitelném množství užívat přesných biblických citací přesně tam, kde jich bylo třeba, aby podpořil nebo zdůraznil své geniální myšlenky a názory, z nichž  většina má platnost dodnes.

         Písmo chápané jako přímé Boží slovo bylo Augustinovi nedílnou a nejtěsnější součástí jeho života. Asi jen velmi těžko bychom našli v  obrovském kvantu jeho spisů, kázání, proslovů a dopisů jeden, který by neobsahoval buď přímý odkaz na konkrétní místo v Bibli, ze kterého cituje, nebo alespoň alegorický výklad určitého místa. Dokonce i z různých dopisů a projevů, které nebyly přímo určeny věřícím lidem a jednaly téměř o zcela světských záležitostech, můžeme často v podtextu zřetelně vycítit ducha Písma, i když on sám na něj v daném případě často záměrně  neodkazuje.

          Augustin při každé vhodné příležitost zdůrazňoval a také se sám  držel co nejvěrněji  moudrosti, aby člověk vše co dělá, dělal pro Boha a s Bohem. Hlavně z  tohoto důvodu do svého díla aplikoval takové množství Božích slov obsažených v Písmu, protože tvořil pro lidi, ale tím zároveň i pro Boha. A jasným důkazem toho, že také tvořil přímo s Bohem, je samo jeho veledílo. Bez soustavné Boží pomoci by totiž nikdy nevzniklo.

                                                                                                                                         M.Č.