Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byl svatý Augustin antisemita?

22. 1. 2010

 

 

Obrazek

   

 

sv.Augustin a Židé 

 

 

 

 

 

 

        

 Tu řekl Haman králi Achašveróšovi: "Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni… Dopisy byly poslány po rychlých poslech do všech králových krajin, aby vyhladili, povraždili a zahubili všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy  v jednom dni.“  (Ester 3,8)

 

                             

 

          Svatý Augustin měl k Židům, vzhledem k tehdejším postojům společnosti i církve, spíše umírněně negativní názor, způsobený nezpochybnitelným faktem, že oni byli ti, kteří Ježíše  vydali na smrt. Intenzita  jeho tolerance nebo antipatie k tomuto národu se během jeho života několikrát změnila. V Augustinově životě najdeme období upřímné rozhořčenosti a tvrdého nekompromisního odsudku  Židů především jako těch, kteří zabili Božího Syna, nalezneme ale i dobu možného Augustinova hlubšího poznání celého problému, pravděpodobně po získání nových poznatků a určitých informací o judaismu. Patrně to bylo v období jeho studijního zaměření  na  Starý zákon, především máme na mysli Žalmy, případně Proroky . Poté v jeho názorech a způsobu vyjadřování o Židech najdeme již jistou míru tolerance, jiný pohled na skutečnosti a zmírnění stupně rozhořčení a bojovnosti. Tehdy se už s existencí Židů smiřuje a sám nakonec vyzývá ke snášenlivosti, ačkoli ne všechna jeho vyjádření o lidu Izraele tak vždy vyznívala... Jeho tolerance a dočasná umírněnost ale pod novými vlivy především ze strany své milované církve občas klesá a posléze znovu ve svých názorech a vyjádřeních částečně přitvrzuje. Krajně radikální sice v této otázce nebyl, ovšem nikdy si nedovolil vyjádřit stanovisko jakkoli odlišné od církevní doktríny. Na to byl příliš velký pragmatik. Na rozdíl od mnoha jiných významných osobností církve však u něho převládala lidskost a alespoň snaha o určitou zdrženlivost. Částečně nás o tom přesvědčuje například  i svojí větou, že „Bůh ve své moudrosti určil, aby Nový zákon byl ukryt ve Starém a Starý zákon byl zjevný v zákoně Novém“. Obsah této věty se možná dá vyložit tak, že oba dva zákony se navzájem doplňují a jen oba dva dohromady tvoří Bohem požehaný celek. Stejné to je se Židy a křesťany. Jestliže by podobný výklad Augustin schválil, dokazovala by jeho věta, že v otázce judaismu smířlivě uznal to, co jiní uznat odmítali.   Na jeho dost neobvyklé  názorové pružnosti je zřetelné , že jako člověk zásadních a často velmi osobitých postojů a názorů, se  k tomuto velmi citlivému tématu  vyjadřoval raději spíše v rámci tehdejší oficiální křesťanské doktríny, než aby s ní  veřejně polemizoval.        

 

         Abychom alespoň trochu pochopili Augustinovy názory , připomeňme si několik základních skutečností, které je spoluutvářely. Narodil se z manželského svazku mladé horlivé křesťanky berberského původu a  o mnoho let staršího  vlažného pasivního otce pohana, který na relativně mladé, rychle se rozvíjející křesťanské náboženství pohlíží spíše shovívavě, než aby se jím nějak více zabýval, nebo snad dokonce sám směřoval k jeho přijetí. Mezi manželi asi došlo k jakési dohodě, že duchovní výchovu dětí povede podle svého přesvědčení matka, ale nevěřícímu manželovi s přesvědčováním dá pokoj. Otec sice oficiálně patřil mezi katechumeny, pokřtěn byl ale až krátce před svou smrtí a to jistě po tvrdošíjném nátlaku své ženy.

 

          Augustinova matka byla jako malá vychovávána velmi starou černošskou služebnou, otrokyní, která v rodině měla na starosti výchovu dětí. Byla to až fanaticky zanícená, netolerantní a nekompromisní křesťanka, která ale požívala v rodině téměř neomezené autority a na výchovu svěřených dětí měla rozhodující vliv. Zdá se, že nejvíc právě na Augustinovu matku. Služebná zažila snad dokonce ještě poslední zbytky pronásledování křesťanů a to by mohl být jeden z  důvodů její bezmezné a neochvějné oddanosti křesťanství. Je logické, že Augustinova velmi temperamentní  matka Monika v podobném duchu vychovávala i své tři děti. Když byly s jejich výchovou a vírou problémy a všechny argumenty ztroskotaly,  přišly na řadu pláč, slzy a výčitky. Jestliže byla ochotna tolerovat určité výstřelky v životě svých dětí, zvlášť u Augustina, tak v otázce víry byla tvrdě nekompromisní. Z Augustinova dalšího života jasně vidíme silné ovlivnění  matčinou výchovou a mnoho  povahových vlastností a rysů, které po ní zdědil. Po otci byl temperamentní, tvrdohlavý, ale dobrosrdečný.

 

         Velmi důležité pro pochopení jeho pozdějšího názoru na židovskou otázku je fakt, že Augustin neoplýval přílišným smyslem pro kompromisy. Jeho myšlení a posuzování světa a jeho událostí, stejně jako jeho názory v otázkách víry a věcech s ní spojených byly převážně černobílé. Mezi krajními body témat například:  věřím - nevěřím, zlo – dobro, vina – nevina a podobně, se mu většinou už žádný jiný mezičlánek nevešel. Žádné trochu ano a trochu ne, někdy, možná, nebo částečně.

 

         Jedním z mnoha dalších faktorů, které ovlivnily jeho spíš pasivně přejatý negativní postoj k Židům, byl vedle vnějších obecných vlivů a většinou tehdejší společnosti hlásaných názorů, také nezanedbatelný fakt jeho opravdu mimořádného zápalu pro Boha a církev po přijetí víry. Z jeho mnoha textů kázání, dialogů a spisů jasně poznáváme, jak často až s neobyčejně hlubokým a hlavně nepředstíraným vytržením prožíval utrpení a smrt Ježíše a další dramatické okolnosti jeho života.

       Konvertitům se velmi často stává, že po objevení Boha příliš rychle rozhoří velkým, často nekontrolovaným plamenem, který většinou ještě nevyzrálí chtějí rychle a každému předávat dál, ale mnohokrát pro své nadšení zapomenou plamen živit. Tím pak dochází k jeho postupnému dohořívání a stačí jen pár kapek vody v podobě něčeho zdánlivě nebo fakticky negativního, co se v jejich pojetí nového a  konečně dokonalého náboženského  směru objeví, a nadšení konvertity vystřídá v tom lepším případě zklamání, v horším ztráta ideálu, a někdy dokonce až nepřátelský postoj k nedávno objevenému a velebenému.

         U „černobílého“ Augustina ale nic z toho nepřipadalo v úvahu, protože byl maximalista. Jestliže  se jeho srdce pro něco rozhořelo, nedalo se již uhasit. Když nějakou pravdu či názor v otázkách víry přijal za své, tvrdošíjně na nich trval, vytrvale je obhajoval a případné námitky vyvracel.  Stejně tomu bylo i při jeho postojích k Židům, i když v tomto případě na rozdíl od mnoha jiných příliš horečnou aktivitou  nepřekypoval.

 

        Pokud v mládí odmítal matčino křesťanství, odmítal ho téměř dokonale a vytrvale a nenechal se ani na její mimořádné naléhání téměř až do svých jedenatřiceti let ovlivnit ke změně postoje. Se svojí přítelkyní  žil  celých čtrnáct let a během doby trvání tohoto svazku neměl vztah s žádnou jinou ženou. Jakmile pochopil nutnost studií, toužil v nich vynikat a být nejlepší. Pokud neměl rád řečtinu už jako dítě, nikdy se už k jejímu studiu neodhodlal. Jestliže ho jednou  zklamalo město Řím, už nikdy o něm nenapsal nic dobrého.  Když se Augustin přidal k manichejcům, působil u nich k vlastní spokojenosti dlouhých devět roků. Před svým křtem se na půl roku uchýlil na klidný venkov, jen aby se s přáteli mohl co nejzodpovědněji připravit na vstup do církve. Po svém vysvěcení na kněze požádal svého světitele o půlroční volno, aby se mohl s maximální pečlivostí připravit nejen na kněžskou službu, ale hlavně aby mohl intenzivně studovat Písmo, o kterém  měl  minimální vědomosti.

 

          Samozřejmě, že se i u něho střídalo období většího  a menšího zápalu pro nově poznané, ale trvalo mu vždy velmi dlouho, než vůbec připustil určitou změnu v postoji. Jeho oblíbené a často používané motto bylo Cokoli děláš ve svém životě, dělej pro Boha a s Bohem. Cokoli tak neděláš, děláš proti Bohu. Ještě známější je jeho  Miluj a dělej co chceš. Ať už si to sám uvědomoval nebo ne,  základní vlastnost, kterou zdědil po matce a která mu vydržela po celý život, byla vytrvalost a  pevnost, která často přerůstala až v často nečekanou  názorovou tvrdost a nekompromisnost. Jestliže byl o něčem přesvědčený, na svém přesvědčení trval a jen zcela výjimečně a spíš až ve svém nejzralejším věku byl ochoten něco málo ze svých názorů mírně korigovat a to pouze až na základě vlastního poznání. Nikdy ne na něčí nátlak. Vzpomeňme si například na jeho konflikt se starším Jeronýmem, ke kterému Augustin zpočátku neprojevoval sebemenší respekt nebo úctu a neváhal některé jeho názory kritizovat. Jeroným ho za to nazval mladým kariéristou a až mnohem později oba trochu otupili ostří svého psacího náčiní ve vzájemné korespondenci.    

 

         Pro získání vlastního úsudku a možného pochopení Augustinova vztahu k židovskému národu je  nutné si uvědomit, v jaké době a za jakých současníků Augustin žil a kdo mohl ovlivnit přímo nebo jiným způsobem jeho názory například na rozhodující úlohu Židů v tragické smrti Ježíše. I když by to až do své konverze veřejně asi nikdy nepřiznal, byla to především jeho matka, jejíž  náboženské názory a přesvědčení v něm natrvalo zůstaly. Není nejmenší důvod k domněnce, že by měl také na Židy odlišný názor, než měla matka, nebo že by s ní na toto téma někdy polemizoval. Z toho vyplývá, že v negativním vnímání židovského národa jako těch, kteří zabili našeho Spasitele a Božího syna, Augustin vyrůstal a je pravděpodobné, že v podobném duchu vedl po konverzi hovory o Bohu i se svým velmi nadaným synem Adeodatem.

 

         Jmenujme namátkou jen pár Augustinových současníků, učitelů Církve a jejich některé výroky o Židech, nebo přímo jejich činy. Podle velké většiny z nich Židé představovali samo zlo a synagoga a hebrejština byly považovány za nástroj ďábla. A to přesto, že právě  hebrejština asi jako jediný jazyk na světě nemá sloveso „mít“! Například svatý Ambrož, církevní Otec, milánský biskup a vlivný politik, muž, který měl rozhodující vliv na Augustina v konečné fázi jeho obrácení, několikrát hrozil exkomunikací svému vladaři, který chtěl zmírnit nespravedlivé a ponižující životní podmínky židovské části obyvatel. Jiný Augustinův současník, učitel Církve svatý Cyril Alexandrijský byl dokonce  hlavním strůjcem pogromu proti Židům v Alexandrii, při kterém byli oloupeni, pobiti a  ti co přežili, byli vyhnáni a jejich domy zbořeny.

 

         Církevní Otec svatý Basil tvrdě kritizoval Židy jako lichváře se zvráceným náboženstvím a požadoval od nich jednoznačné uznání Ježíše jako Spasitele a přijetí křtu. V této otázce spíš  umírněný svatý Jeroným napsal mimo jiné o Židech, že jsou hadí plémě, jehož pravým obrazem je Jidáš. Další současník Augustina, učitel Církve svatý Jan Zlatoústý - Chrysostomos, arcibiskup v Konstantinopoli šel v odporu a nepřátelství k Židům ještě dál a kázal svým ovečkám například, že synagoga je nevěstincem a jeskyní lupičů a nemá větší hodnotu než divadlo. Ve své nestoudnosti a hamižnosti prý Židé předčí prasata a kozy. Jsou také posedlí démony a plně v rukách nečistých sil a je nutno se jim vyhýbat jako moru a epidemii. Napsal také doslova: „ Nenávidím Židy, neexistuje žádná omluva pro úkladné vrahy Pána. Bůh Židy nenávidí a vždy nenáviděl.“ Ostatně právě  podle kázání, ve kterém Židy přirovnával ke zvířatům vznikla 7. antisemitská tiráda. Ve svém fanatickém zápalu také napsal dokonce i pojednání Proti judaizujícím křesťanům. Negativní postoj k Židům jako těm, kteří zahubili Spasitele, měl také například největší Augustinův  předchůdce a nejvýraznější osobnost rané církve Origénes z přelomu 2.a 3.století.          

 

         Příkladů z Augustinovy doby je ještě daleko víc a mnohé z nich jsou ještě odpuzující a zrůdnější. O to víc, že křesťanství i judaismus jsou monoteistická náboženství a obě tedy uznávají  stejného, jediného, všechny své děti milujícího  Boha Otce. V rámci uvedených skutečností se nám oproti  názorům a činům některých význačných Otců církve a současníkům Augustina jeho postoj k Židům a  také některé jeho výroky o nich  mohou zdát  až umírněné. A to i přesto, že i když rovnou nenavrhoval použít proti Židům přímého násilí,  většinou bohužel souhlasil s jejich diskriminací i zbavením práv a vyloučením ze státních úřadů, protože prý  jsou příkladem věčného trestu za ukřižování Ježíše Krista. Osobně jsem přesvědčený, že právě tento svůj názor by Augustin poupravil, pokud by se k tomuto bodu  někdy vrátil. Při jiné příležitosti řekl  ostudnou větu, a to, že Židy se musí pohrdat a je nutno je ponižovat, ale zároveň musí zůstat nezbytnými svědky pravdy a vítězství církve. Ovlivnil tím veřejné značně nepřátelské mínění natolik, že tamější Židy sice nepostihl přímo pogrom jako v některých jiných zemích, přesto se i jeho názorům přikládal velký význam při vzniku ideologie jejich diskriminace. Na jednom významném církevním synodu se později Augustin poměrně úspěšně zasazoval za určitá omezení a zmírňování jejich pronásledování, i když jinde ve stejnou dobu  prohlásil,  že není židovské náboženství než jediná mrtvola, jediný vápnem natíraný náhrobek. V porovnání s prohlášeními a činy jeho významných současníků a učitelů církve ale taková slova působí spíš neškodně, stejně jako jeho spíš smířlivé konstatování, že Židé byli nemocní a zachovali se ke Kristovi jako ti, kteří zaženou lékaře, který je přišel uzdravit. 

 

         Jak Augustin  formoval své názory o Židech a židovském národu jako celku je patrné například i v jeho veledíle De civitate Dei, na kterém pracoval celých čtrnáct let ( 413 – 427 ). Stačí si pozorně přečíst kupříkladu  knihy XVII. a  XVIII. a můžeme si o tom udělat svůj vlastní úsudek. V té době byl ovšem Augustinovi jistě již velmi dobře znám císařský edikt z 8. června 423, ve kterém se  říká: „Křesťanům, kteří jimi buď jsou, nebo o nichž se říká, že jimi jsou, zvláště nařizujeme, aby židům a pohanům, kteří žiji v klidu a nepokoušejí se o vyvolání bouří a o něco protizákonného, se neodvažovali činit násilí, zneužívajíce k tomu vážnosti náboženství. Neboť dopustí-li se násilí vůči lidem, žijícím v klidu, nebo uchvátí-li jejich majetek, budou po svém usvědčení donuceni nejen k náhradě toho, co jim odňali, ale k dvojnásobné náhradě toho, co uchvátili.“ Těsně před svou smrtí, dva roky po dokončení svých Retraktátů, považoval Augustin pravděpodobně po retrospektivním pohledu  na svůj postoj k židovskému národu ještě za nutné naposledy se vyjádřit k této otázce, a  tak vznikla  poslední známá práce jeho života Tractatus adversus Iudaeos. Augustin  žil a snad i umíral v přesvědčení,  že po Kristově smrti a vzkříšení církev definitivně vystřídala  a nahradila synagogy. Židovské dědictví otců  bylo bohužel téměř zcela pokřesťanštěné a Izrael  přišel o Zákon a Boží vyvolení,  přikázání i zaslíbení a všechny tyto  Boží dary převzala "právoplatně" do opatrování církev. Nebyl to dobrý krok.

 

         Kde hledat počátky často  velmi krutého a odsouzeníhodného chování vůči Židům většinou světských, ale i křesťanských autorit Augustinovy doby? Hlavní příčinou, ale i záminkou, bylo samozřejmě ukřižování Ježíše. Z pohledu Židů Galilejského rebela, buřiče a hlavně rouhače, z křesťanského pohledu Mesiáše, dávnými proroky avizovaného krále a Spasitele světa a nás všech. Kdo se tehdy zabýval faktem, že Ježíš zemřel téměř doslova podle dávných proroctví a krutá a potupná Spasitelova smrt byla tedy již dávno předpovězena proroky, že tedy bylo Boží vůlí, aby se tak stalo? Kolik  lidí  tehdy napadlo zapátrat v nedávné minulosti a zamyslet se nad tím,  komu vlastně Ježíš nejvíc vadil a koho zájmy svým veřejným vystupováním existenčně ohrožoval? Proč  tyto a desítky jiných velmi podstatných otázek okolo života, působení a smrti Žida Krista Ježíše, bylo zamlženo, nebo upraveno? Kdo a proč  potřeboval a nejvíc se angažoval v tom, aby se na Židy  pohlíželo pohledem kolektivní viny, snad největší zrůdností, kterou si člověk vůči druhému člověku mohl vymyslit? Věřím, že kdyby tenkrát  na chvíli utichla zběsilost antisemitských štvanic, v nastalém klidu by se nad takovými otázkami Augustin zamyslel. A jistě nejen zamyslel.

 

   

 

     Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Zach. 9,9)

 

         Ježíšovo prohlášení se za krále a Spasitele všech Židů, aby se vyplnila dávná proroctví,  bylo  oficiálním důvodem jeho mučednické smrti. Copak to není syn tesaře? Židovská vrchnost by snad byla ochotna tolerovat  jeho léčitelské schopnosti s evidentními výsledky, ale nic, co by mohlo ohrozit jejich postavení. Celé jeho tříleté veřejné působení,  učení i zázraky za ním strhlo velkou lavinu následovníků, Židů, kteří tak toužebně očekávali slíbeného Mesiáše z rodu Davida. Mimo samotných dvanácti vybraných učedníků putovalo s Ježíšem jistě i mnoho dalších židovských příznivců, zvědavců, možná i kritiků a  těch, kteří na Ježíše donášeli vrchnosti. Doprovázely ho také ženy, které měli na starosti stravování,  ubytování a další zabezpečení celé skupiny, například důležitá byla i starost o společné finanční prostředky. Cesty, kudy putovali, musely být pečlivě plánované a tak další museli předem vyjednávat s rabíny a dalšími představiteli synagog, kde by Ježíš mohl kázat.Evangelista Marek ( 9,38 ) dokonce zaznamenal příhodu z Kafarnaum, jak nějaký člověk, který nebyl z Ježíšova přímého okruhu, ale byl jen jeden z těch, kteří za ním šli, nebo snad jen náhodný přihlížející, začal najednou dělat nějaké mocné skutky ve jménu Krista. Učedníci se bouřili a žalovali na něho svému Mistrovi. A Ježíš ho nechal, ať tak dělá dál! Jako Žid měl mezi svými  dost nepřátel, ale mnohem více bylo těch, které jeho učení a zázraky silně zasáhly. Jeho oblíbenost mezi židovským obyvatelstvem jako celkem byla velmi vysoká a dokonce měl přátele a sympatizanty na vysokých postech včetně sanhedrinu, židovského senátu.  Mezi  jeho stoupence  patřili mimo velkého počtu Galilejců i mnozí obyvatelé Judska a také Jeruzaléma a ti všichni chtěli být s Ježíšem při jeho prorokované korunovaci na krále Židů. Jeruzalém a celé okolí bylo plné poutníků, kteří se tam sjeli na každoroční svátky Pesach a právě tento čas si Ježíš záměrně vybral pro svůj triumfální, ale i osudový vjezd do Jeruzaléma. Jako Bohem požehnaný prorok dobře věděl, jaké tam budou jeho další chvíle a co ho čeká a přesto neudělal nic, aby tomu zabránil.

 

          Mezi hlavní a nejvýznamnější Ježíšovo židovské nepřátele patřili  silní a nesmírně bohatí a vlivní saducejští aristokratičtí kněží a částečně v menší míře také farizejové. Ti ale byli s lidem více spjati a začleněni do nejrůznějších místních komunit a nesnažili se příliš vyvyšovat nad ostatní a byli tak  více tolerantní a oblíbení. Židovský zákon si vykládali plastičtěji a byli částečně přístupni i jistým názorovým změnám. Samozřejmě že i oni měli svoji vysoce konzervativní a přísnou část, ale vlivnější a nejpočetnější bylo jejich liberálnější křídlo. Ježíš sice byl „zapřísáhlý“ nepřítel farizejů, měl však pravděpodobně blíže k jejich umírněnosti výkladu a názoru na židovský zákon, než k saducejské přísnosti a tvrdosti. Zvlášť v Galileji se s farizeji velmi často potkával, zřetelně se o tom zmiňují evangelia. To, že měl mezi nimi i dost poměrně vlivných sympatizantů, dosvědčuje také fakt, že po Ježíšově  smrti povolil římský guvernér Pilát vydat jeho tělo k pohřbení právě  farizejům.  

 

          Naopak saducejové, kteří většinou pocházeli z kněžských tříd, patřili k nejvyšším vrstvám židovské společnosti a z jejich středu byl se souhlasem Říma volen velekněz. Saducejové tak měli už tradiční kontrolu všeho dění nad hlavním centrem veškerého judaismu na světě jeruzalémským Chrámem a správa takového komplexu přinášela obrovské zisky, a proto i nejhonosnější paláce ve městě patřily jim. Největší zisky jim plynuly o Pesachu, svátku nekvašených chlebů, týden trvajících každoročních židovských oslav na památku vysvobození z otroctví a útěku z Egypta. Mojžíš přikázal, aby každý Žid jednou ročně věnoval svatyni půl šekelu stříbra jako oběť pozdvihování na vykonání smírčích obřadů a tento příkaz se o Pesachu sjelo splnit určitě statisíce, možná přes milión Židů ze všech končin světa. Mince, které z celého světa přinášeli, si museli vyměnit za místní šekely a za ně si pak mohli koupit obětní zvířata. To se každoročně dělo v chrámovém komplexu a navíc bylo potřeba zajistit v nejbližším okolí těmto poutníkům ubytování a stravování. Ze zajištění těchto služeb a dalších poplatků měli elitní saducejští kněží obrovské zisky. Za to, že jim do jejich ekonomiky příliš nemluvili, zase úzce spolupracovali s Římany, kteří  tam zajišťovali pořádek a zcela jistě i oni si neoficiálně přišli na velké příjmy. 

 

         Z uvedeného vyplývá, kdo se nejvíc cítil ohrožený Ježíšem a celou jeho velkou skupinou doplněnou mnoha zvědavci, kteří s ním přišli do Jeruzaléma. Nejenom sám Ježíš, ale dokonce už i někteří z těch, kdo ho doprovází, v jeho jménu konají zázraky! Teď už nešlo na Ježíše pohlížet jen jako na neškodného sektáře! Ctihodná židovská rada  bila  na poplach.  Židovský rebel, tesařův syn z Galileje přišel hlásat konec bezpráví a brzké nastolení Božího království a  nechává se již zdravit jako Židovský král. Konečně na jasnou otázku odpověděl jasně: Jsem židovský král.  Ostatně tabulka nad hlavou každého ukřižovaného obsahovala mimo jména odsouzeného také jeho provinění a proto měl Ježíš na tabulce na kříži mimo jména také Rex Judaeorum jako oficiální důvod ukřižování.  

 

         Římský židovský dějepisec z významné kněžské rodiny v Jeruzalémě Josephus Flavius  (nar.37) popsal Galilejce jako zvláště odbojnou skupinu, která se velkou měrou podílela na mnoha židovských protiřímských vzpourách a nepokojích a nyní velká skupina těchto a jiných  nebezpečných  lidí  už sestupuje se svým vůdcem z Olivové hory! To byl důvod k rychlému jednání. Představme si, že by s ním do města přišla ještě třeba jen polovina z těch tisíců, které před časem zázračně nasytil  u Tiberiadského jezera!  Ježíš  vstoupil do Jeruzaléma a do samého centra největšího zdroje příjmů, Chrámového komplexu a  ohrozil neklidem a zmatkem, které tam vyvolal, hlavně tamní saducejskou kněžskou dynastii. Jako Davidův syn přišel vyplnit dávná proroctví a odsoudit  boháče, převzít vládu  a hlásat a vykonávat spravedlnost na konci věku. Ježíš přišel obrátit a obnovit Izrael, aby byl znovu hodný titulu: Izrael - Boží prvorozený syn. Mimo téměř jistoty, že Annášovo Římany podporované kněžské dynastii díky Ježíšovi už brzy skončí veškerá moc, vyjádřil se podle evangelisty Jana Annášův zeť Kaifáš i v tom smyslu, že pokud Ježíše nechají pokračovat v jeho působení, „všichni v něj  uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ“. Šlo Kaifášovi právě o to, nebo že ze  zničeného města by jim už neplynuly žádné zisky? Na urychleném zatčení, odsouzení a na smrti Ježíše měla tedy rozhodující podíl právě tato kněžská aristokratická rodina.  

 

         Ježíši z Nazareta v žádném případě nešlo o založení nového náboženství. To samozřejmě nebyl účel jeho pozemské mise, protože žádné jeho kroky k tomu  nesměřovaly, nevedl k ani tomu učedníky a také se o potřebě nového náboženství nikde nezmínil. Poslání dané od Boha bylo jiné. Celý obrovský efekt Ježíšova působení  dostal jeho umučením citelnou ránu a učedníci a další lidé, kteří s ním putovali a byli svědci mnoha jeho zázraků, tím byli těžce a nadlouho zaskočeni. Místo jeho smrti spíš očekávali nějaký velký a efektní zázrak, který by Božího syna třeba v poslední chvíli zachránil. Učedníci byli první dny  bezradní a většinou se báli, aby nedošlo také na ně. Jeden z nich Ježíše zradil, většina dalších se po zatčení svého Mistra zbaběle rozutekla a další „věrný“ učedník ho důsledně zapřel. Strach, zmatek i nejistota a naprostá dezorientovanost všech, kteří nyní zůstali bez svého Mistra zcela bezradní, jistě v nikom neevokovala potřebu založit nějaké nové náboženství pokřtěných. A to jistě ani hned poté, co Ježíš nebyl nalezen v hrobě, ani potom, co se po svém  zmrtvýchvstání některým lidem ukázal, hovořil s nimi a dokonce s nimi i jedl. Převratných událostí se stalo za poslední dobu tolik, že věrný učedník Petr se musel dotknout Ježíšových ran, aby uvěřil v to, co uviděl, když se Ježíš uprostřed učedníků objevil.

 

          Křesťanské hnutí začalo postupně vznikat později, výrazněji až přibližně začátkem padesátých let  Židem Pavlem a to hlásáním nové „kristovské víry“. Nejvíc iniciativy při tom projevoval paradoxně ten, který se s Ježíšem nikdy osobně nesetkal a nikdy ho ani neslyšel. Nebyl ani svědkem jeho ukřižování. Pro hledání základních kořenů křesťanského  antisemitismu je velmi důležité, že tato Pavlova víra vyžadovala  de facto zřeknutí se platnosti zjevení Boží Tóry. Pavel určil, že „Podle těla“ už Izrael není skutečný Izrael. Tento „ bývalý Izrael“ bude nahrazen těmi, kdo uvěřili v Krista. Pavlovo poselství, které se stalo  základem křesťanského teologického učení, nevychází z přímého Ježíšova učení, a smozřejmě není ani převzaté od apoštolů, naopak evangelisté prokazatelně  vycházeli z Pavla. Sám apoštol se vícekrát vyjádřil a také velmi zdůrazňoval, že mu evangelium bylo přímo zjeveno samotným Ježíšem, jím byl pověřen k hlásání a pouze toto že uznává. V listu Galatským (1,6-24) hlásá prokletí všem, kteří hlásají jiné evangelium, než jeho vlastní zjevené a mimo jiné popisuje, jak byl Bohem vyvolen už v těle své matky k tomu, aby se mu zjevil Kristus a aby o něm nesl radostnou zvěst všem pohanským národům. Dále zde Pavel říká, že poté, co se mu zjevil Kristus, nešel na radu k žádnému člověku, ani se nevypravil do Jeruzaléma k apoštolům, ale odešel zpět do Damašku a do Jeruzaléma přišel až po třech letech.

          Teprve potom se tam seznámil s apoštolem Petrem a Jakubem, bratrem Pána a přesvědčoval je, že dostal shůry pravomoc nad pohanským světem, aby jej připravoval na druhý příchod Mesiáše. Sám se zmiňuje, že ho v Kristových církvích v Judsku osobně nikdo neznal. Z Jeruzaléma odešel Pavel do Sýrie a Kilikie, působil tam jako putující kazatel a až po čtrnácti letech se vrátil zpět. Až tehdy předložil v soukromí těm, kteří jsou zvláštní vážnosti ke schválení, možná jen k nahlédnutí své vlastní učení, které hlásal pohanům. Sám ho vždy prezentoval jako evangelium, stejně jako sebe považoval za třináctého učedníka. A také se mimo jiné vyjádřil  o třech Kristových učednících a přímých svědcích jeho života, že sice jsou uznávané sloupy církve, ale nic mu nezáleží na tom, čím byli kdysi. Jeden z nich byl i Jakub, o kterém ještě bude zmínka. Pavel se tedy  považoval za toho, kterého si mimořádně  vyvolil sám Kristus a to řadu let po svém ukřižování, aby hlásal pohanům nové náboženství. Ve svém vidění pro to prý dostal pověření a logicky tedy pro hlásání toho, čím ho Kristus pověřil, nepotřebuje žádný lidský souhlas, a to ani od apoštolské rady v Jeruzalémě, v základě tvořenou některými bývalými členy Ježíšovo učednické skupiny. Učedníci, kteří Krista fyzicky zažili, ať obrací na křesťanství Židy, Pavel si vezme na starost evangelizaci u pohanů.

 

          Před svým náhlým obrácením na cestě do Damašku byl ještě jako Saul  horlivým pronásledovatelem stoupenců Ježíše po jeho ukřižování a  velmi aktivně se podílel na jejich potlačování a zatýkání. Byl osobně při kamenování Štěpána za Damašskou bránou Jeruzaléma (přibližně v roce 35-37), jednoho z prvních sedmi jáhnů prvokřesťanské jeruzalémské komunity, neohrožených hlasatelů Kristova vzkříšení a jeho kamenování Saul plně schvaloval. Ve Skutcích (8,9) je popsané Saulovo vášnivé pronásledování prvokřesťanů a jeho urputná snaha o zničení jeruzalémské církve. Kromě apoštolů se ostatní členové církve před pronásledovateli  rozutekli po celém Samařsku a Judsku, protože horlivý Saul spolu s dalšími nechtěl církev pouze potlačit, nýbrž úplně vyhladit. Sám o sobě napsal, že vynikal ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků ve svém lidu a nadmíru horlil pro tradice otců. Měl nejlepšího učitele v Jeruzalémě a to proslulého farizejského rabína Gamaliela, později dokonce údajně udržoval kontakty s velekněžskou rodinou Annáše. Měl i další velmi významné konexe nejen v židovské aristokratické společnosti, ale jako římský občan dokonce i s lidmi kolem císaře Nerona.

 

          Je zákonité, že konvertita s takovou minulostí narážel dlouhou dobu na nedůvěru, ještě nedávno jím pronásledovaní křesťané se na něho velmi často dívali jako na provokatéra a slídiče. Někteří z okruhu Ježíšových učedníků a dalších jáhnů se dlouho dívali na jeho obrácení s rozpaky a ne všichni s ním měli nejlepší vztahy. Vznikly totiž určité problémy s tím, co učil on a co učili autentičtí svědci Ježíšova života. Ne všichni učedníci a další svědci byli ochotni uvěřit tomu, že Pavel obdržel od vzkříšeného Ježíše nejen zjevení, ale hlavně poslání hlásat poselství o spáse skrze pravou víru pohanům. Velké rozdíly v názorech  měli mezi sebou například  na pokračování tradiční úcty k Mojžíšově Tóře, kterou mu zjevil Bůh. Jedním z dalších zjevných rozporů mezi židovskými učedníky Ježíše a mezi konvertitou Pavlem byl například fakt, že na rozdíl od nich přestal dodržovat zákony a pravdy obsažené v Tóře a navíc to učil i samotné Židy. Nyní se již prý nemusí podle ní řídit, ani dodržovat přikázání pro izraelský národ. Tóra měla údajně pouze dočasnou platnost, kterou definitivně zrušil Kristus svým pozemským působením. Opouští příkazy a tradice celých generací svých židovských předků, na kterých si všichni Židé tolik zakládají, nezajímá ho již  současnost, ani minulost a soustředil se plně na nebeské království. Nehledím již k viditelnému, ale k neviditelnému. Tyto a další podobně „revoluční“ názory bývalého, původně všem židovským tradicím věrného farizeje Šavla, vyvolávaly pochopitelně nejen mezi Ježíšovými původními následovníky, ale i mezi mnoha dalšími židovskými svědky jeho působení nejrůznější spory a dohady.          

 

         U Pavla i Augustina nejdeme některé paraely a souvislosti. Pavel studoval v Jeruzalémě u židovských učenců, dokonce u Gamaliela, tamního nejvzdělanějšího rabína. Také Augustin  od mládí studoval u významných profesorů, zejména později v Kartágu. Augustin řečtinu neměl rád a také jí neovládal, Pavel naopak hovořil a psal tou nejvybranější řečtinou.  Oba byli římští občané. Pavel pocházel z pravověrné židovské rodiny a stal se faktickým zakladatelem křesťanství, Augustin pocházel z polopohanské rodiny a stal se nejvýznamnějším církevním Otcem. Pavel do svého obrácení křesťany  pronásledoval, Augustin se jim až do konverze vysmíval. Pavel je autor větší části spisů Nového Zákona, Augustin Nový Zákon ve svých dílech citoval víc než třicettisíckrát, víc než kdokoli jiný. Najdeme také například mnoho podobností v jejich sugestivním líčení stěžejního bodu obrácení – hlas Ježíše na cestě do Damašku a hlas Boží v milánské zahradě. Augustin byl profesor a Pavel  rabín.

 

         Augustin převzal od Pavla velmi mnoho myšlenek a názorů, které ho velmi zaujaly a kterými se sám inspiroval - například  téma ospravedlnění milostí a další. Oba dva vynikali nad jiné obrovským zápalem po svých konverzích a  oba by si jen velmi těžko ve svém nadšení pro Boží věc připouštěli svůj případný omyl ve vyřčeném názoru. Jejich víra byla čistá, upřímná, bez postranních úmyslů, pro šíření pravé víry cestoval Augustin po celém území  Numidie v Severní Africe, Pavel evangelizoval v Malé  Asii, v Řecku a dalších zemích. Důležité je uvědomit si, že Augustinovo formování apoštolem Pavlem začalo vlastně už před a hlavně ve vrcholném okamžiku jeho konverze, u něho doma totiž na stolku ležely právě Pavlovo listy. 

 

         Nakonec ještě jednu malou zajímavost. Apoštol Jakub se před jeruzalémskou radou zbylých Ježíšových učedníků vyjadřoval velmi polemicky o Pavlově učení o spáse svojí vlastní vírou bez skutků Zákona, a také o Tóře  na rozdíl od Pavla hovořil s úctou  v duchu její trvalé platnosti. Jakubův list v Bibli, resp.jeho autorství,  bylo pro tyto a další prožidovsky vyznívající názory mnohokrát zpochybněno. Augustin možná neviděl Jakubův list v Písmu příliš rád a to hlavně pro Jakubovy výhrady vůči Pavlovo nauce. Evangelia a právě oblíbené Pavlovo listy byly jako nepochybné autority uznávané již od druhého století, přestože mezi lidmi v té době obíhalo přes 200 nejrůznějších evangelií. Ale Jakubův list byl  zařazen  po dlouholetých sporech téměř až na konec Nového Zákona, pravděpodobně proto, že kolem jeho osoby bylo dost nejasností, mimo jiné i o jeho roli po Ježíšově smrti. Utváření konečné podoby  Nového zákona provázela nelehká třísetletá cesta plná nejrůznějších komplikací a dohadů o jeho obsahu. Kompletní seznam církví schválených  knih, kterému se začal říkat Nový zákon, poprvé uveřejnil alexandrijský patriarcha Athanasius v době, kdy bylo Augustinovi přibližně třináct let.

 

         Augustin po svém obrácení, ale hlavně po svém kněžském svěcení, začal s neobyčejným zápalem studovat Písmo. Nový zákon byl, jak už bylo řečeno,  jako ucelený soubor  představen věřícím teprve přibližně dvacet let před jeho konverzí. Nemusel se tedy zabývat množstvím evangelií nejrůznějších autorů, které až dosud mezi lidmi obíhaly a mohl se tedy plně soustředit pouze na ty, které církev uznala a do Nového zákona zařadila.  Je zřetelné, že Augustin si listy svatého apoštola Pavla, ale i jeho samého brzy velmi oblíbil a jeho dílo nás o tom dostatečně přesvědčuje. Názor Pavla na židovský národ a jeho roli při Ježíšově tragickém konci Augustina  ovlivnil a v mnohém inspiroval. V Pavlových listech poznáme na toto téma  mnoho podobností s pozdějšími názory a vyjádřeními Augustina, ten používá dokonce i obdobná podobenství, i když v jiných souvislostech.  Kupříkladu Pavel přirovnává křesťanskou církev k větvi, naroubované k olivovému kmeni židovství. Jím nejsilněji ovlivněný Augustin se zase bohužel vyjádřil o  Židech zodpovědných za smrt Ježíše jako o uschlé větvi na kmeni patriarchů.  Jeho postoje k židům ale opravdu můžeme vcelku považovat pouze za  umírněné, zvlášť v kontextu s některými uvedenými názory jeho současníků a postoji  velké části tehdejší společnosti.

         U neobyčejně horlivého, a obzvlášť ve věcech víry a postavení církve nekompromisního hlasatele, kterému elán zapáleného konvertity zůstal po celý život, je to v této otázce alespoň trochu pozitivní zjištění.

 

 

                                                                                                                                     M.Č.