Křížová cesta svatého Augustina
Křížová cesta v životě sv.Augustina
Pán Ježíš přijal vůli svého Otce a podstoupil Křížovou cestu, aby nás svou
smrtí vykoupil.
Svatý Augustin vyslyšel Boží volání a prošel cestu svého života proto, aby
nám o tom vydal svědectví.
I. Ježíš odsouzený na smrt „Pozdě jsem si tě zamiloval“
Velké dílo šíření křesťanství v severní Africe je odsouzeno k smrti. Svatý Augustin s obrovským, jedinečným zaujetím a neúnavnou pracovitostí pro Boží věc dovedl křesťanství v této části světa až k vrcholnému rozkvětu. Nyní, na sklonku svého života mu je souzeno aby byl svědkem, jak třistaleté budování severoafrické církve krvavě likvidují Vandalové. Umírající světec musí být svědkem vyvražďování desetitisíců křesťanů, plenění chrámů a klášterů, kterých většinu pomáhal sám zakládat. Pár týdnů před svou smrtí zažívá zřeknutí se víry mnohých mučených, útěky kněží od svěřených věřících, strach, hrůzu a rezignaci, sebevraždy těch, které sám pokřtil. V okolí obleženého biskupského sídla v Hippu leží mrtví a ranění obránci města a Augustin vidí nespočet křesťanů, odvlékaných barbary do otroctví. Písčitá zem je prosáklá krví zástupů padlých obránců, nářek, zoufalství a beznaděj, exodus těch, kteří zázrakem přežili. Celá Augustinova církev, celé jeho obrovské dílo, kterému věnoval víc než půl života a kterým se zařadil mezi nejvýznamnější otce západního křesťanství, se v severní Africe blíží k zániku.
II. Ježíš přijímá kříž „Miluj a dělej co chceš“
Jen čtyři roky po přijetí křtu trval Augustinův poklidný život. Nesmírně horlivý konvertita se vrátil domů do Thagaste a v rodném domě zakládá s dalšími novokřtěnci a přáteli bratrskou komunitu. Každá jeho myšlenka, každé napsané slovo nyní patří především Bohu. Nalezl nevýslovné štěstí v rozjímáních, společných modlitbách a chválách a celá bratrská komunita žije nadšeným, ničím nezkaleným životem šťastných bratří. Augustin si ani na chvíli nepřipouští myšlenku, že by snad toto společenství plné radosti a souladu s Bohem měl někdy opustit. Už nikdy nechtěl žít jiný, než tichý, rozjímavý způsob života, důvěrný hovor s Pánem je mu vším. Je přesvědčený, že jeho dosud prožitý neklidný život plný vnitřních zápasů je už jen minulostí. Ale Bůh s ním má zcela jiný plán a bez jeho naplnění by svět nikdy nepoznal světce Augustina. Věhlas jeho komunity už dávno přesáhl rodné město a při jedné návštěvě bohoslužby v přístavním městě Hippo Regio je poznán několika věřícími ve chvíli, když místní biskup mluví o potřebě nového kněze. Za mnoha nadšených výkřiků je jimi Augustin dotlačen až k biskupovi a ten mu záhy uděluje kněžské svěcení. Zpočátku zarmoucený a nešťastný, přesto poznává v návštěvě bohoslužby Boží řízení, pokorně se před ním sklání a přijímá svůj kříž. Všechny své osobní plány na místě obětoval potřebám Církve.
III. Ježíš padá poprvé pod křížem „Mluv k mně a cestu mi ukazuj!“
Přijetím kněžství musel svatý Augustin navždy opustit myšlenku života v ústraní. Během pár okamžiků se mu změnil celý život. Zaskočený takovou změnou svého života žádá svého biskupa o čas, který by mohl věnovat studiu Písma a další přípravě na tak zodpovědný úkol a dostává ho pod podmínkou, že musí být biskupovi kdykoli k dispozici. Největší část každého dne nyní věnuje Augustin intenzivnímu studiu Písma, v jehož znalosti sám přiznává nedostatky. S velkými obtížemi a sebezapřením je nucen se postupně smiřovat se skutečností, že se již nikdy nevrátí mezi své přátele do komunity v Thagaste a prosí Svatého Ducha o pomoc. Jen velmi pomalu, krůček po krůčku se pak pokouší starého biskupa přesvědčit o prospěšnosti založit bratrskou komunitu i v biskupském městě. Ten nakonec s výhradami a mnoha podmínkami souhlasí a tak kromě náročné kněžské služby a apoštolské činnosti Augustin velmi intenzivně pracuje na založení své druhé komunity. Vedle pečlivých příprav každodenních kázáních, mnoha křtů, výuky katechumenů, rozsáhlého studia a široké pastorační činnosti se mu to nakonec podaří a stává se tak ještě představeným nově založeného kláštera, pro který sám s velkou svědomitostí sepisuje první řeholi.
IV. Setkání s matkou „Byla služebnicí služebníků tvých.“
Tři setkání svatého Augustina se svojí matkou Monikou měla na jeho pozdější život podstatný vliv. První takové setkání ale bylo jen velmi hlubokým zklamáním horlivě zbožné matky po návratu svého syna ze studií v Kartágu. Domů si přivezl nejen družku a dvouletého syna, ale stal se i přesvědčeným bludařem. Augustin plně přijal učení manichejských bludařů a stal se jejich nadšeným a radikálním stoupencem. Zoufalá a nešťastná matka nakonec ještě více zintenzívnila své modlitby za svého syna, ale na vysněný okamžik jeho obrácení musela čekat ještě celých jedenáct let. Přesto byly i tyto léta Augustinova bloudění Božím řízením, jak sám později poznal a po své konverzi se nakonec z něho stal erudovaný manichejský odpůrce.
Druhé velké Augustinovo setkání s matkou se odehrálo v Miláně, kam za ním po dlouhé strastiplné cestě po moři z Kartága dorazila. Náhlé, nečekané a zprvu asi i rozpačité shledání s matkou mělo nakonec na Augustinovu rozpolcenost velký dopad. Jeho manichejství už bylo minulostí, přesto nebyl schopen sám rázně ukončit svůj dosavadní život. Měl ještě příliš mnoho starých zvyků, přátel, názorů i zájmů. Monika usoudila, že bez jejího energického zásahu syn bloudit nepřestane a pravého Boha nikdy nenajde a začala rázně jednat. Během krátké doby se tak Augustin navždy rozchází s družkou a přehodnocuje své mnohé dřívější postoje k životu. Díky matce poznává i biskupa Ambrože a nakonec se stane jeho obdivovatelem. Pozdější osobní setkání s ním má pro Augustinovo velké obrácení a jeho další život zásadní význam.
Posledním mimořádným setkáním byly vzájemné důvěrné rozhovory syna s umírající matkou v Ostii. Ty byly vyvrcholením vzájemného duchovního poznání, které začalo už při společné přípravě na Augustinův křest v Cassiciacu. Nyní už spolu hovořili jen jako dva výrazně zapálení křesťané, šťastná matka na konci svého poslání a syn na začátku nového života. Poslední chvíle života matky prožili oba ve vzdálení se všemu hmotnému nejhlubší možnou kontemplací, která vedla až k jejich vytržení. Nic světského pro ně už nemělo nejmenší význam. Matka během těchto rozmluv někdy ztrácí vědomí a Augustin je přesvědčený, že v těchto okamžicích už skutečně rozmlouvá s Bohem. Devět dní její nemoci před konečným vydechnutím trvaly tyto jedinečné okamžiky nejtěsnější vzájemné duchovní blízkosti.
V. Šimon pomáhá s křížem „Nejlepší služebník je ten, který se snaží to, co od tebe slyší, sám také chtít.“
V obou dílech Augustinova života před a po konverzí mu nepřetržitě pomáhá Boží milost. V první části se taková pomoc může zdát naprosto opačná, než za co se modlí matka a jen vševědoucí Bůh ví, proč musí Augustin jakoby promarnit jedenáct let života bludařením. Bůh určil, kdy nadešel ten pravý okamžik odchodu od manichejců a teprve tehdy se milost Boží jakoby spojuje s třicetiletým kvantem modliteb matky za syna. Síla spojení Boží milosti s přijatými modlitbami se pak už brzy projevila na Augustinově mimořádném a trvalém zápalu pro Boží věc. Vedle zásadního významu vroucích modliteb matky mu jeho kříž cestou ke konverzi pomáhají nést i mnozí opravdoví přátelé, ať již věrný Alypius, jeho následovník v obrácení a pozdější biskup v Thagaste, nebo Possidius, Augustinův žák a druh v dobrých i zlých dobách, jeho první životopisec a také biskup. Je to i Romanianus, který pomáhá Augustinovi hmotně v dobách jeho studií, biskup Ambrož, kterého milost Boží doslova postaví do cesty bloudícího. Konečně je to od Boha již bezvýhradně přijatá ničím neotřesitelná víra, která mu tak významně pomáhala při evangelizaci a obhajobách víry v severní Africe.
VI. Veronika podává roušku "Její modlitby vystupovaly před Tvou tvář"
Kolikrát v době Augustinova mládí a dospívání podala Monika synovi roušku a kolikrát jí popuzeně odmítnul! Chtěl jít svojí vlastní cestou, nechtěl být na matce závislý. A přece každé takové odmítnutí pomoci v něm zanechává pocit ještě silnějšího pouta k té, která ho tak nesmírně miluje, ale který se jí to bojí dát najevo. Krátké chvilky uspokojení a vyrovnání na jeho neklidné cestě za pravdou jsou osvěžující rouškou, kterou mu nepřetržitě až do konverze vyprošuje matka. Spolehlivou úlevou pro často fyzicky i duševně velmi unaveného Augustina je vždy působení Ducha svatého, které si s vděkem po svém obrácení plně uvědomuje a úlevou a povzbuzením mu jsou i jeho dílčí úspěchy v budování Božího státu. Osvěžující rouškou mu je plný kostel dychtivých posluchačů jeho kázání, ale také hluboké rozjímání se Stvořitelem.v klidných okamžicích noci. Vzpruhou často nesmírné únavy mu je každý nový pokřtěný i biřmovanec, každý zbloudilý ve víře, který se vrátil. Pomyslnou rouškou mu je každé dokončené pojednání a spis, každý v bratrské lásce ukončený spor v církevních společenstvích. S velkou radostí a díkůvzdáním přijímá zprávy o přijímání jeho mnišské řehole i dalšími laickými společenstvími i o ukončení mnoha dosud přežívajících zbytků pohanských kultů a zvyklostí. Rouškou poskytující chvilkovou úlevu v těžkých byly Augustinovi i vzpomínky na místo svého dramatického obrácení i do Cassiciaca, místa duchovní souhry a vzájemných exercicií před přijetím křtu.
VII. Ježíš podruhé padá pod křížem „ Šťastný ten, kdo tě pozná “
Mnich, kněz a pozdější biskup nezná při své práci odpočinek. Často několikrát denně káže, křtí a zpovídá, přednáší, veřejně diskutuje, bojuje s heretiky a zakládá nové kláštery. Ve státních záležitostech jedná s vojevůdci a významnými politiky a jen s největším úsilím alespoň částečně sjednocuje odštěpené věřící, promlouvá na důležitých shromážděních lidu. A v každé ušetřené chvilce usilovně píše. Píše po nocích a místo odpočinku neúnavně skládá své mimořádné myšlenky do často nebývale obsáhlých děl, na kterých pracuje celá léta. Častokrát se v noci budí z neklidného spánku, aby na tabulku zaznamenal myšlenky, které do rána nechce zapomenout. Velmi ho vyčerpávají i malicherné občanské spory, které musí jako biskup rozsuzovat, trápí se nad zatvrzelostí mnoha odpůrců křesťanství. Bez ohledu na únavu a přeplněný denní program nikdy neodmítnul radu, pomoc nebo útěchu tomu, kdo za ním v kteroukoli hodinu přišel, ať byl jakéhokoli vyznání a postavení. Často padá únavou i pod tíží přijaté zodpovědnosti za splnění mnoha velmi vysokých cílů pro další rozkvět církve v diplomatických jednáních se státními úředníky.
VIII. Ježíš napomíná plačící ženy „Bez tebe umírám a jenom vzpomínkou na tebe se obnovím“
Jak často musel svatý Augustin během svého kněžského života napomínat lidi bojácné, hříšné, zbabělé, bludaře ale i mnohé pověrčivé křesťany! Napomíná věřící například před přežívajícím praktikováním pohanského kultu hlučných pitek na hrobech mučedníků, napomíná soudce k mírnosti při udělování trestů pro dopadené donatistické násilníky. Bez náznaku strachu a přehnaného respektu neváhá napomenout všemocné zástupce římského císařství v Africe proti kořistění a olupování domorodého obyvatelstva. Domlouvá spolubratrům při drobných rozepřích a nedorozuměních, k jednotě v Bohu napomíná i schizmatiky, kterých je v Numidii velké množství. Napomíná obránce biskupského města k odvaze a nezlomné víře v dobrého Pána při obléhání krutými Vandaly a až do poslední chvíle káže proti lidské zbabělosti. Píše stovky dopisů, ve kterých napomíná adresáty především k jednotě a upevnění ve víře, neustále vyzývá k vzájemnému usmíření a společné práci na Boží vinici. Neustále vštěpuje svým věřícím, že jakýkoli jejich skutek má smysl jen tehdy, bude-li konán ve jménu Boha a pro Boha. A s velkou pokorou také napomíná i sám sebe, vždy když si uvědomí, že se nechal příliš unést sebeuspokojením z dočasného dílčího úspěchu své práce.
IX. Ježíš padá pod křížem potřetí „Pane, ty mě znáš, ty víš, co ve mně je a jaký jsem.“
Hned po svém vysvěcení přijímá Augustin od biskupa velmi odpovědný úkol bojovat s bludaři, agresivními donatisty, manichejci a dalšími sektami a odštěpenými skupinami věřících za prvokřesťanskou jednotu. Už rok po přijetí tohoto úkolu s velkým přehledem poráží pečlivě nastudovanou argumentací ve veřejné diskuzi proslulého manichejce Fortunata. Současně se svědomitými přípravami na tuto konfrontaci začal Augustin sepisovat své veledílo Komentáře k žalmům, které plně dokončí až po neuvěřitelných 28 letech vyčerpávající práce. O rok později už přednáší desítkám učených biskupů na konferenci v Hippu, ještě předtím ale stačil sepsat proti manichejcům důležité pojednání. S přijetím biskupské hodnosti na sebe bere mnohé další úkoly a za svým posláním cestuje stovky kilometrů vysilujícím africkým žárem, zároveň dokončuje své obsáhlé dílo proti představiteli manichejců Faustovi. Přednáší na koncilu v Kartágu, ale současně i jedná s donatistickým biskupem Fortuniem a navíc každý volný okamžik věnuje psaní. Účastní se nejrůznějších synod po celé Numidii a na většině z nich předsedá. Nový blud přichází z Británie a Augustin okamžitě reaguje vášnivou obhajobou katolictví. Sepisuje proti Pelagiánům mnohá pojednání a významně se podílí na tom, že papež Inocenc nakonec potvrzuje odsouzení bludařské učení mnicha Pelagia. Obdobně bojuje s velkým zanícením proti dalšímu bludu Ariánství. Teprve pět let před svou smrtí určuje už velmi unavený Augustin svého budoucího nástupce a přenechává mu alespoň některé úřední povinnosti.
X. Ježíš zbaven šatu " On přišel na zem, aby přijal naši smrt, smrt stvořeného člověka"
Augustinovo bloudění životem má skončit spojením božského přání a vnitřního dozrání hledajícího na cestě vedoucí k jeho konverzi. Dosud byl oblečený ve staré zvyky, hříchy a špatné sklony. Povýšenost, pýcha na dosažené úspěchy, vznětlivost, egocentrismus i nezdravé sebevědomí a další nedokonalosti člověka bez Boha tvořily dohromady ošacení, které ho nesmírně tížilo. Nakonec dospěl ve svém vývoji postupného poznávání pravdy až tak daleko, že si již mnohé své nedokonalosti uvědomoval, přesto dlouho váhal zbavit se takových šatů. Nebyly mu už příjemné, ale byl na ně už léta zvyklý. První krok ke zbavení se starých šatů bylo pro Augustina definitivní zavržení základního manichejského dogmatu o dvojí podstatě, zlé a dobré. Až po jedenácti letech svého manichejského působení dospěl působením svatého Ducha k poznání, že existuje jediná možná podstata a tou je Dobro, tedy Bůh. To byl nejpodstatnější prvek počátku Augustinova obrácení. Pak už je plně v působení Boží milosti vedoucí až k vrcholné scéně jeho života v milánské zahradě. Tam ze sebe obrazně strhává staré šaty, tam stojí nahý před Bohem, aby mu ani nitka starého života nezůstala při přijímání nového. Dlouhá zářivě bílá tunika, kterou měl později na sobě při přijetí svátosti křtu, byla pro něho proto daleko víc, než jen symbolem.
XI. Ježíše přibíjejí na kříž „ Z lásky k tvé lásce toto dělám“
Stejně jako hřeby v Kristově těle bolí Augustina každý jednotlivý problém v církvi, směřující k nejednotě církve. Každou rozepři, každý osobní zájem nad zájem Boží, netoleranci a rivalitu mezi Božím lidem vnímal jako nový hřeb do těla církve. Bolestně ho trápila nejednota církve, zpochybňování platnosti svěcení některých kněží a biskupů a také různá protiřímská hnutí, která sebou strhávala i mnohé křesťany.Každý individuální útok proti křesťanství chápe jako další ránu do rozedraného těla Krista a každý nový proticírkevní směr vnímá jako krutou osobní bolest. Velká většina Augustinových děl vzniká hlavně na základě momentálních problémů církve jako reakce na konkrétní skutek, nebo dění, se kterým je nutno rychle se vypořádat a to i za cenu jakýchkoli osobních obětí. Jestliže je přesvědčený, že je potřeba okamžitý osobní zásah, káže na shromážděních, přemlouvá, zapřísahá. Pokud se díky jeho spisům nebo spontánním vystoupením podařil problém zmírnit, nebo dokonce vyřešit, je šťastný a své chvilkové uspokojení pokládá Bohu jako oběť díků. V opačném případě prožívá v souladu s utrpením přibíjeného Ježíše podobná duševní muka jako On. Přestože svatý Augustin nezemřel jako mučedník, byl ochoten tuto oběť pro Boží věc kdykoli podstoupit.
XII. Ježíš umírá na kříži „Mluv k mně a cestu mi ukazuj"
Augustinovi citelně ubývají síly, které bez ohledu na své potřeby dosud obětoval Božímu dílu. Tisíce kilometrů apoštolských cest po žhavém písku severní Afriky, neustálý nedostatek spánku, trvalé nervové vypětí se správou diecéze a mnohé další okolnosti se významně podílely na jeho rozhodnutí jmenovat svého nástupce a alespoň částečně se stáhnout do ústraní. Cítí, že některé jeho dřívější tvrzení, přesvědčení a názory bude muset poopravit vzhledem ke svým novým teologickým poznatkům a proto se pouští do své poslední obrovské práce. Obětavě sepisuje komentovanou bibliografii svého celoživotního díla a tato sebereflexe je už pro něho nesmírně vyčerpávající. Půl roku před svojí smrtí přichází nejtvrdší zkouška jeho víry. Sídelní biskupské město Hippo je obleženo Vandaly, za kterými zůstává spálená a vyrabovaná jižní Evropa. Do dosud odolávajícího města přeplněného běženci, kteří si na poslední chvíli zachránili holý život, doléhá křik, zoufalý pláč a pach spálené země. Nemoci a infekce se rychle šíří mezi hladovými a raněnými obyvateli a už je jen otázka času, kdy město před barbarskými kmeny kapituluje. Augustinem zakládané kláštery a kostely jsou vypalovány a bořeny, kněží a řeholníci jsou odvlékáni stejně jako ostatní obyvatelé do otroctví, mučeni a hromadně vražděni. Zdrceně vnímá všechny hrůzy a hlavně důsledky této katastrofy a nesmírně tím trpí. Velmi často pláče ne strachy, ale z reálné vize zániku severoafrické katolické církve. Ve třetím měsíci obležení onemocněl a jeho nemoc se prudce zhoršovala. Vrozená plicní slabost a téměř nepřetržité vysoké horečky mu už nedovolují vstát z lůžka a fyzické utrpení mu násobí utrpení duše. Umírající Augustin v slzách a bolestech poznává, že jeho čtyřicetiletá usilovná práce na vinici Pána je pro tuto část světa definitivně ztracena. Poslední slova, která v slzách ve chvílích smrti četl, byly Davidovy kající žalmy.
XIII. Ježíš na klíně své matky "Mohl sestoupit z kříže, ale zvolil si vstát z hrobu"
Všechno, co člověk dělá bez zřetele na Boha, dělá bez jeho požehnání a tedy ve skutečnosti proti Božím záměrům. Kdykoli třeba jen na chvíli ze svého jednání Boha vyloučíme, jednáme už z pohnutek zla. Třetí možnost není, tak by se dal velmi zjednodušeně vyjádřit životní názor křesťana Augustina. Lidské sklony, nadání, zájmy i vášně, které využívá člověk jen pro svoje pozemské blaho, vidí jako nežádoucí a nebezpečný odklon od Boha, dokonce jako konkurenci Stvořiteli. Celý křesťanský život Augustina se řídil tímto jeho základním přesvědčením a podřizoval mu veškeré své myšleni a projevy v ústní i písemné formě. I když se ke konci života vrací ke svým dílům a některé myšlenky v nich se snaží mírně přepracovat nebo je lépe objasnit, na tomto svém životním krédu nic nemění a s ním také umírá. S přibývajícími roky ale postupně slábne jeho často až ohnivá zarputilost, tvrdost, nezřídka i nedostatek tolerance, se kterou hájil křesťanství jako jediný prostředek ke spáse. Ofenzivním a neústupným bojovníkem až do posledního dechu ale zůstal proti všem schizmatikům a heretikům a v boji proti nim se vydal ze všech sil až do krajnosti. Bůh mu nebyl jen cílem jeho života, byl jím život sám. Teď už jen klidně leží na klíně církve, své druhé matky.
XIV.Ježíše ukládají do hrobu „Je totiž jedna radost: Tobě sloužit, nečekat odměnu. Radostí jsi pouze Ty.“
Ježíš byl uložen do hrobu, aby tak v úplnosti dokončil své lidské poslání. Brzy se vrátil ke svému nebeskému Otci, aby připravil věčný život všem, ve kterých je opravdová láska. Mezi nimi má jistě své místo i svatý Augustin, jehož myšlenky už šestnáct století významně ovlivňují učení církve. S nejvyšším zápalem hledal velmi dlouho pravdu na cestě plné omylů, zklamání a pádů, aby jí jednou se stejným zaujetím šťastného nálezce ostatním nadšeně hlásal a důsledně obhajoval. Žil neklidným životem a v neklidné době umíral jistě jinak, než by si sám přál. Uložení jeho těla do hrobu byla jen krátká zastávka, odpočinek unaveného světce před bránou nebe. Jeho pozemské dílo je nesmrtelné, stejně jako už mají věčný život ti, kteří se podle jeho učení řídili. V duších věřících a celé církve vystupuje Augustin stále stejně živě jako před mnoha staletími a jeho vliv a učení se dokonce rozšířilo i do dalších oblastí, které působí na život člověka. K nebeské bráně tak za ním v oprávněném očekávání stále proudí nekonečný dav duší, které svým učením ovlivnil.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl
