Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Svatý Augustin – od žáka k profesorovi 

                             Na podzim roku 361 vešel sedmiletý Augustin Aurelius, syn matky Moniky a otce Patricia, poprvé ve svém životě do školy. Bylo to v Tagaste (dnes Souk Ahras v Alžírsku), městě, ve kterém se narodil a kde žil se svými rodiči a dvěma sourozenci. Augustinovo rodné město nebylo velké, ale v jeho době to byla důležitá severoafrická křižovatka hlavní cesty vedoucí z jižních krajů horké Sahary přes město Teveste (Thébessa) na sever k  přístavu Hippo Regio (dnešní Anaba) u Středozemního moře, a severní spojovací cesty mezi vzdáleným Kartágem na východě a Gibraltarským průlivem na severozápadě Afriky. Tím, že město stálo na významné křižovatce obchodních cest, proslulo především jako rušné město obchodu, tržišť a místo odpočinku kupců na dalekých cestách. Ve vzdálenosti přibližně jedné a půl hodiny jízdy na koni z  Tagaste směrem na jih bylo za Augustina další významné starobylé město Madaura (dnes M´Daourouch). Téměř všechna jmenovaná města měla zásadní vliv buď na formování jeho života v dětství a dospívání, nebo byla později svědky jeho neúnavné pedagogické práci v dospělosti.

        Výchova dětí sice měla v pátém století zvlášť v Africe svá určitá specifika, přesto však rozhodně nelze říci, že dnešní výchovné i vzdělávací prostředky mnoha států současné Afriky jsou vůči tehdejší době nesrovnatelně jiné a lepší. Vzdělávání nebylo povinné a muselo se platit a dívky do školy nechodily vůbec. Na vyučovací hodiny docházeli chlapci často velmi nepravidelně především podle finančních možností rodičů (ti ovšem velmi často učitelům za výuku svých dětí dlužili, a místo zaplacení školného koncem školního roku prostě zmizeli, což jednou osobně pozná i Augustin jako učitel v Římě) a běžně se například stávalo, že pokud žák nemohl z nějakého důvodu na vyučování přijít, posílali za něho rodiče často jiného sourozence. Výchova svých malých potomků byla rodiči většinou ponechaná jen jejich sourozencům a ulici, a to samé platilo i pro jejich domácí přípravu na školu. V době Augustina byla u dospělých naprosto běžná neznalost základů psaní a čtení u mužů, a u žen byla negramotnost téměř stoprocentním pravidlem, takže i kdyby se případně matky malých školáčků chtěly na domácí přípravě dětí podílet, nebylo by to možné. V podstatě se tedy děti až do určitého věku do školy nepřipravovaly vůbec a podle toho také školní výuka vypadala. Otcové se do výchovy, stejně jako do mimoškolní činnosti svých dětí nezapojovali vůbec, a taková byla i situace v rodině, kde vyrůstal Augustin. Jeho otec Patricius hovořil domorodou punštinou a přestože byl jeden z deseti členů rady města Tagaste, znal jen naprosté základy oficiálního úředního latinského jazyka. Pozdější světice, Augustinova matka Monika však byla úplný analfabet, to znamená, že nedokázala přečíst nebo napsat ani řádku.

             Africká škola v římském impériu pátého století se svým vzhledem příliš nelišila od mnohých podobných současných škol v zapadlých koutech Afriky, jaké můžeme spatřit i dnes alespoň na záběrech především z misií. Děti, které jezdí na různé letní tábory si mohou připodobnit vzhled tehdejší africké třídy, kde se učil i malý Augustin, jako dvě tři řady hrubých nízkých prkených sedaček, na kterých sedávají při večerních poradách s náčelníkem tábora. Sedačku v tehdejší třídě tedy tvořily dva nízké špalíky spojené hrubým prkénkem. Stolky žádné neexistovaly a malí chlapci se učili psát písmena většinou na dřevěné destičce položené na klíně, popřípadě na nízkém sedáku před ním, pokud na něm zrovna nikdo neseděl. Často však děti seděly kolem učitele jen na holé zemi na hrubých lýkových rohožích. Místo na takovou třídu se vybíralo mezi čtyřmi vhodnými stromy, kam se zavěsila hrubá a většinou už nepotřebná potrhaná plachta, která měla žáky chránit před prudkým sluncem, nebo častým přívalovým deštěm. Učitel (byli to samozřejmě jen muži) po celou vyučovací dobu stál a na dalším stromě měl přibitou dřevěnou desku, na kterou psal, kreslil a názorně předváděl. Někdy třídu tvořilo několik trámů postavených do podoby dnešních pergol na některých našich zahradách. Teprve větším dětem bývalo umožněno postavit si s učitelovou pomocí jakousi větší prkenou kůlnu, jaké známe z některých  vesnic, jejíž střecha opět tvořila plachta, která se kvůli často nesnesitelným vedrům dala podle potřeby odkrývat. Místo dveří bývala zavěšena síť proti moskytům a jinému hmyzu. Délka vyučovací hodiny se odhadovala podle slunce, respektive podle jakýchsi primitivních slunečních hodin, které tvořil klacek zapíchnutý v zemi.

           Výchovné metody byly v rodinách i školách velmi podobné. Nepostradatelným a věrným pomocníkem, a také velmi často užívaným výukovým prostředkem každého učitele býval ohebný prut. Malé africké děti byly vždy nesmírně temperamentní a zvlášť na zapadlých vesnických školách při výuce často jen velmi těžko chápou smysl potřeby určité soustředěnosti a ukázněnosti, takže na hlučící a neustále pokřikující a smějící se klubko nezvladatelných chlapců platila především rákoska, kterou učitel často ani nedával z ruky. Přestože Augustin o svém otci píše ve svých Vyznáních, že byl prchlivý a vzteklý, pravděpodobně nikdy své děti nebil, a tak jeho sedmiletý synek ve škole možná vůbec poprvé v životě poznal výprask lískovkou až od učitele. Ostatní stejně staří chlapci ze třídy byli většinou na podobné domluvy prutem i jinak zvyklí z domova, takže jim učitelův výprask za zlobení nebo za nedostatky v učení často vůbec nevadil. Ti nejdrzejší se naopak trestajícímu učiteli často ještě vysmívali. Cestou ze školy se pak mnohokrát chlubili, na kom je učitelova domluva více vidět a kdo má po jeho exekuci více rudou kůži.

       Malý citlivý Augustin, nezvyklý a překvapený takovými z jeho pohledu velmi brutálními metodami, nesl tyto časté tresty nesmírně těžce a ještě po více než čtyřiceti letech na svá první školní léta a na výchovné metody učitelů vzpomíná s hrůzou a skutečným odporem. Byl vždy poměrně malé a hubené postavy a svojí silou se nikdy nemohl rovnat svým spolužákům, od malička zvyklým na těžkou práci doma, na polích, v lesích, sadech a podobně, kdy museli pomáhat rodičům. Augustin byl těchto prací jako dítě ušetřený, a také i z toho důvodu mu chyběla větší fyzická síla a odolnost. Klukovským pranicím se pokud možno raději vyhýbal, protože při nich vždy prohrával a odcházel z nich nešťastný, pokořený a s pláčem. Později v sobě naštěstí objevil dar nesmírné výmluvnosti, takže se z mnoha pro něho nebezpečných a nepříjemných situací dokázal nejrůznější „diplomatickou“ argumentací vymluvit a odejít bez boje.

         Pokud však ve škole zlobil, nebo neuměl látku, jeho mnohomluvnost na učitele většinou vůbec neplatila a dostal prutem jako ostatní chlapci. Jeho fyzických trestů se skutečně nesmírně bál a zároveň se vždy po něm před ostatními chlapci cítil nesnesitelně ponížený a velmi nešťastný. Čím více však po takovém trestu plakal, tím více se mu ostatní kamarádi smáli a tím více se mu jeho trauma zvětšovalo a prodlužovalo. Školu i svého učitele začal nenávidět, stejně jako skoro všechny předměty, které se tam učil, ať to byla latinská a řecká mluvnice, abeceda, nebo počty. Mnohé třídní zákazy a požadavky kantora se mu odmalička zdály nesmyslné, nebo nedůstojné, a často býval za jejich nesplnění, nebo porušení bit. Když mnohokrát přišel ze školy za smíchu ostatních chlapců v pláči a naříkání domů, a stěžoval si na učitele a rodičům ukazoval své modřiny v domění, že ho politují, otec i matka se jeho dětskému neštěstí většinou ještě smáli. Tehdy dosahovala jeho žalost vrcholu a v tu chvíli nenáviděl nejen školu, ale i rodiče a celý svět a někde schovaný se úpěnlivě modlíval se k Bohu, aby učinil, že druhý den už nebude ve škole bit. I na uvedenou situaci, kdy se rodiče jeho bolesti a žalu místo lítosti posmívali, si po mnoha desetiletích ještě s pocitem pokoření jeho tehdejší dětské důstojnosti, domnělé nespravedlnosti a ukřivděnosti veřejně stěžuje a o celém tehdejším školským a výchovném systému hovoří s opovržením.

     Jestliže v něm někdy byl pocit určitého provinění, nebo naopak ukřivděnosti a nespravedlnosti, většinou se ho bohužel po celý život nedokázal nezbavit, a často si sám takové nepříjemné vzpomínky vyvolával a sebelítostivě si je znovu připomínal. Jednou si tak ve svém klášteře vybavil jedno staré domnělé příkoří a nepochopení rodičů pro jeho utrpení a svůj příběh vyprávěl několika nejbližším spolubratrům. Před dávnými léty se jako dítě v rodném Tagaste zúčastnil velké klukovské bitvy mezi dvěma znepřátelenými pouličními partami. Nebojovalo se jinak, než na poli za městem kameny a po boji si mnoho chlapců přineslo domů různé krvavé šrámy, boule a další menší úrazy. Augustin přišel domů špinavý, zválený a především s krvácející ránou a velkou boulí na hlavě od nepřátelského kamene. Od rodičů a především od matky očekával ošetření, konejšení a vůbec účast s jeho zraněním, ovšem rodiče si ho doma vůbec nevšímali a jeho zranění nikdo doma nevěnoval žádnou pozornost, přestože jí svým chováním a upozorňováním snažil na sebe upoutat. Kdyby si nakonec pozdě večer nevšimla jeho krvácející rány jeho sestra a nezavolala matku, chlapcova zranění by si nikdo doma nevšiml. Tehdejší nevšímavost obou jeho rodičů v něm opět zanechala na dlouhá desetiletí pocit lítosti, které se nedokázal zbavit.  

        O co méně měl Augustin fyzické síly, o to více v sobě objevil výmluvnosti, chytrosti, ale také i typické africké mazanosti a vychytralosti. Malého chlapce jak už bylo naznačené, nikdo nevedl k nějaké svatosti a ke vzoru pro ostatní děti a mládež. Byl naprosto stejný jako jeho vrstevníci; tedy jako ostatní děti si vymýšlel, stejně lhal a také i jako jiní chlapci například při hrách podváděl a nechceme-li nazvat jeho tajné návštěvy spižírny rodičovského domu dětskými krádežemi, tak z ní mnohokrát tajně brával tajně různé potraviny a dobroty, které nosíval do své party, aby si v ní získal alespoň trochu respektu, uznání a udržel si svojí jistou oblibu mezi kamarády. Už tehdy se v něm začal silně projevovat jeho celoživotní pragmatizmus, smysl pro praktické a promyšlené jednání s cílem přinést mu určitý okamžitý užitek, nebo pozdější podporu jeho jednání a úmyslu. Je nutno spravedlivě podotknout, že po přijetí víry v jeho hluboké dospělosti této své podstatné vlastnosti využíval už jen naprosto nezištně a vždy jen ve prospěch své církve. Později jako biskup na tyto své dětské hříšky, drobné podvody, různé dětské lsti, úskoky a různá neregulérně získaná vítězství při dětských hrách vzpomíná s nesmírně přísnou sebekritikou a lítostí, především proto, že tak prý vlastně podváděl vševědoucího Boha.

     Pomocí nejrůznějších „úplatků“, které doma brával, se malému Augustinovi často podařilo vykoupit se z přímých bojů se silnějšími vrstevníky, o kterých předem věděl, že by je jasně prohrál. Násilí se vždy bál a měl z něho nesmírný strach, možná právě proto, že ho na sobě doma v žádné formě pravděpodobně nikdy nezažil. Ovšem takto uplacený mír se svými dětskými nepřáteli z druhé ulice nemohl považovat za regulérní a důstojné klukovské řešení. Svoji nejistou pozici v partě se tedy snažil udržet pomocí vymýšlení různých her a hádanek, kde by mohl projevit svoji inteligenci a nadání, které ostatní chlapci neměli. Nechtěl být jen slabým vysmívaným outsiderem, který v klukovských bitvách stával skrčený v poslední řadě, chtěl mezi vrstevníky dosáhnout uznání a respektu, a touha „něčeho dosáhnout“ a „něčím být“ ho od té doby provázela ještě dlouhá desetiletí. Fyzicky zdatnějším, ale většinou hloupým a naivním chlapcům tedy vyprávěl příběhy, které si často sám vymýšlel, a stejně tak pro ně vymýšlel i různé znalostní soutěže a podobně a už tehdy se tak u něho začal projevovat pedagogický talent. Mnohé chlapce svým vyprávěním smyšlených bájných příběhů téměř učaroval a ti často věřili všemu, o čem jim vyprávěl. Pod jeho vedením hráli na divadlo, na válečné výpravy, na gladiátory a podobně, napodobovali významné řečníky, herce, nebo kouzelníky a z malého uplakaného chlapečka se pomalu stal uznávaný člen domácí klukovské party. Když se schylovalo k nějaké větší bitvě, kde byli starší a silnější chlapci, nebo měli početní převahu, využili Augustinovi kamarádi jeho neúnavné výřečnosti a mnohmluvnosti a poslali ho často úspěšně jako parlamentáře a vyjednavače podmínek míru do nepřátelského tábora.

          Ti, kteří znají některá románová zpracování životopisu svaté Moniky, Augustinovy matky, vylíčené jako nesmírně zbožné ženy, pro kterou bylo synovo štěstí a víra v Krista jediným životním cílem, by především jeho dětství a mládí měli vidět reálnějším pohledem. Přestože by tomu její manžel a Augustinův otec rozhodně nebránil, nenechala svého syna ani pokřtít, protože to v té době prostě nebylo zvykem... Malého Augustina skutečně vychovávala patra kamarádů, sourozenci a ulice, jak ovšem bylo naprosto běžné. Velmi silným, až nevídaným vztahem k synovi Monika vzplanula především až po Patriciově smrti, ovšem to bylo téměř až v jeho dospělosti, v době jeho studií v Kartágu, kdy už Augustin žil s družkou a měl s ní dokonce nemanželského syna. Teprve v té době se v Monice naplno rozhořela k synovi nesmírnými emocemi projevovaná silná láska, a v podstatě i její už jediný životní cíl spočívající v budování a ochraňování jeho štěstí, který trval až do její smrti.

        V dalších ročnících základní školy se začala stále výrazněji projevovat hlavně Augustinova bystrost spojená s výmluvností, překvapivě velmi širokou přirozenou slovní zásobou a zjevně mimořádnou inteligencí. Na školu také začal pomalu měnit svůj původní velmi negativní názor. Paradoxem je, že na jeho udivující inteligenci museli být rodiče upozorněni rodiče až jeho učiteli. To jen potvrzuje, co jsme si před chvílí řekli o pro někoho možná překvapujícím způsobu jeho výchovy v rodině. Učitelé také rodičům doporučili, aby malého syna dali na studie, a vzhledem k tomu, že v rodném městě nebyla vhodná vyšší škola, nechali Augustina zapsat do městské školy v Madauře jižně od Tagaste. Když tam jako třináctiletý velmi nadějný a už zmoudřelý žák odjíždí, aby ve zdejší střední škole studoval především gramatiku, je to vůbec poprvé, co se dostává sám z rodného města mimo dosah svých rodičů. Z pozdějších Augustinových vzpomínek na toto období však vyplývá, že se jeho loučení s rodiči a kamarády oboustranně obešlo bez nějakých vroucnějších citových projevů a smutkem nad nastávajícím dlouhodobým odloučením.

        Jak už bylo řečeno, Madaura bylo významné starobylé město s byzantskou pevností ležící mezi středomořským přístavem Hippo Regio, kde se stal o téměř tři desetiletí později Augustin biskupem, a městem Teveste, které bylo branou do Saharské pouště, a které na jihozápadní stranu otevíralo prostor ke hřebenům hor mohutného pohoří Atlasu. Díky kouzlu, kráse a úžasnému vlivu města na mladého studenta se u něho brzy projevila jeho velká změna svého vztahu ke vzdělání a touha být ve třídě chváleným a uznávaným premiantem. Pro splnění této touhy nyní začal podřizovat téměř vše. A nejen to, především toto město se svojí krásnou římskou architekturou, bohatou historií a nádhernou zářivou okolní krajinou v něm plně probouzí jeho nesmírnou citovost, jeho schopnost vnímat krásu v každém kousku země, v každém předmětu i tam, kde jí ostatní nevidí. Ovlivňuje ho především duch a přetrvávající vliv nejslavnějšího madurského občana druhého století, básníka a filozofa Apuleia, který je ve městě patrný na každém kroku. Velmi náročná, ale krásná hra se slovy nazvaná rétorika v jeho očích právě tady dostává své opodstatnění, krásu a smysl a naznačuje mu jeho možnou budoucnost. Augustin takové představě brzo podléhá a představuje si sám sebe jako konečně uznaného velkého a významného muže severoafrické Numidie, jako pokračovatele mnoha významných afrických politiků, básníků, filozofů a řečníků, z nichž se některým ještě za jejich života pro jejich věhlas stavěly na náměstích mnoha důležitých měst velké sochy. Brzy pochopil, že tyto své lákavé představy a sny o uznání a skvělé budoucnosti naplní jen usilovným studiem, a konečně nalezl v učení smysl.

        Teď se již nemusel bát učitelovy bolestivé domluvy jako doma v Tagaste, naopak se brzy stává premiantem třídy, který mezi ostatními chlapci nemá sobě rovného a ostatním spolužákům je dáván za vzor. Vyhrává nejrůznější školní a městské soutěže především v přednesu a v literárních znalostech a z každého vítězství má nejen obrovskou radost, ale zároveň mu zvyšují jeho jistotu, sebevědomí a důvěru ve své schopnosti. Učení se mu tak nakonec stalo zálibou a zároveň prostředkem ke splnění jeho snů. A mezi ním a jeho učiteli, kteří v duchu obdivují jeho intelekt a nesmírné nadání, postupně vzniká velmi pěkný vztah, který v Tagaste – ovšem především svojí vlastní vinou – za celé roky nepoznal. Tady jsou učitelé těmi, kteří nadanému chlapci ukážou cestu za jeho vysněnou budoucností a právě v Madauře si začíná poprvé zahrávat s myšlenkou, že by své nyní už dychtivě nabývané vědomosti mohl jednou předávat jiným.

         Bohužel otci Patriciovi se v Tagaste nevedlo tak, jak bylo zapotřebí a synovi už nemohl zaplatit další rok studií. To byla pro Augustina nesmírně velká a nečekaná rána, protože učení a získávání dalších nových vědomostí se mu stalo velkou zálibou. Bez dalšího vzdělávání viděl svoji vysněnou budoucnost neuskutečnitelnou. Musel se vrátit a celý jeden školní rok zůstal doma. Začal se znovu jako před léty potloukat po Tagaste se svými kamarády z dětství a naplno se v něm začalo projevovat vše negativní, co přináší puberta a dospívání a co v sobě dosud ukrýval. Tento necelý rok nespoutaně divokého života by později po svém obrácení nejraději vymazal z paměti. Ve svých Vyznáních toto naštěstí jen krátké období velmi emotivně a s upřímnou lítostí široce popisuje.

        Naštěstí se otci po dlouhé době shánění prostředků nakonec podařilo sehnat od místního boháče půjčku a tak sedmnáctiletý Augustin mohl příští školní rok pokračovat ve studiu, tentokrát už přímo na významné univerzitě. Peníze, které Patricius od známého sehnal, totiž stačily dokonce na finančně daleko náročnější studia tzv. svobodných umění v dalekém starobylém Kartágu, nádherném přístavním městě kultury, mnoha škol a univerzit, divadel a obchodu, které pro svoji krásu a význam mělo přezdívku Malý Řím. I v Kartágu patřil mezi nejlepší studenty a také tam vyhrál několik významných univerzitních soutěží především v přednesu a literatuře.

        Když po letech velmi náročné studium úspěšně dokončí, vrátí se domů do Tagaste jako špičkově vzdělaný absolvent nejlepší současné univerzity a čerstvý profesor rétoriky si tam otevírá vlastní školu. Ve svých dvaceti letech se tak profesor Augustin stává ředitelem školy a zároveň vyučujícím. Vlivem několika nečekaných a jiných nepříznivých událostí svoji školu po roce zrušil a z rodného města se vrátil zpět do Kartága, kde byl s radostí přijat jako profesor na jiné významné škole, kde vyučoval tehdy nesmírně vážené a vysoce ceněné umění řečnictví. V devětadvaceti letech se ovšem jako pedagog už začíná cítit velmi unavený a má první pochybnosti o smyslu své psychicky nesmírně náročné práce, zvlášť v okamžicích, kdy již přestává zvládat své velmi neukázněné a nezvládnutelné africké studenty, kteří o úspěšné dokončení studia ve skutečnosti často ani nemají opravdový zájem.

        S vděkem tedy přijal lákavou nabídku na možnost vyučování cílevědomějších studentů v dalekém Římě a už na začátku nového školního roku si v neznámém městě s pomocí tamních přátel otevírá svoji druhou soukromou školu. Studenti se sice skutečně začali projevovat jako snaživí a méně problémoví, než ti v Kartágu, ovšem mladého profesora čeká koncem školního roku nesmírné zklamání, na které nemůže do smrti zapomenout. Mnozí studenti po ukončení ročníku totiž nedodrží své závazky a místo zaplacení celoroční výuky přestanou do školy docházet, odjedou domů a své dluhy nesplatí. Zcela nešťastný a podvedený Augustin tak po celý rok vyučoval více než polovinu studentů zcela zdarma. Nastalá situace mu vzhledem k tomu, že vedle všech nemalých výdajů na provoz školy musel živit i svojí přítelkyni a jejich společné dítě, přivodila nepřekonatelné existenční potíže a svoji školu musel uzavřít.

        Naštěstí brzy potom dostává nabídku na státem výborně placené prestižní místo oficiálního řečníka a učitele rétoriky v Miláně. Po třech letech plných spokojenosti a veřejného ocenění jeho práce tam náhle nachází jiný, pravý smysl své existence. To už je ale zcela nová kapitola pohnutého života budoucího Otce a Učitele církve Aurelia Augustina.

M.Č.