Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin - mnich na biskupské cestě

24. 3. 2010

Obrazeksvatý Augustin - mnich na biskupské cestě

                                                  V milánském chrámě v noci o Bílé sobotě z 24. na 25.dubna  roku 387 definitivně ukončil biskup Ambrož  mnohaleté  životní bloudění Augustina Aurelia za pravdou přijetím do své církve. Sám biskup byl původně vzdělaný a talentovaný řečník a vynikající právník, kterému byla jako třicetiletému v roce 370 svěřena funkce správy provincií Emilie a Ligurie, a právě tehdy tam vzplály mezináboženské nepokoje. Mladému císařskému úředníkovi se tyto bouře podařilo uklidnit a nastolit pořádek, a jeho autorita byla tak veliká, že si ho vděčný lid vyžádal jako svého biskupa. Biskup v Miláně  měl totiž tehdy vedle církevního i velmi významný politický vliv na dění v celé severní Itálii. Přestože byl pouhým katechumenem, byl podle tehdejších zvyklostí na přání lidu na místě pokřtěn a dokonce zároveň také inaugurován na milánského biskupa. Přestože byl nový biskup všeobecně velmi vzdělaný, neměl téměř žádné teologické vědomosti, a na podobné úrovni byly i jeho znalosti Písma. Okamžitě po svém dosazení do biskupského úřadu se tedy velmi usilovně pustil především do intenzivního studia a jeho soustředěná práce začala už velmi brzy přinášet plodné výsledky. Biskupovi se tak svým náboženským příkladem  podařilo vytvořit spolu s nadšenými věřícími velmi kvalitní milánskou církev s pevným zázemím, jejíž svědectví spolu s Ambrožovou politickou zručností později Augustina silně oslovilo, a vedle dalších  skutečností  i inspirovalo k hlavnímu obrácení. Nebyly to tedy, jak se často uvádí, pouze pěkně formulované a obsahově výjimečné Ambrožovy homilie, ale především skutečně příkladný náboženský život milánské církve pod vedením tehdy již vysoce vzdělaného biskupa a brilantního politika, spolupůsobil také na  afrického učitele rétoriky při jeho rozhodování o budoucím životě.

         Novokřtěnec Augustin, který teprve docela nedávno přestal žít společným životem se ženou a zcela  se zřekl všech dosavadních světských ambicí, po svém křtu zatím jistě neuvažoval o nějakém následování biskupova příkladu, navíc byl v cizí zemi, a proto se celá skupina severoafrických novokřtěnců, kteří přijali křest zároveň s Augustinem, brzy vydali na návrat zpět do vlasti. Přesto je ale velmi pravděpodobné, i když se o tom  sám nezmiňuje, že osobní příklad biskupa a tehdy také ještě především jeho velká popularita a respekt od lidí, musela v Augustinově duši zanechat alespoň velmi skryté zárodky inspirace. Nyní ale nový člen církve musel především sám „najít sám sebe“, protože poslední období jeho života mu přineslo nesmírné změny, a navíc při návratu domů mu blízko Říma zemřela milovaná matka Monika, se kterou teprve až v posledních měsících navázal intenzivní  láskyplný  vztah, o kterém celý život snila.

         Skutečný život svatého Augustina je k jeho velké škodě velmi často deformován naivním líčením, které z něho dělá pouhého poslušného vykonavatele Božích znamení, aniž bere v úvahu velmi zdlouhavý a často bolestný proces, kterým tak nadmíru citlivý člověk s velkým srdcem musel projít. „Zpustlý a prostopášný život“ se například bleskově změní v touhu pro jediného Boha díky dětské říkance zaznívající ze zahrady jeho milánského domu, jediné kázání věhlasného milánského biskupa okamžitě na místě aktivuje Augustinovu cestu ke svatosti, jinde čteme o rajsky šťastném životě pouze ve zbožnosti, modlitbách a postech v radostné soudržnosti a vzájemné shodě a lásce s přáteli v rodném domě. Nebo cesta nic netušícího a v trvalé rozjímání hluboce ponořeného náboženského entuziasty do přístavního města, kde při návštěvě bohoslužby ochotně a pokorně  na místě přijme vůli lidu a nechá se ihned a s radostí vysvětit na kněze. Podobně jako je často líčený rabínsky vzdělaný zapálený ochránce Mojžíšových Zákonů, příkladně zbožný Žid Šaul, který náhle po bleskovém osvícení v syrské poušti začne téměř už druhý den zakládat církevní obce a budovat křesťanství, je i u Augustina často prezentována falešná představa zcela mimo realitu, jak se během chvíle zbavil všech svých minulých nedostatků, poklesků a tužeb, a se zářícím zrakem upnutým k nebi  začal obratem žít příkladným asketickým životem člověka předurčeného pouze ke svatosti. Takové, i když jistě s tím nejlepším úmyslem malované, ale kýčovité sci-fi obrazy Augustinova života, nemohou svojí  nereálností rozumně uvažujícího člověka k ničemu dobrému inspirovat. Natož k následování.

         Celá skupina severoafrických novokřtěnců, ve které byl také i Augustinův syn Adeodatus, se nakonec na podzim roku 388 dostala přes Kartágo domů do Thagaste, kde s pomocí přátel postupně začíná  žít zcela novým životem. Je velká škoda, že například ve svých slavných Vyznáních toto pro jeho další formování zcela zlomové období  autor bohužel již nezmiňuje, na druhou stranu to jasně dokazuje, jak náročná doba to pro něho musela být. Musel především zařídit velké množství ryze praktických věcí, mimo jiné i spojených s majetkovým vyrovnáním se svými sourozenci, s nastěhováním svých nově pokřtěných přátel k sobě, a s mnoha dalšími  organizačními záležitostmi nutnými pro zahájení společného života v komunitě. Určitou představu  sice již získal v Římě během čekání na vhodné podmínky k návratu do vlasti, kdy kvůli inspiraci navštívil několik mnišských komunit, ale možnosti a podmínky pro takový život v Itálii a Africe byly v mnohém značně odlišné, stejně jako jejich vnímání společností. Přes všechny nemalé překážky začala komunita žít životem, o kterém začal Augustin snít ještě v době půlroční společné přípravy na křest na milánském venkově. Mnozí obyvatelé jeho rodného města Thagaste, stejně jako nejbližší sousedi  ještě měli v paměti mladého, těžko zvládnutelného, a nadmíru sebevědomého, ale velmi nadaného studenta, i jeho věčně ustaranou matku, která se jim velmi často v pláči svěřovala se svými obavami o syna, a nyní se do rodného domu vrátil naprosto jiný člověk stejného jména. Počáteční nedůvěru obyvatel a snad i jejich posměšné narážky na Augustinovu přeměnu, byly postupně střídány opatrnou zvědavostí, která nakonec velmi zvolna přecházela v uznání, končící často obdivem. Po městě a okolí se tak laická modlitební komunita pomalu dostávala do povědomí místních lidí a někteří z nich začali mít buď zájem osobně vyzkoušet život v této společnosti, nebo se později  dokonce sami podle tohoto vzoru pokoušeli zakládat podobné komunity.

         Augustinovi se konečně splnil jeho sen, o kterém poprvé začal se svými přáteli uvažovat ještě za svého studentského pobytu v Kartágu po ovlivnění učením řeckých filozofů. Tentokrát už měl ovšem zcela jiné životní priority, a jako velmi nadšený horlivý konvertita začal téměř okamžitě sepisovat obrany svého nového náboženství a své milované církve. Tak vznikly první důležité spisy především jako obhajoba před manichejstvím, které osobně tak dlouho a důvěrně znal, například De moribus ecclesiae catholicae et de moribus Manichaeorum (O zvycích katolické církve a zvycích manichejců), nebo první část  spisu De libero arbitrio (O svobodném rozhodování). Poté následovaly další spisy, především De magistro (O učiteli), a dokonce už dva roky po své konverzi(!) začal psát apologetický spis De vera religione (O pravém náboženství), „snad nejkrásnější esej své doby o podstatě křesťanství“ (van der Meer)

         Vedením komunity její představený získával cenné zkušenosti, které se mu už brzy měly velmi hodit a její život je potřeba vidět realisticky, protože jakékoli zidealizování by bratrům i samotnému Augustinovi pouze ubíralo z jeho nesporných zásluh. Skupina žijící mnišským způsobem života se musela především postarat o živobytí, proto chod komunity zajišťovala mimo jiné i práce všech členů na polích a vinicích zděděných po otci Patriciovi a prodej produktů, a pro pokud možno klidný chod celého domu musel Augustin vytvořit alespoň určitá základní pravidla pro členy. I tak musel představený řešit nejrůznější problémy a nedorozumění, často vzniklé značně rozdílným složením členů, protože komunitu tvořil například vystudovaný advokát, nebo státní zaměstnanec, a na druhé straně byli bratři téměř bez vzdělání a také úplní analfabeti – to ovšem bylo v římské říši pátého století zcela běžné, ostatně číst a psát neuměla ani jeho matka Monika. Některý zájemce do komunity vstoupil například se zděděným majetkovým podílem, jiný přišel pouze s tím, co měl na sobě a mnozí si také vstupem do komunity pouze  řešili své osobní a rodinné problémy. Podobné, a desítky jiných záležitostí musel Augustin řešit, aby komunita mohla žít podle jeho představ. Hlásili se noví zájemci, ale někteří zklamaní brzy odcházeli, tak jako v každé jiné komunitě. Přes všechny běžné nedostatky nového společenství se začala jeho pověst šířit a hlásili se noví zájemci, takže kapacita domu byla už trvale překročena a to zákonitě vedlo k novým problémům. Pomalu se vyhrocující situaci bylo nutné řešit.

         Jak jsme si už na začátku ukázali na příkladu císařského úředníka Ambrože, během chvíle jmenovaného za biskupa, v nově státem zavedeném křesťanství existovaly mnohé zcela odlišné, pro nás často paradoxní zvyklosti. Podobným způsobem jako svatý Ambrož přišla ke svému kněžství i další výrazná osobnost církve, betlémský mnich  Jeroným, ten si ale hned na začátku vymínil, že se v žádném případě nebude věnovat pastoraci. V této souvislosti je skutečně velmi zajímavé, že ze čtyř v dějinách církve  jediných latinských církevních Otců a zároveň i Učitelů církve, byli mimo Řehoře Velikého ( pouze on sám přijal kněžství podle svého přání) zbylí tři dosazeni do služby církvi proti jejich vůli. Jedná se o již jmenované Ambrože a Jeronýma, a o třetím svatým  je celá naše úvaha, takže kvartet  vysoce mimořádných osobností  církve doplňuje náš Augustin, o jehož podobném, spíše násilném dosazení budeme za chvíli hovořit.

         Sám se nikdy nezmínil o tom, že by ho nějakým způsobem lákalo kněžské povolání, a zatím se cítil opravdu šťastný v relativním klidu své bratrské komunity, kde se mohl věnovat kontemplaci, vlastnímu studiu i vzdělávání spolubratří, ale především svému milovanému psaní. Není zcela přesně známé, jakým konkrétním způsobem získávala a vzdělávala tehdejší mladá církev své kněze k oltářní službě, ovšem jak jsme si již ukázali, v jižní Evropě, stejně jako v severní Africe se vhodní jedinci mnohdy jmenovali do funkce okamžitě na místě, nebo se prostě unášeli a odchytávali téměř jako vzácná zvěř. A existovaly i takové únosy laiků věřícími, při kterých  často až tekla krev, pokud se vyhlédnutý člověk pokusil bránit. Stačilo tedy, když si farníci jedné farnosti momentálně bez kněze (kterého ovšem často sami z kostela vyhnali) vyhlédli nějakého vhodného adepta, a dotyčný o tom vůbec nemusel vědět, dokonce ani něco podobného tušit. Násilí mohlo lehce propuknout tehdy, pokud se zaskočený laický „kandidát“ zdráhal odpovědět na formálně položený dotaz, zda souhlasí se svým novým povoláním. Zbožný lid toužící po novém knězi nezajímala jeho rodina, práce, zdravotní stav, závazky, a podobně, nezajímal ho nakonec příliš  ani  názor a souhlas vyhlédnutého „kandidáta“ (výstižněji by zde znělo slovo oběti). Nebudeme zde zbytečně hovořit o smyslu takových násilných, nebo nechtěných kněžských povolání, ani o jejich dopadu na kvalitu kléru a celé tehdejší církve, skutečností zůstává, že Augustin o těchto divošských praktikách dobře věděl. A kdykoli opustil město, s možným únosem, končícím  až násilným vysvěcením v podstatě počítal, což byl při jeho již poměrně velké popularitě v širokém okolí velmi předvídavý a realistický postoj.

         Přesto když musel v lednu roku 391 odcestovat do vzdáleného přístavního města Hippo Regio, nepočítal s nějakým velkým nebezpečím, protože tamní biskupský stolec byl obsazený, pouze se na cestě důsledně vyhýbal farnostem, které momentálně svého kněze neměly. Když dorazil do města, šel samozřejmě v tichosti a inkognito navštívit  bohoslužbu, aby poděkoval za šťastnou cestu a pomodlil se za zdar svého poslání. Sloužil jí Řek Valerius, už starý, špatnou latinou  mluvící biskup, a Augustin  měl údajně vstoupit do chrámu ve chvíli, kdy biskup hovořil ke shromážděným o nutné potřebě získat k sobě pomocného kněze s bravurní latinou, ale i znalostí punského domorodého  jazyka..

         Budoucí Otec církve nikdy „netrpěl“ přílišnou falešnou skromností, a vždy si byl vědom své ceny, v jeho případě však bylo vysoké sebevědomí a sebejistota většinou na místě. Už jako studentovi mu dělalo velmi dobře, když se s ním o školní látce radili ostatní žáci, nebo například když mohl své učitele znervóznit záludnými otázkami, na které na rozdíl od něho velmi často  ani nedokázali odpovědět. Nikdy mu nedělalo problém být středem určité pozornosti, rád veřejně přednášel a recitoval, a už jako dítě se snažil napodobovat známé herce a slavné rétory. Měl i náležitý respekt jako vůdčí osobnost mezi spolubratry ve své komunitě, a svá pojednání psal s jasným vědomím, že budou uchované pro další generace, proto měl později u sebe vždy písaře, kteří jeho veřejné polemiky a kázání stále zapisovali. Jeho vzrůstající popularita během téměř tří let působení v Thagaste přesáhla hranice města i okresu, takže i když město Hippo bylo poměrně vzdálené, musel  ve skutečnosti v duchu počítat s tím, že ho tam někdo pozná, a v jiném případě by mu to také zcela jistě udělalo radost. Nyní ale byla situace značně odlišná a o reálném nebezpečí jeho odhalení dobře věděl, ovšem v žádném případě  nepočítal s tím, že by se snad už  do své milované komunity nemusel vrátit, proto také  v tomto směru nepodnikl žádné kroky.

         V pátém století poměrně mladého státního náboženství panovaly při slavení eucharistie pro naše dnešní chápaní značně odlišné „liturgické zvyklosti“. V kostelech nebyly lavice a lidé tedy po celou dobu bohoslužby stáli, kázání trvala  hodinu, někdy i více, a lidé při nich hlasitě s náležitou vehemencí projevovali spokojenost, ale i strach, nebo nesouhlas. Mnozí mezi sebou hlasitě v kroužcích debatovali a komentovali kázání, smáli se, tleskali, a pokud je promluva dojala, tak naopak neutěšitelně plakali. Na zemi seděly kojící matky a všude kolem si hrálo nepřeberné množství křičících dětí. Průběh bohoslužeb byl často přerušovaný různými posměváčky a výtržníky, a nebylo nic neobvyklého, když se slavení eucharistické oběti v parném africkém dni přerušilo na občerstvení, aby se pak lidé opět vrátili do chrámu a bohoslužba mohla pokračovat. Temperamentní afričtí věřící často spolu s knězem hlasitě odříkávali, nebo mu napovídali  mešní texty a také se nejednou při mši svaté mezi sebou hlasitě hádali, takže kněžská služba tehdy vyžadovala psychicky, ale i fyzicky zdatné muže. Nebylo vůbec nic mimořádného, když věřící kvůli příliš dlouhému kázání, horku a vyčerpání, ale i kvůli hladu omdlívali, takže mnohokrát přerušované bohoslužby trvaly často několik hodin. Z dnešního pohledu se tehdejší bohoslužby v severoafrické Numidii podobaly často více orientálnímu tržišti, než místu ztišení a zpřítomnění s Bohem. Záleželo ovšem na oblíbenosti, ale především na autoritě, respektu a síle hlasu sloužícího kněze, jak bude průběh bohoslužby vypadat. Možná podobným způsobem tehdy právě  probíhala bohoslužba v Hippo Regio, když tam Augustin dorazil.

         Nyní si snad už dokážeme lépe představit, jak asi lidé reagovali na biskupova slova  o potřebě pomocníka, jak začali během bohoslužby okamžitě v hloučcích vzrušeně debatovat, a jaké pozdvižení asi vyvolal ten, který první kdesi vzadu poznal Augustina a novinou halasně překřikoval ostatní hlučící. Vše se seběhlo tak rychle, že Augustin nestačil z chrámu utéct : „Zmocnili se ho, strkali ho kupředu až k chóru a navzdory jeho protestům a slzám bylo rozhodnuto o jeho svěcení“, popisuje v roce 432 tehdejší situaci v hipponském chrámu autor prvního Augustinova životopisu (Vita, 3-4)  a soupisu jeho děl pozdější biskup Possidius z Calamy, jeho původní žák. Jednalo se o opravdový únos k oltáři a plačící Augustin se raději příliš nebránil, a ani by kvůli své útlé postavě proti rozvášněnému davu  neměl šanci, protože jakýkoli pokus o odpor by mohl mít pro něho velmi špatné následky. Fanaticky rozbouřený dav by před násilím už nezastavil ani sám biskup. Bylo již  zmíněno, že zvlášť severoafrická církev v pátém století potřebovala také i fyzicky silné jedince kvůli své vlastní bezpečnosti, ovšem Augustin měl k fyzickému siláctví hodně daleko. Byl spíše menší postavy, takže se zcela ztrácel mezi ostatními věřícími, častokrát si stěžoval na nepevné zdraví, a dokonce se zmiňuje i o tom, že kvůli svému zdraví nemohl podniknout nějakou zamýšlenou cestu po moři. Od dětství se nerad pral, bál se násilí a sportem se nezabýval, a  také při různých sportovních hrách a soutěžích většinou prohrával, ale vše si vynahrazoval přednášením, básněmi, herectvím a  především rétorikou, ve které byl nedostižný.

        Augustinovi  navíc už jako učiteli scházela autorita, a nedokázal si jí zjednat ani silným hlasem, ani respekt vzbuzující postavou, a také v okamžiku svého odhalení v chrámu se mimo pláče nezmohl na žádný odpor, nebo projev nesouhlasu. Čistě osobní názor  zní, že v kritický okamžik odhalení  jeho naprostá pasivita (která se u něho několikrát v naprosto nečekaných životních situacích projevila), a také nezadržitelný pláč, byly výsledkem především velkého strachu z křičící fanatické masy, vzrůstajícího napětí, a reálného nebezpečí násilí, než z toho, že byl zdánlivě naprosto nečekaně svěcen na kněze. Jistě neplakal kvůli tomu, že by si snad nevážil kněžského povolání a nyní byl k němu donucen, ale v duchu mu jistě probíhaly poslední tři nejkrásnější roky života v Thagastské komunitě, náhle bezprizorní bratří, rozdělaná práce a desítky zmařených plánů. A také nejistota, jak takový prudký životní zlom zvládne i psychicky, navíc si uvědomoval svojí nepřipravenost, neznalost místní církve a  také některé své nedostatky ve vzdělání, nutnému k odpovědné kněžské službě.   

         Tato hořící lampa, která vyhledávala tmu samoty, byla postavena na svícen“, dodává ještě ve svém životopisu svatého Augustina řádový bratr Possidius. Vysvěcení proběhlo okamžitě na místě podle tehdejších zvyklostí, a novoknězi ani nebyla dána příležitost rozloučit se se svými bratry v rodném Thagaste a zřídit tam vše potřebné k dalšímu chodu komunity. Vzhledem k tomu, že měl pouze minimální znalosti Písma a o praktických potřebách církve, stejně jako o pastoraci nevěděl téměř nic, požádal písemně biskupa Valeria o odklad nástupu své služby alespoň o šest měsíců, nutných k intenzivnímu studiu alespoň Písma a vyřízení množství organizačních záležitostí. Biskup svolil pod podmínkou, že novokněz neopustí město kvůli své bezpečnosti, bál se totiž, aby snad o něho nepřišel. Z dopisu vyniká ještě jedna zajímavost: přestože byl dosazeným knězem sotva pár dní, už kupodivu píše, že „...nic není před Bohem blaženějšího, než moci vést boj na rozkaz našeho vojevůdce“. To znamená, že ještě dřív, než vůbec začal  vykonávat své povolání, viděl  už předem v evangelizaci především bohulibý boj za církev a její pravdy. Vojevůdce ale nikdy nehlásal, a tudíž ani nemohl rozkázat bojovat,  vojevůdce „bojoval“ výhradně láskou k lidem, a právě to slovo láska nám zde dost podstatně schází... Novokněz Augustin se tedy ještě před započetím své kněžské služby již předem považoval především za bojovníka, a skutečně už velmi brzy začal s nepřáteli své církve úspěšně a také nemilosrdně bojovat na teologickém poli, a když se později situace vyhrotila, neváhal požádat stát o skutečnou fyzickou represi vůči  církevním protivníkům a odpadlíkům. Jeho zaměření na boj za pravdy církve nakonec dokresluje nejlépe dílo samo. Většina jeho děl je tedy buď polemických, nebo přímo konkrétně atakujících  náboženství a osoby s odlišným názorem na Boha a jeho dílo (spisy, které zcela nepokrytě začínají na Contra... ). Francouzský augustinolog a historik Henri Marrou jeho dílo rozdělil jednoznačně na:

období mezi roky  387 až 400 boj proti Manichejcům

              od roku  400 do 412 boj proti Donatistům

              od roku  412 do 430 boj proti Pelagiánům

         Zajímavé je, jak velmi rychle, téměř obratem si  Augustin na svou novou situaci zvykl, a okamžitě se vžil  do své nové role zatím „druhého muže“ církve, a možná si proto můžeme  klást otázku, zda už snad dřív s nastalou situací alespoň částečně nepočítal, a v duchu se na ni nepřipravoval. O svém dosazení, snad aby takové myšlenky vyloučil, ovšem píše těmito slovy: „Udělali mi násilí, bezpochyby jako trest za mé hříchy; co jiného jsem si měl myslet, že mi bylo svěřeno druhé místo u kormidla, když jsem ani neuměl držet veslo!“  Výstižné srovnání řízení církve s kapitánem lodi ale nepochází od Augustina, nýbrž od starých antických autorů; on sám si ovšem takové přirovnání velmi oblíbil, a mnohokrát ho v kázáních a rozhovorech ještě  použil. Škoda, že na rozdíl od jeho mnoha velmi podrobně líčených událostí (Vyznání) například z dětství a  dospívání, nevíme od Augustina téměř nic z jeho prvních let života jako křesťana, tedy v období mezi návratem z Říma a  jeho biskupským svěcením, a tím pádem je celých osm let jeho života mezi roky 387 až 395 naprosto nezřetelných a dávajících prostor většinou k pouhým subjektivním  dohadům. Toto z hlediska svým čtenářům poskytnutých informací téměř hluché období přitom pro něho znamenalo především nutnost velmi dynamického formování pro naprosto nový směr života, a po velkém obrácení ke křesťanství prošel ještě dalším obrácením – tentokrát k mnišství. Zásadní změny v jeho životě ho donutily přehodnotit všechny své bývalé priority, bez nichž by si dříve nedokázal představit spokojený život a dosavadní odpovědnost za několik spolubratrů se musela změnit na odpovědnost nejprve za svojí farní obec, posléze jako biskup za celou diecézi, aby se nakonec jako významný člen biskupského sboru spolupodílel na odpovědnosti za celou severoafrickou církev. Snad jen jednoho se naštěstí pro celé mnišství nedokázal zříci, a to svého úmyslu zůstat mnichem i v Hippu a založit tam nový klášter. Biskup Valerius  nic nenamítal a  Augustinův plán  podpořil přidělením části biskupské zahrady spolu s vhodným objektem. I díky tomuto rozhodnutí mohl rok po jeho smrti  (396) vzniknout tak významný dokument, jehož základ převzaly a dodnes tvoří páteř několika stovek řádů a kongregací po celém světě – první klášterní řehole v západní oblasti, sestavená z jeho spisů mnišského zákonodárství (Praeceptum), 1600 let spolehlivě fungující Augustinova řehole.

         Augustin už doma v Thagaste ve své první komunitě zavedl v té době takřka revoluční způsob četby Písma, ke kterému se ovšem  inspiroval v Miláně biskupem Ambrožem, a nyní s maximální intenzitou a soustředěním sám studuje Písmo stejným způsobem, což v biskupském domě, kde bydlí, budí velkou pozornost. V prvních stoletích křesťanství bylo učení především hlásané, protože knih bylo jen velice málo a byly značně drahé především kvůli ručnímu opisování a případně i ilustrování. Pokud se někomu vzdělanému dostala kniha do ruky (jednalo se většinou o filozofické, vědecké  a náboženské knihy), výhradně se četla nahlas, a to nejen proto, aby text slyšelo  co nejvíce posluchačů, ale i v tom případě, že si knihu četl pro sebe jediný čtenář. Knihou se tedy vlastně hlásalo a výhradně hlasitým čtením si každý čtenář usnadňoval chápání často nelehkého textu. Když se Augustin ještě za svého milánského pobytu snažil několikrát s mimořádným biskupem Ambrožem osobně v jeho rezidenci promluvit, nedařilo se mu to často také proto, že biskup velmi často zaujatě četl Písmo, ovšem mlčky, což zmateného Augustina zpočátku značně překvapilo. O takovém  způsobu četby dosud nikde neslyšel, dokonce ani od svých profesorů rétoriky v Kartágu, a nyní ho k udivení ostatních sám poprvé zavádí ve svém novém působišti a Písmo čte výhradně v tichosti „pro sebe“.

         Souběžně se svým nečekaným a překotným vysvěcením na kněze byl Augustin hipponskou obcí k velké radosti biskupa Valeria ještě přímo jmenován jako spolubiskup a jeho posmrtný nástupce. To však bylo výslovné porušení usnesení nikájského koncilu, aby si ještě za života sídelního biskupa křesťanská obec zvolila jeho nástupce, třebaže s jeho vědomím a souhlasem. Ovšem jak už jsme si ukázali, numidská církev i sama hipponská obec byly značně specifické, a tak i koncilní usnesení z roku 325 bylo členy této obce (včetně Valeria) pravděpodobně chápáno velice volným výkladem, který se podle místních potřeb dá ještě upravit. Ovšem pro úplnost je třeba poznamenat, že konečný (a také zpětný) souhlas s tímto dosud ojedinělým řešením získal biskup Valerius až u primase církve v Kartágu. 

         Až do biskupského svěcení  trochu nepochopitelně nemáme o životě a práci kněze Augustina téměř žádné podstatné zmínky, takže to málo co víme, nebo se spíš dohadujeme, pochází od Possidia a jeho životopisu (Vita z r. 431 až 439), nebo z několika málo náznaků v Augustinových dopisech, případně z jeho kázání. Těžko říci zda vůbec, a případně komu vlastně nejvíc prospěla státem nařízená (dekret císaře Theodosia z r.392), a tedy mnohdy nechtěná až násilná katolizace jinověrců a pohanských obyvatel Římské říše, každopádně zlomové události v Augustinově životě, nad kterými se zamýšlíme, ho zastihly na začátku tohoto velkého procesu.  A ještě jednou se nám objeví paralela s apoštolem svatým Pavlem – rabínsky vzdělaný a horlivý Žid poctivé a pevné víry svých předků se po svém obrácení stane „z minuty na minutu“ nejhorlivějším hlasatelem nového poselství, velkým kritikem vlastní víry, a jako faktický zakladatel křesťanství velmi intenzivně novou víru  hlásá mezi pohany a široce o ní koresponduje. O přibližně tři a půl století později zase v řecké a římské pohanské kultuře velmi vzdělaný berber Augustin, upřímný vyznavač manichejské víry, se po svém obrácení (nebylo  bleskové, byl to velmi dlouhý proces) stal zaníceným kritikem a odpůrcem své manichejské víry a píše množství pojednání odsuzujících manichejství a velebících křesťanství, a stává se jeho vášnivým hlasatelem.

         Pro milovníky detailů ještě uvádím jako zajímavost dvojí zdůvodnění osudné cesty do Hippa samotným Augustinem. Nejprve uvádí, že do tohoto města přišel jako mladý muž a hledal místo pro založení kláštera, aby tam mohl žít se svými bratry. Ale v Sermones (Kázání 351. 1, 2) je jím uvedený trochu odlišný důvod pro tuto cestu: „Přišel jsem do tohoto města, abych se tu setkal s přítelem, o němž jsem si myslel, že bych ho mohl získat pro Boha, aby  žil s námi v klášteře“. Mohli bychom říci, že vůbec nezáleží na tom, co ho do Hippo Regio přivedlo, ale teto jím uváděný druhý důvod je zajímavý tím, že by sám představený komunity v Thagaste vážil tak dalekou (a jak jsme si uvedli, speciálně pro něho i „nebezpečnou“) cestu jen kvůli tomu, aby získal jediného člověka do svého bratrského společenství. Jak už bylo řečeno, podle mnoha zdrojů totiž jeho rodný dům již kapacitně zcela nepostačoval, a noví zájemci o tento způsob života se stále hlásili, a v tom případě by byla příhodnější první verze jeho cesty. Navíc by onen přítel musel být něčím natolik výjimečný a pro komunitu přínosný, že by ho i přes možná rizika jel Augustin osobně přesvědčovat. To dělal jen ve skutečně výjimečných případech.

         Pět roků trvala Augustinova obětavá kněžská služba, během které si se skutečně mimořádným  entuziasmem a velmi neúnavně  plnil své běžné povinnosti včetně kázání za biskupa, když  Valerius v roce 396 v Hippo Regio umírá a biskupské funkce se okamžitě ujímá jmenovaný nástupce. V těchto letech se už plně rozvinula nejen jeho extrémní literární plodnost – napsal celkem 16 (!) ukončených  pojednání a spisů, a dvě rozepsaná veledíla (Enarrationes in Psalmos - Výklad Žalmů a De doctrina christiana -  Křesťanská vzdělanost), velmi horlivá kazatelská činnost, ale především jeho ojediněle strmý teologický růst. Více než čtyřiatřicet let pak strávil jako spolehlivý pastýř hipponské církevní obce, oddaný služebník a strážce církve, spravedlivý civilní soudce, a také jako vášnivý kazatel na cestách po Numidii. Přestože ho na stovkách jeho zobrazeních vidíme většinou v krásném  brokátovém biskupském plášti, se zlatem vyšívanou mitrou, pozlacenou berlou a často i nádherným zlatým biskupským prstenem, ve skutečnosti z toho neměl vůbec nic. Od ostatních lidí se začal výrazně odlišovat pouze až tehdy, když začal hovořit, nebo psát, jinak postavou, oblečením a vystupováním zcela zapadal mezi ostatní obyvatele města. Pokud by to neznělo až tak zoufale pateticky, chtělo by se říci, že pravé zlato měl  ukryto kdesi hluboko v sobě, přestože to tak vždy nevypadalo.

         Svůj biskupský post viděl především jako službu duchovního pastýře. Nebyl pouhým správcem, ale každému přístupný otec, a jakoby viděl šestnáct století dopředu, už tehdy se kriticky vyjádřil k pojetí svých biskupských úřadů některými kolegy, když řekl: „Biskup nemá předsedat, ale sloužit!“ Dokázal se sice vždy přizpůsobit svým posluchačům, ovšem zase ne v tak extrémním rozměru, jako apoštol Pavel („ Pro Židy jsem byl Židem, pro pohany pohanem“), protože ve své oddané víře zásadně  nepřipouštěl jakýkoli  falešný kompromis, nebo přetvářku. I ve svém sebevětším evangelizačním zápalu a vysoko vytyčených cílech velmi důsledně dbal  na svoji osobní důstojnost a udržení si určité úrovně, a totéž vyžadoval a očekával od svých spolubratrů v klášteře. Už proto se zde například jedlo stříbrnými příbory (které jim někdo daroval), k jídlu se pilo lehké víno a dodržovaly se zde na tehdejší poměry a zvyklosti velmi nadčasové předpisy osobní hygieny. Nový biskup měl kvůli tomu i drobnější korespondenční neshody například s betlémským mnichem, Otcem církve sv.Jeronýmem, zapřísáhlým abstinentem a asketou. V numidské církvi bylo zvykem, že nejstarší, a tedy nejzkušenější z celého biskupského kolegia (více než 110 biskupů) míval i nejvyšší funkci, tedy primase a Augustin měl štěstí, že tuto funkci zastával v Kartágu jeho přítel Aurelius, který ho k sobě často zval k promluvám na různých shromážděních a ke kázání v chrámu. Po zahájení biskupské činnosti patřilo sice Augustinovi poslední místo v celé hierarchii, ale svým velmi rychle vzrůstajícím významem pro církev, ale později i jako politik, si  mezi většinou biskupů brzy zajistil vysoké uznání a přirozený respekt.  Pomohlo mu k tomu například i jeho ojedinělé vystoupení před celým episkopátem na plenárním koncilu v Hippu, kde byl naprosto výjimečně pověřen ještě jako pouhý kněz(!) kázáním. Přestože zůstal až do smrti biskupem ve svém provinčním městě, byl ve skutečnosti právě on ústřední postavou celé severoafrické církve, bez které se neobešlo žádné důležité rozhodnutí. Rozsah jeho  působnosti a velmi silného vlivu zabíral široký prostor po celé severní Africe od Mauretánie, přes Galii a Itálii až do Dalmacie, a dál na jihovýchod  až do Malé Asie. Tam všude zanechal už v pátém století nezničitelné, naprosto výrazné stopy svého dominantního učení, jednoznačně směřujícího  od Stvořitele zpět ke Stvořiteli. Z původně nenápadné erupce  pevné víry se ze severní Afriky postupně rozlila do celého světa  silná životodárná láva učení svatého Augustina.

M.Č.