Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin a manichejství

22. 1. 2010

 

 

ObrazekAugustinův blud

 

                            

        O mládí a dospívání svatého Augustina víme, že probíhalo především ve velmi intenzivním až náruživém hledání lásky a pravdy. Teprve až je oboje jednou  najde, pozná že mezi láskou a pravdou je rovnítko a tím vším je výhradně Bůh a nikdo a nic jiného.

 

         Pokud rozdělíme jeho život na období hledání a období víry, musíme do doby víry zahrnout i Augustinovu dobu, kterou strávil jako bludař. Ze šestasedmdesáti let svého života prožil čtyřicet tři let jako zanícený katolický křesťan, ale také navíc ještě téměř deset let jako přesvědčený věřící manichejec. Zbylé období dvaceti tří let jeho života po nezbytném prožití období dětství prožil   jako pravdu stále hledající. Hledal ji v nejrůznějších pohanských kultech, obřadech a zaměření, kterých byly ve čtvrtém století v severní Africe ještě desítky, přestože oficiálně byly Římem již nepovolené a jako přežívající místními místodržiteli pouze částečně tolerované. Státní náboženství bylo už pouze římskokatolické.

 

          Augustin tedy v době dospívání a později hledal a věřil chvíli Platónově filozofii, jedno období hledal pravdu v nejrůznějších pohanských bozích a kultech, obdivoval  Cicerona, který ho silně ovlivnil a existovalo ještě mnoho dalších směrů, kterými se hledající pokoušel vydat. Proč to byl právě  manicheismus, který byl novější než křesťanství, ale zároveň hned velmi výrazný náboženský proud, který tak dominantně ovlivnil Augustinovo období hledání na celých deset let? Bylo pro něho toto období ztrátou, nebo naopak cennou zkušeností a ziskem? Dokázal manichejské myšlenky úplně vymazat ze své mysli, nebo malé náznaky a stopy ideje tohoto náboženství můžeme možná najít i v některých dílech jeho vrcholného tvůrčího období?       

 

         Po absolvování základního vzdělání v rodném Thagaste pokračoval Augustin ve studiu v blízké Madauře, kde již jako dvanáctiletý  získal poměrně slušné vzdělání, nutné k přijetí  na některou z  vyhlášených škol. Ve ctižádostivém, pilném a dychtivém studentovi poznali učitelé i  oba rodiče opravdový talent a předpovídali mu skvěle zajištěnou budoucnost a uplatnění, nejlépe jako státem placený řečník, soudce nebo, politik. Augustin se tedy vydal studovat na prestižní školu rétoriky a filozofie v Kartágu, která mu k tomu měla pomoci. Hlavně v tomto významném přístavním městě, jednom z pěti hlavních měst římské říše se tak velmi bystrý, vnímavý, neustále pravdu hledající student postupně seznamuje s učením a vyznavači manicheismu.

 

         Stoupenci učení proroka Máního se sami považovali za křesťanskou církev, ta je však v žádném případě nepřijala a vnímala jako ryze protikřesťanskou sektu. Zakladatel Mání se narodil v oblasti Babylónie přibližně stopadesát let před Augustinem. Byl člen gnosticko - židovsko - křesťanské sekty elchasaitů, která mimo jiné své členy znovukřtila a tím je zbavovala hříchů. Jejich gnostické učení hledalo odpovědi hlavně na vznik světa, dobra a zla a ve vyšším stupni bylo rozumově přístupné jen vyvoleným zasvěcencům a celé učení bylo obsaženo v knize, která prý spadla z nebe. Gnosticismus měl hlavní vliv na pozdější vznik rozšířeného Máního učení a celý manicheismus  z něho také vycházel. Sekta odmítala naplnění příchodu z nebe seslaného Ježíše, ten byl pro ně pouhým apoštolem a pro své učení si přizpůsobovali a upravovali oba Zákony Bible. Mání měl jako dvanáctiletý údajně zjevení, ve které se mu přikázalo zříci se navždy  masa, vína a pohlavního života za dalších dvanáct let měl mít nové vidění, které mu přikázalo sepsat nové gnostické učení. Již brzo potom začal pro své učení získávat nové zájemce a učení se jako protiváha vzrůstajícího katolického křesťanství rychle rozšiřovalo do okolí.

 

         Eva prý nebyla stvořena Bohem, ale Satanem a proto vyvolení manichejci nesměli plodit děti jako dílo zlého ducha a  nesměli se tedy ani ženit. Mání jim ale vřele doporučoval využívat služeb prostitutek. Víra se mohla slovem kdykoli zapřít. Vznik a vývoj kosmu byl úplně jiný, než učil Starý zákon. Takzvaní „naslouchající“, kterým byl později i Augustin, měli prokazovat „vyvoleným“ nejrůznější služby a tím si zajistit svojí vlastní inkarnaci do jejich těla , za to ale mohli hřešit podle potřeby, protože tělo je prý hříšné jen jednou.

       Mravní zákony se netýkaly duše člověka, ale kosmického prostoru a jeho zákonitostí, „naslouchající“  Manichejec tedy nenesl žádnou odpovědnost za to, co ve svém soukromí dělá. To se velmi líbilo Augustinovi, po kterém sekta nežádala žádnou změnu života a svým učením doporučovala mimo jiné i jeho žití ve volném svazku s družkou. Přestože myšlenky a učení pohanského filozofa  Cicerona byly často vzdáleny pozdějšímu učení Máního, je pravda,  že díky Ciceronovi se Augustinovo myšlení nejen obrátilo k Bohu, ale především to, že jen pár dní po přečtení Ciceronova spisku Hortensius se oficiálně přihlásil k manichejcům. S mladickou škodolibostí ne tedy ke křesťanství, jak se matka tak dlouho a marně snažila. Manicheismus viděl Augustin spíše jako završení ostatního učení a  náboženství a tedy jako stupeň výš nad křesťanstvím.

 

         Základ Máního učení byl dualismus vesmíru na dobro ve jedné jeho části a na zlo v druhé. Jedna je světlo, druhá tma a každému vládne  všemocný vládce, přesto prý ale jednou zvítězí zlo nad dobrem. Tedy jedna část všemocného vládce jednou porazí svou vlastní druhou část. Rozum a vlastní uvažování  měly ale paradoxně u manichejců velkou hodnotu a  Augustinovi se velmi líbilo, že si může učení sám sobě rozumově nejen přizpůsobovat, ale rozvíjet podle svých vlastních potřeb. Od své matky Moniky znal jen přísné uznávání vyšší autority, na které stavěla její víra a to se jeho sebevědomí a suverenitě příčilo. Mánímu byl trnem v oku především Starý zákon a tomu odpovídalo i jeho učení, proto i Ciceronovým vytříbeným jazykem ovlivněný Augustin těžkopádný a mnohdy nelogický Starý zákon už brzy také „odborně“ kritizuje. Za pár let se po své konverzi k němu s velkou pokorou vrátí. Ze Starého zákona používali manichejci pouze některé Žalmy, které se navíc sami snažili napodobovat, jinak ale jeho vznik připisovali Satanovi. Zajímavostí je, že jejich velkým oblíbencem z Nového zákona byl apoštol Pavel, ale i Nový zákon si jinak upravovali podle svých potřeb.

 

          Na samém počátku světa podle manichejců byly tedy Dobro a Zlo, Bůh a Hmota. Každý má svou vlastní říši, Bůh Otec dobrou, Otec Satan zlou. Bůh se nachází ve smyslech člověka, rozumu, myšlení, poznávání i chápání a podstata Satana existuje ve tmě, ohni, kouři, větru a podobně. Obě tyto říše žily svou vlastní existencí nezávisle na sobě. Mírumilovný dobrý Bůh nemohl vést válku a toho Satan využil, když se snažil svoji říši smísit s říší dobra a světla, tedy s Boží říší. Stvořil tedy Adama, tím, že se do něho vrodil a navíc mu Satan přidal Evu. Té dal své nejvýznamnější prvky zla, hlavně trvalou žádostivost. Bůh Otec tedy naopak stvořil Velkou mysl a její jednou částí je lidský duch. Ten  vložil do Matky života, která zrodila člověka, bojovníka, který má porazit říši tmy. Sám je ale poražený a Satanova říše pojme jeho světlo. Je zajatcem Zla a Otec dobra mu sešle na pomoc Živého ducha, který ho nakonec po boji navrací zpět říši Dobra. Vykupitel byl tedy sám vykoupen.

 

         Odvetou jsou  synové člověka pohlceni dvanácti syny boha Zla a ti se tak ocitají v jeho říši. Potom se však dosud nehybný vesmír dal do pohybu a došlo tak k osvobození synů pračlověka. Živý duch pak zajal dvanáct synů Zla a přibil je na klenbu vesmíru. Ti se tam proměnily ve hvězdy, měsíc a  slunce a také v nebe a zemi. Tito synové Zla se nazývají Archonti. Nakonec se ještě Dobrý Otec částečně  rozptýlil do drobných částí světla, které se vzácně nacházejí ve hmotě a v duši člověka. Dobrými skutky se prý jejich počet násobí. Spása lidí se má uskutečnit poznáním, gnózí. Odtud tedy gnostikové, čili ti, co mají projít poznáním  které  přijde z nebe. Tělo je tvořeno tou nejhorší špínou a nečistotou a množení je proto hříšné, proto se spása  nemůže nikdy uskutečnit z jakékoli tělesné souvislosti a příčiny. Mání byl prý završením celé řady proroků tohoto učení a  jeho spásná obec měla zvěstovat uvedený způsob gnóme. „Vyvoleným“ zakazoval mimo jiné i pojídání plodů, protože je v nich přítomno Světlo a tedy i duše. Při česání plodu světlo i duše v nich nesmírně trpí a šťáva vytékající z plodu jsou slzy. Všechny rostliny byly nesmrtelné, ale mnoho z nich nečisté a zakázané.    Zasvěceným předepisoval jíst hlavně ovoce krásných barev a  okurky a melouny, protože jejich významné světlé částečky se vpojí do substance člověka, který je asimiluje ke své dokonalosti.            

 

         Augustin měl vrozenou vysokou inteligenci a proto nikdy nezpochybňoval Boží existenci, ať již procházel jakýmkoli obdobím svého hledání. Ani jako manichejec nedokázal sám sobě vysvětlit, jak může Bůh temnot porazit Boha dobra, protože jeden Bůh by musel být porazitelný. Tato fáze manicheismu pro něho byla nejen nevysvětlitelná, ale i pochybná. Bůh nemohl být porazitelný, bylo tedy zbytečné, aby vlastně jeden Bůh sám se sebou bojoval. Je neměnný, o tom byl Augustin přesvědčený vždy a hlavně je dobrý. Bůh Satan proti němu? To bylo příliš i na hloubavého „posluchače“. Tam někde byl úplný začátek jeho nejistoty a částečného zmatku v jeho manichejské mysli.

        Ani tento závažný rozpor, který mu nikdo nedokázal uspokojivě vyjasnit, nezabránil, aby v sektě vydržel devět let. I jako přesvědčený manichejec se občas vždy nakrátko vrací ke svému již dříve převzatému názoru filozofických skeptiků, že ryzí pravdu možná stejně nikdy nenajde. Je víc než pravděpodobné, že tehdejší částečný  a nevysvětlený zmatek v údajné dualitě Boha způsobil právě takovou nejistotu a pochybnosti. Později se samozřejmě jeho tehdejší částečná a chvilková pochybnost změní v skálopevnou jistotu. Manicheismus mu ale na druhou stranu poskytoval jako „posluchači“ dost prostoru na to, aby o tom ničím nebráněný hluboce uvažoval a díky tomu Augustin nikdy neupadl do nějaké hluboké skepse. Jeho pozdější již plně protimanichejský spis O pravém náboženství je toho důkazem. Zlo už není Boží záležitost  a tělesný svět má hodnotu vždy nižší, než vyšší stupeň duchovní.

 

         Podle významného řeckého kronikáře a spisovatele Eusebia, který ještě Máního zažil, byl posedlý zlým duchem, barbar řečí i mravy a šílící – maniódés, člověk zbavený všeho logického myšlení. Přesto byl Mání známý i jako pěvec, hloubavý člověk, malíř a také básník. Například kapky deště nazýval „výpotky prvopočátků hmoty“ a podobně. Sepsal velkou řadu knih a pojednání v syrštině, které byly později přeloženy do latiny, čínštiny, řečtiny a dalších jazyků. Právě v Arábii, Arménii, Galii, Hispánii, v severní Africe, ale i v Itálii a nakonec v Indii a Číně mělo jeho učení velký ohlas. V Indii se dokonce částečně v některých bodech spojovalo i s buddhismem a místně se tam udrželo až do 8.století, v Číně dokonce až do století čtrnáctého. Latinské překlady manichejského učení, ze kterého později Augustin občas jako příklad špatného učení citoval se nedochovaly, ale ve střední Asii, v Číně a  ojediněle i v Africe se při vykopávkách některé tyto texty občas nalezly.

 

         Manichejská organizace církve kopírovala katolickou. Hlava církve sídlila v Babylonu na památku místa narození svého zakladatele. Přestavitel měl k dispozici dvanáct pomocníků, hlavních učitelů a jejich počet byl symbolický k dvanácti apoštolům Ježíše. Celek tvořil družinu Máního jako nejvyšší orgán. Stupeň níže v hierarchii pod těmito dvanácti bylo 72 biskupů, dále pod nimi bylo 360 presbyterů a pod nimi ještě velká skupina tzv.spravedlivých. Ti všichni tvořili ucelené množství tzv.vyvolených, o kterých již byla řeč. „Posluchači“,  ke kterým patřil i Augustin, a ještě skupina „ústně poučovaných“ tvořili další část této církve. Všichni dohromady pak tvořili organizačně zajištěný zástup věřících.

       Askezi, kterou měli „vyvolení“ striktně přikázanou, ale mnozí z nich nedodržovali a Augustin brzy postřehnul, že čím vyšší měli postavení a funkci, tím menšími asketiky bývali. „Vyvolení“ se skrze svoji dodržovanou askezi měli rovnou po své smrti vrátit do říše světla, „posluchači“ se po smrti ještě několikrát vrátí do pozemského života a teprve potom se mohou vydat za vyvolenými. Celý proces lidského bytí a celého kosmu bude jednou ukončen obrovským všezničujícím požárem. Na konkrétní otázku, co bude potom následovat, manicheismus odpověď nedával, neoficiální odpověď byla ale téměř totožná s křesťanskou, tedy definitivní říše dobra a zla.

 

         Zoroastrité byli mimo mnohé další aktivními odpůrci manicheismu a nakonec stáli také za Máního usmrcením. Toto náboženství vzniklo mezi 7-6 stoletím př.n.l a svojí ideologií zapůsobilo i na Máního. Jedním z mnoha zásadních odlišností obou náboženství bylo učení zoroastritů, že zlo není věčné, nemůže tedy být Bohem. Člověk není nástroj v rukách vyšších sil, ale osobnost s možností svobodné volby. Uctívali naopak hmotu, konkrétně zemi a vodu, ale i oheň a vzduch. Prastarý, velmi vlivný zoroastrismus viděl v manicheismu možnost zmatku a odpadlictví ve vlastních řadách a ani tehdejšímu perskému vládci se nelíbila Máního myšlenka neplodit děti jako dílo zlého ducha u svých „vyvolených“. Z ochuzené populace by byla ohrožena bezpečnost státu a jeho samého, protože se opírala hlavně o vojenskou sílu. Od vyhlášení své formace tedy Mání narážel na státní odpor, podporovaný zoroastrovskými duchovními.

       Mání proto musel odejít dál na Východ, dostal se až do Indie a Číny. V Malé Asii se sám nazýval Utěšitelem, slíbeným v Evangeliu, v Íránu byl nástupce velkého Zarathustry a v Číně se dokonce vydával za nástupce Budhy. Vrátil se ale zpět do Mezopotámie a po smrti perského šáha, svého hlavního nepřítele, se riskantně vrátil  do rodné Persie. Zoroastrovští kněží v jeho návratu viděli troufalost a provokaci úspěšného hlasatele nového náboženství, které mělo zvlášť v Asii velký úspěch. Na jejich popud byl uvězněn a po dvou letech byl jako zatvrzelý bludař a státu nebezpečný náboženský vůdce královským rozsudkem roku 277 jednašedesátiletý Mání zaživa stažený z kůže. Na popularitu a další šíření jeho učení to ale význam nemělo, jak nám dokládá sám Augustin svým přijetím tohoto učení o téměř sto let později.

         Augustinovi manicheismus vyhovoval z mnoha důvodů, proto byl deset let jejich členem. Jedním byl například ten, že mohl dokonale využívat svůj řečnický talent a naučené fráze a s velkou chutí velmi často porážet argumentačně hůře připravené protivníky sekty, zvlášť Římské katolíky.  Zarážet může skutečnost, že velmi schopný a vysoce ctižádostivý hledač pravdy, již zvyklý na různé pocty a uznání a zpočátku nadšený manichejec nechtěl v hierarchii této církve postoupit výš. Po celých deset let zůstal jen „posluchačem“.

         Mezi mnohými možnými důvody mají své nepřehlédnutelné místo následující dva. První je ten, že jako uchazeč o titul „vyvolený“ by musel radikálně změnit svůj dosavadní soukromý život a jako „naslouchající“ to dělat nemusel, protože podle učení nikdo nebyl odpovědný za zlo, které se v něm dělo.  Za druhé by logicky musel Máního učení převzít bezvýhradně a to se mu nikdy nepodařilo. Vždy v něm nacházel více či méně nejasností a protichůdností, které ale na druhou stranu pro něho nebyly tak závažné, aby s manichejstvím skončil. Možná, že se k tomu kroku odhodlával již dlouho, rozhodující okamžik pro to nastal až po devíti letech.

        Po mnoha žádostech a marných pokusech se Augustin konečně setkal s asi nejvýznamnějším myslitelem afrických manichejců, vysoce uznávaným Faustem z Miletu. Připravil si pro něho otázky, na které jako manichejec nenašel v jejich učení jasné odpovědi a upřímně je toužil poznat. Faust však na jeho otázky odpovídal nejasně a vyhýbavě a na jeho přímé námitky a pochybnosti odpovídal zmateně, nebo vůbec. Nakonec Augustinovi pokorně přiznal svoji velkou nevědomost v tomto učení, kterou dlouho a obratně skrýval za přívaly krásných slov. Augustin tak konečně prožil trpké zklamání, které způsobilo velké ochlazení jeho horlivosti  a  posléze rozhodlo o opuštění této církve.

                                            

                                                                                                                  M.Č.