Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin, Vergil a Aeneida

22. 1. 2010

Augustin, Vergil a Aeneida

                                             

   

  Obrazek

                                               Po dokončení základního vzdělání v rodném Thagaste pokračoval Augustin v dalším  studiu na vyšší škole v blízké Madauře, kde studoval hlavně humanitní předměty se zvláštním důrazem na rétoriku a literaturu. Už v Thagaste ještě jako žák projevoval o tyto předměty mimořádný zájem a jeho výřečnosti a přirozeného řečnického talentu si brzy všimli učitelé. Na jeho nadání upozornili  rodiče a přestože vyšší studium v Madauře bylo finančně  náročné, ctižádostiví rodiče i přes nutné nemalé osobní oběti  s dalším studiem syna neváhali. Rétorství bylo v té době vysoce ceněné a nejlepší řečníci požívali velkých poct a uznání a například v mnoha městech římského císařství se jim ještě za života stavěly sochy podobně jako pohanským bohům. Dvanáctiletý nadějný žák se tedy z malého provinčního městečka najednou ocitá v živém vnitrozemském městě, křižovatce cest vedoucích z bájného Kartága směrem na Saharský jih, na západ přes celou Numidii až k Mauretánii a na sever k přístavu Hippo Regio.

         Celá Madaura nesla významné architektonické prvky římského stavitelského umění. Mramorová sloupořadí, kamenné dláždění, terasy, fóra i tesané řečnické pultíky volně k použití každému, kdo cítil potřebu veřejně promluvit k ostatním. Nové paláce postavené na místech starých berberských stavení, chrámy zasvěcené různým bohům, ve stínech starých palem polehávající a diskutující studenti, fontánky k osvěžení a celkově  pokojný život svobodných občanů živého afrického města. To a mnoho dalších novinek bylo pro venkovského chlapce něčím úchvatným a obdivuhodným. Mimo dosah rodičů mohl dle libosti vnímat vše, čím město žilo. Později se odvážil  nahlédnout i do nočního života, zatím byl ale hlavně zaujatý výstavností města a množstvím řečníků, kteří se v kteroukoli hodinu snažili svým projevem na nejrůznější témata zaujmout kolemjdoucí. Jinde zase postávali nejrůznější básníci a  snažili se temperamentním přednesem a gestikulací o uznání a potlesk náhodných diváků.. Tady asi mladý Augustin posedával nejčastěji, tady možná poprvé ochutnává levné  numidské víno, které  zasnění  posluchači pomalu popíjejí a oddávají se svým představám. A nekonečné hodiny diskutuje s novými stejně smýšlejícími přáteli o hledání pravdy, o kráse a umění.

         Augustin se mimo matčin vliv silně vzdaloval jejímu křesťanství, pokud se jím vůbec do té doby nějak významněji cítil. Nyní měl při hledání pravdy nové vzory, jistě lákavější, než slýchával od Moniky. Temperamentní a velmi ctižádostivý student obklopený tolika pohanskými sochami, kulty a veřejnými oslavami nejrůznějších bohů a uctíváním model musel být v té době spíše pohanem. Hlučné noční oslavy spojené s hlučnou hudbou, pitím, porážením zvířat a nezřídka končící divokými  orgiemi musely zatím nezkušeného venkovského chlapce fascinovat. Pohanství ve všech podobách bylo všude na každém kroku a tak není divu, když se Augustin s velkým nadšením pouští i do pohanské literatury. S nejrůznějšími  takovými oslavnými básněmi a  bájemi se ostatně setkává i při studiu a ty se učí obzvlášť rád a jak sám později přiznává, některé z nich doslova zbožňoval. Také vyučujících  byla drtivá většina tradiční pohané a poměrně mladé křesťanství se v takovém prostředí uchycovalo jen velmi zvolna a obtížně

         I v Madauře mu zůstal vrozený odpor k řečtině, k jazyku, který si nikdy neoblíbil. Od mládí neměl rád Řeky a později mu jako studentovi velmi vadil  patriotismus řeckých klasiků. Helenismus byl navíc v té době ještě velkou  těžko proniknutelnou  konkurencí latině a to po otci hrdý pořímštělý Afričan nelibě nesl. Přesto ve škole pracně a snaživě slabikoval Homérovu Iliadu a jiné řecké báje, povinnou látku nadějného studenta. Jakmile se však ve škole začal seznamovat s římskou poezií a jejími básníky, začal ihned patřit mezi nejpilnější studenty. Zvlášť při recitaci básní oblíbených autorů patřil  jednoznačně k nejlepším a jeho často vrcholně zapálený dramatický projev už tehdy vzbuzoval mezi vyučujícími údiv. Římský dramatik Plautus a básníci Propertius, Catullus, Trentius, Tibullus, Horatius i Ovidius, ale hlavně Vergilius se mu brzy stali velkými literárními vzory a do některých jejich   postav se s vášnivostí temperamentního afrického mladíka hluboce zamiloval. Opravdovým básníkem se však Augustin nikdy nestal a pravděpodobně o to ani nijak zvlášť neusiloval a jeho nejznámější veršovaná práce je až z mnohem pozdější doby Žalm proti Donatovcům.

         Největším básníkem už proto, že se o jeho dílu několikrát zmiňuje ještě po téměř třiceti letech ve svých Vyznáních, mu byl Publius Vergilius Maro, který Augustinovu pozdější vlastní literární tvorbu znatelně ovlivnil. Navíc, a to je velmi zajímavé, můžeme najít ve Vergilově nejznámějším díle Aeneis několik určitých  podobností s faktickými událostmi pozdějšího Augustinova života, přestože Vergil žil čtyři století před ním. Některé příběhy a děje jeho veledíla  Aeneidy se jakoby vkopírovaly do budoucího myšlení a jednání Augustina, ale nelze v tom jednoznačně prokázat jeho vlastní záměr, nebo kalkulaci; pravděpodobněji jde o spíše náhodné, ale přesto zajímavé podobnosti. Neustálým čtením zamilované Aeneidy se Augustin naučil dlouhé úseky tohoto eposu nazpaměť  a  ve školní soutěži mladých rétorů za recitaci nejdramatičtější části a to loučení Aenea  s Didonou a jeho odjezdu z Kartága, dostává hlavní cenu a je mu vysloveno uznání. Této ceny si nesmírně vážil a stejně jako jeho rodiče na ní byl velmi pyšný.

         Aeneis je největší římský epos svým rozsahem, úrovní i významem. Skládá se z dvanácti knih a 9 796 veršů a stal se zorem pro všechny školy slohu i jazyka celého latinského světa a ovlivnil celou pozdější římskou poezii. Měl stejný, možná i větší vliv na poezii novověké Evropy než jeho řecký vzor Homérova Ílias a Odysseia  asi z 9 – 8 .století př.n.l. a dodnes patří ke všeobecnému vzdělání. Některé okolnosti,které provázely vznik tohoto díla, ale i určité části samotného děje, stejně jako jisté podobnosti v jednání a myšlení básníka Vergila, jeho bájného hrdiny Aenea a pozdějšího církevního otce Augustina stojí za zmínku.     

         Vergil psal Aeneis deset let od roku 29 do roku 19 př.n.l., kdy zemřel. Smrt mu přerušila úplné dokončení díla, protože chtěl jeho některé části revidovat a doplnit podle nově zjištěných poznatků. Tedy stejně jako Augustin dokázal jedno dílo psát dlouhé roky – vzpomeňme například na Augustinovo dílo De civitate Dei, které psal 14 let, nebo Komentáře k Žalmům, které psal dokonce 28 let ! I Augustin se stejně jako svůj velký literární vzor ke konci života k některým dílům vrací, případně je doplňuje a opravuje, viz jeho Retraktáty dokončené tři roky před smrtí a také on  psal ještě pár dní před smrtí.

         Vergil začal psát Aeneis vlastně na objednávku Oktaviána, budoucího císaře jako jeho oslavný epos. Augustin ještě před svojí konverzí napsal v Miláně velkou oslavnou řeč, kterou si u něho pro svého syna císaře Valentiniána mladšího objednala jeho matka Justina.

          V době Augustinových studií stály v Madauře alespoň dvě sochy pohanského boha války Marta. Ještě dříve, než se Augustin seznámil s Vergilovým dílem se v obou sochách doslova zhlédnul a denně je chodil obdivovat. V jeho milované Aeneidě se s živým Marsem setká jako s otcem zakladatelů Říma Romula a Réma.

         Bájný Aeneas se stal alespoň v době časného dospívání Augustinovým jednoznačným vzorem pro svoji odvahu, hrdinství, rozhodnost, nesmlouvavost k nepřátelům a mnohé další vlastnosti. Některé z nich tolik obdivoval, až se s nimi nakonec opravdu dočasně ztotožnil a snažil se je někdy napodobovat a jednat jako básníkův hrdina.  

          Vergil byl v podstatě sám spíš něžný a romantický a příliš si neliboval v barvitém líčení krvavých bitev a násilí. Převážně byl básníkem krásy. Už jako chlapec neměl pevné zdraví, nemohl tedy vynikat ve sportovních soutěžích jako jeho kamarádi a tak později  okolo sebe shromažďuje členy intelektuální mladořímské umělecké školy.

         Také trójský hrdina Aeneas nebyl žádný silák jako například Herkules a  přes stovky jím nemilosrdně pobitých nepřátel a jeho nespornou udatnost a hrdinství je líčen autorem také jako citlivý, odpovědný, moudrý, ale dokonce někdy místy až téměř zženštilý.

         I Augustin nikdy neoplýval fyzickými přednostmi, v mládí se pokud možno vyhýbal různým rvačkám a siláckým zápasům a tyto své nedostatky nahrazoval přirozenou inteligencí, širokými znalostmi a hlavně výmluvností. Později často mluví, píše a s přáteli rád debatuje o kráse, ta zaujímala v jeho mysli vždy významné místo. Cicero, Varon, Livius, Platón a další byli hlavními postavami nekonečných debat skupinek mladých intelektuálů, které okolo sebe v době hledání krásy a pravdy mladý Augustin shromáždil. Nejen že čerpal své poznatky o římském náboženství přímo z Aeneidy, ale dokonce jednou v jeho význačném díle De Civitate Dei používá doslovní citaci z tohoto Vergilova díla. I ve Vyznáních sám přiznává své mladické podlehnutí vlivu stoiků a převzetí jejich myšlenky, že „ Boha je všechno plno“, kterou ovšem znal již z dřívějška z Aeneidy.

         Aenea  provází po celý život svými radami a varováními jeho matka bohyně Venuše. Posiluje ho, konejší, zklidňuje, ukazuje mu cestu, ale také se o něj bojí a často přimlouvá u nejvyššího boha. Také Augustina provází podobným způsobem až do své smrti jeho matka Monika, i ona se o syna bojí a  neustále za něho prosí  pravého Boha, radí mu a ukazuje správnou cestu. 

         Při důkladném seznámení se s životem autora a jeho největšího díla římské poezie bychom jistě našli další, možná až překvapivé množství  myšlenek, názorů, způsobů jednání, citací, reakcí a dalších podobností s těmi, se kterými se setkáme v Augustinově životě i díle a to převážně v jeho raném životním i tvůrčím období. Pravděpodobně nejvýraznější je podobnost jedné významné  události v životě Augustina s obdobnou  v literárním životě bájného Aenea a to jejich velmi podobné loučení, či spíše útěk  z Kartága od těch, které milovali. Poprvé je v tomto smyslu trójský hrdina zmiňován v Homérově báji Ílias z přibližně 9.století před n.l. a téměř idntický zážitek měl na stejném místě v roce 383 i Augustin.

         Aeneas se chtěl usadit v Kartágu, kde se při svých cestách náhodou ocitl a vládnout tam spolu s královnou Didonou, do které se zamiloval. Vládce bohů Zeus mu ale po poslu Merkurovi poručil,aby se s královnou ihned rozloučil a vydal se splnit své poslání, najít nový domov a založit město pro zbylé Trójany. Nerad a velmi bolestivě se proto rozloučil s nešťastnou a zdrcenou Didonou, která ho marně v slzách přemlouvala i zapřísahala, aby zůstal s ní. Její neštěstí už nešlo ničím utěšit, přesto Aeneas odrazil od břehů Kartága  jako budoucí zakladatel Říma a když se ohlédl na břeh, uviděl světlo z hořící hranice.

         Augustin  píše ve Vyznáních, že Bůh ho pohnul k tomu, aby se rozhodl opustit své nelehké učitelské místo v Kartágu a vydat se učit ukázněnější studenty do Říma. Doma zanechává nejen družku se svým synem, ale i svoji matku. Ta se s jeho odjezdem ale nechtěla smířit a bránila mu v odjezdu. Nešťastná matka pláče, přemlouvá ho, zapřísahá aby nejezdil a Augustin jí nakonec zalhal, že zůstane a matku poslal do kaple na břehu, aby se pomodlila. Ovšem brzy pak odrazil od břehu a když se otočil, viděl na temném břehu jen světlo, které vycházelo z kaple. Také neštěstí Moniky, když zjistila, že syn odjel, bylo nepopsatelné.                

        

 

                                                                    ==========

                                                              

               

                   

                                       Deset let trvala válka Řeků a jejich spojenců proti slavné Tróji, než konečně po mnoha bojích město velké přesile definičně podlehlo a to znamenalo zánik legendární bájemi opředené Tróje. Dlouhé válce předcházely mnohé dramatické okolnosti, které měly počátek v Řecku na svatbě fthijského krále Pelea s mořskou bohyní Themidou. Pochopitelně že nepozvali bohyni sváru Eridu a ta se jim pomstila vhozením zlatého jablka s nápisem „ Té nejkrásnější “ mezi bohyně Juonu, Venuši a Minervu. Vznikl velký spor, který měl rozhodnout nestranný soudce, kterým měl být pastýř, královský syn Parid. Ten bydlel na hoře Ida v blízkosti Tróje a každá bohyně se ho snažila ovlivnit ve svůj prospěch různými sliby. Zvítězila Venuše, která mu slíbila nejkrásnější manželku a Parid díky Venuši poznal Helenu, manželku spartského krále Menelea. Úskokem Helenu unesl do Tróje a to byl jasný důvod k válce, která nakonec vedla ke zkáze Tróje. Meneleus si nakonec po dlouhých bojích svojí bývalou a nyní již znovu svojí manželku z Tróje odvezl, město bylo vypleněno a zapáleno. Trója přestala existovat.

         Aeneas byl synem bohyně Venuše a dardanského krále Anchisese. Byl vojevůdce, který nebyl přímý Trójan, ale za osvobození města urputně bojoval. Když město padlo, byl jediný ze všech vůdců, který krveprolití přežil a po útěku z hořícího města se stal ihned vůdcem hrstky těch mála Trójanů, kteří masakr přežili. Všechny udivoval svojí neohrožeností, chrabrostí, přirozeným vůdcovstvím, hrdinstvím. Byl odvážný, všude budil respekt, ale v bojích byl také krutý a nekompromisní a matka Venuše ho chránila před veškerými zraněními. Bojoval vždy v prvních řadách a při obraně Tróje patřil vždy k nejstatečnějším bojovníkům. Aeneasovi a jeho blízkým se podařilo utéci z hořícího města, ale zahynula v něm jeho manželka Kreusa. Alespoň jejich syn Julus byl zachráněn.

         Nastala doba hledání nového domova. Aeneas se se svojí družinou plavil nejprve do země Thráků, později na Krétu, ale nikde nebyli příznivě přijati a bohové mu učili další cesty. Věštba mu pro své Trójany jako příznivou zemi nakonec určuje Hesperii (Itálie). Cestou tam se zastavují na Sicílii, kde se setkávají také s bájnými Kyklopy a všude je provázejí obrovské útrapy. Hrdinný rek  Aeneas ale postupně se svými spolubojovníky všechny nástrahy obětavě a statečně překonává. Bohyně Juno, která nenávidí  Trójany kvůli dřívějším sporům a vůči Aeneovi je plná zášti, nakonec svou mocí způsobila, že se místo do Itálie nechtěně dostanou do severní Afriky. Tak se ocitli v Lybijské zemi punské říše. Tu založila velmi bohatá královna Didona, která nyní vládne v Katrágu. Byla to vdova po zavražděném králi a s ní přišlo do nové země i mnoho jejích podaných, kteří ji velmi milovali. Hned na břehu se dozvídá věštbu od krásné dívky, že brzy založí město, které bude ještě slavnější, než Kartágo královny Didy. Dívka zmizela a místo ní se ukázal přelud jeho božské matky Venuše.

         Aeneas a Dida se nakonec do sebe vášnivě zamilovali a trójský vyhnanec s ní nyní šťastně žil téměř již jako punský král. Už nechce plout do Itálie, chce se spolu se synem usadit a spolu s Didonou spravedlivě vládnout. Zlá okřídlená Bohyně Fáma později pomocí intrik způsobí, že bůh Jova vzkáže po Merkurovi, aby Kartágo i Didonu opustil a vydal se dokončit své poslání a konečně našel pro Trójany nový domov. Vášnivě milující královna ale byla přesvědčena, že Aeneas ji přestal milovat a žalem jí puká srdce. Prosí, přemlouvá, pláče a vyčítá a nakonec mu prorokuje neštěstí a nové útrapy, ale Aeneas i když nerad, přesto musí poslechnout příkaz bohů. Aeneas se snaží nevidět slzy ani slyšet nářky své milované a připravil se se  svými lidmi na odplutí. Plačící a zoufalá Didona nakonec Aenea proklela a nechala postavit vysokou smolnou hranici. Pár chvil potom, co Aeneas od břehů Kartága odplul, nechala královna hranici zapálit, sama na ní vylezla a na vrcholu se probodla mečem, který jí Aeneus po sobě zanechal jako památku.

         Celkem sedm neklidných let plných nejrůznějších dobrodružství, intrik, bojů a nebezpečí hledá Aeneas novou zemi pro své Trójany. Z afrického Kartága se po konečně po mnoha dalších útrapách znovu dostal na Sicíli. Znovu tam všichni prožijí různá dobrodružství  a nakonec se trójské ženy vzbouří proti dalšímu hledání nové země a zapálí část Aeneova loďstva, aby mu tak zabránily novému odplutí. Bůh Jupiter ale seslal prudký déšť, který alespoň několik lodí zachránil, aby Aeneas mohl pokračovat v cestě. Část jeho výpravy přesto další putování odmítla a tak zůstanou na Sicíli. Ostatní pokračují se svým velitelem dál hledat zaslíbenou Itálii a v ní věštcem určené místo k vybudování města pro Trójany. Nakonec tam opravdu dopluli a Aeneas pozve věštkyni Sybilu, aby jemu i ostatním určila další osud. Aeneas tak vstoupil do podzemní říše mrtvých, potkal se tam s převozníkem zemřelých Charónem a kromě jiných se tam  setkal i se svojí velkou láskou královnou Didonou. Setkání s ní mu ale způsobilo velkou bolest a výčitky.

         V tajemné říši duchů spatřil kromě jiných také svojí budoucí novou manželku i své další potomky. Uviděl i město, které má už brzy založit na řece Tibeře a hned  se tam proto se svojí družinou vypravil.Konečně přistál u ústí řeky, která, jak se dozvěděl byla právě Tibera a poznal, že je u konce svého putování. Nová země se jmenovala Latium, její obyvatelé Latinové. Aeneas se šel se svými vyslanci přestavit zdejšímu králi a ten si ho brzy oblíbil. Jeho přízeň pokračovala a nakonec král Latinus slíbil Aeneovi svoji dceru, která ale již byla zadaná jinému vládci a to králi Turnusovi. Bohyně, které Aeneovi nepřály, začaly osnovat další intriky a v nyní odmítnutém Turnusovi vůči Trójanovi rozdmýchávaly nesmiřitelnou zášť a ten proti němu připravil válku. Aeneas se proto spojil s Etrusky a Rutuly, kteří žili s Turnusem v nepřátelství a společně se chystali na velký boj, jehož příčinou byla opět žena.

         Aeneas se vydal ještě do okolních zemí hledat další posily a zhrzený král Turnus toho využil a v krutém a nelítostném boji téměř dobyl město, které Aeneas po svém příchodu do Latia založil. Vracející se Aeneas  na pomoc městu přivedl také i statečné syny mnoha bohů, dokonce i Messapuse, syn boha Neptuna. Nadlidskou odvahou a silou obdařenou od bohů pak Aeneas pobíjí stovky nepřátel a vítězí v mnoha bitvách dlouhé války s Turnusem. V jedné z bitev byl pak nakonec poprvé za celou dobu svých bojů zraněný šípem, ale díky pomoci své matky Venuše se nakonec uzdravil. Následovaly ještě další bitvy, ve kterých král Turnus mnohokrát dokázal svoje bojové umění a sílu a pobil ještě mnoho bojovníků  trójského vůdce. Po jedné takové bitvě je ale nakonec Aeneas prohlášen za vítěze a na místě zabíjí Turnuse. Jako vítěz pak dostal od krále Latina jeho dceru za manželku a na místě určeném dávnou věštbou založil město Lavnium. Za pár let se po smrti starého krále stal vládcem nad celým Latiem. Spravedlivého panovníka, statečného a neohroženého bojovníka Aenea ale čekala ještě jedna bitva s výbojným sousedským královstvím. Odehrála se u města Numika a i když  tam Aeneovo vojsko jasně zvítězilo, Aeneas sám padl. Slavný trójský vojevůdce a král tak svým životem a hrdinnou smrtí získal slávu, kterou se vyrovnal bohům. Trójané ho poctili titulem „Otec domácích bohů“.   

         Třináctým nástupcem Aenea na královském trůnu byl král Prókas. Jeho vnučka Rhéa Silvia porodila bohu války Martovi dvojčata Romula a Rema. Oba chlapci byli vhozeni do řeky Tibery, ale zachránila a odkojila je vlčice, která měla své doupě na úpatí hory Aventinum. Když vyrostli, začali tam spolu budovat osadu, později se však zle pohádali a Romulus v hádce svého bratra zabil. Budovanou osadu nazval po sobě a pojmenoval jí Roma a brzo se v ní stal také prvním králem. Osada se postupně měnila, rostla a krásněla  a postupně se z ní vytvářelo legendární velkolepé město Řím. V prvních létech svého zrodu mělo však jednu obrovskou nevýhodu v tom, že ve městě sídlili téměř samí muži, protože Římané byli  dívkami všude v okolí odmítáni. Romulus se tedy uchýlil ke lsti a obyvatele širokého okolí pozval do města na velkolepé oslavy na počest boha Neptuna. Přijelo velké množství celých rodin, které se cítily být poctěni královským pozváním, nejvíc ale ze sousední země Sabinů. Během slavnosti se na smluvené znamení a s tichým souhlasem krále Romula římští muži vrhli na dcery hostů a unesli je. Nakonec celá záležitost skončila smírem a brzy měl Řím  zajištěné nové obyvatele. Romulus byl prý vzat ještě za svého života do nebe na ohnivém voze boha války Marta, pravděpodobněji byl ale zavražděn.

         Prorok Anchises kdysi ukázal Aeneovi události Itálie tisíc let dopředu po jeho smrti, aby viděl, že jeho životní útrapy nebyly marné. Řím svým  významem převýšil všechna světová města  a v té době se dostal minimálně na stejnou úroveň s božským Olympem. Země byla středem vesmíru a středem  Země byl Řím. Řím v mnoha bojích a válkách většinou porážel své nepřátele, například definitivně porazil Etrusky, Alpské Galy, Pyrrhova  vojska a mnohá další. Římané dobyli například Sicílii, částečně Británii, Hispánii, severní Afriku a zvlášť Kartágo, dobyli i Malou Asii, Fénicii, Egypt, Palestinu, Babylónii, Asýrii a mnohé další země. Mnoho z těchto budoucích událostí viděl díky vizím Anchisese také i zakladatel slavného města Říma a  římské říše, neohrožený a hrdinný Trójan  Aeneas.              

        

                                                                                                                                                                   

 

 

                                                                                                                                                                 M.Č.