Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

             Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka,

                                      opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.

                                                                                                                         Jer 17, 5

                                      Střezte se, aby nebyla svedena vaše srdce a nesešla na zcestí

                                                                     a nesloužili jste cizím bohům a neklaněli se jim.

                                                                                                                                      Dt 11, 16

                                                         Prvním původcem - z hlediska židovské víry a učení jedinečného existujícího Boha Stvořitele a dárce Tóry - naprosto nepřijatelných zvěstí o židovském řemeslníkovi Ježíšovi z Nazareta jako bohovi, případně synovi tohoto boha, pochopitelně nebyl nikdo z jeho národa. Byl jím odpadlík od Ježíšovy víry, emocemi silně ovládaný, přecitlivělý, a pro jeho okolí zpočátku velmi nedůvěryhodný a problematický, tvrdošíjný, konfliktní a názorově nestálý, labilní člověk nevyjasněného původu a zatajované minulosti, údajný, ale nikdy hodnověrně nedoložený Žid z diaspory. Vůči svým kritikům byl jako podle svých vlastních slov „Kristův pověřenec“ velmi autoritativní a často jízlivý, stejně tak i nedůtklivý, konfrontační, a ve svých argumentacích autoritářský. Uvedené a další podobné mravní a povahové vlastnosti zcela nepřehlédnutelně vyplývají z jeho celkem sedmi listů (Řím, 1. a 2.Kol., Gal, 1. Tes, Flp, Flm), uvedených v našem Zákoně, a zvlášť výrazně vyvstávají především z listu do pohanské Galacie. To je ostatně jeho jediný list, kde o sobě alespoň něco málo naznačuje. Otázka zní proč, ale k téměř  mlčení měl zřejmě určité zásadní důvody, které by možná ke splnění tak velkého a odpovědného úkolu, jako je vytvoření nového náboženství, nemalou měrou snižovaly a relativizovaly jeho odbornou i mravní způsobilost. Jeho původ, stav, skutečná státní i náboženská příslušnost je nejasná, stejně jako jeho rodina, datum narození, úmrtí a podobně. Navzdory tomu právě tento člověk začal jednoho dne prohlašovat, že ve snu viděl nanebevzatého Krista, a ten prý právě jeho pověřil založením po teologické stránce zcela nového nežidovského náboženství…

Náboženství z teologického hlediska ovšem zcela odlišného od vlastního náboženství toho, kdo ho měl prý vytvořením nového náboženství pověřit. Jinak řečeno, Pavel se snaží oslovené přesvědčit, že zbožný Žid Ježíš, horlivý a velmi aktivní vyznavač víry v jediného vždy existujícího Boha Stvořitele, ochránce a Otce židovského národa, si posmrtně vybral právě jeho, a pověřil ho vytvořením nového nežidovského náboženství, ve kterém bude on sám, Ježíš, vystupovat jako všemocný Bůh, Mesiáš a Stvořitel světa. Zásadní rozpor, že sám Ježíš ale po celý svůj život právě tohoto Boha Stvořitele, Otce každého příslušníka židovského národa vyznával, modlil se k němu a velmi důsledně zachovával Tóru, buď náš zakladatel vůbec nevěděl, nebo ho považoval za zanedbatelný, bezpředmětný detail...

Tento navenek velmi sebevědomý člověk, bohužel však i mnoha podle potřeby měnících se tváří i názorů, byl ke svým náboženským oponentům, popřípadě přímým odpůrcům jeho vlastní nové, převratné teologické vize, zcela nesmiřitelný. Pavel svoji bohatou fantazii, barvitou výmluvnost a schopnost vytvářet a podávat vlastní snové představy jako skutečnost nesmírně sugestivním způsobem, získal zřejmě v mládí ve své pohanské domovině, kde se s nejrůznějšími bájemi a mýty setkával denně „na každém kroku“.

Jeho - na základě jediného snu - vlastní náboženství zcela nepochybně nese množství evidentních ukazatelů, výrazných podobností, ovlivnění a inspirací především řecko-římskou, ale také i staroegyptskou pohanskou mytologií, a jejich mýty jako například Apollónovým, Dionýsovým nebo Mithrovým a dalšími. Patřil k nim i v Pavlově původní domácí Malé Asii velmi známý mýtus egyptského boha Osirida, který je pro nás křesťany významný tím, že jeden řecký papyrus zaznamenal popis kouzelného rituálu, kdy jsou nad pohárem vína představujícím Osiridovu krev pronášena zaklínadla, aby se mu konečně splnilo jeho velké tajné přání z citové oblasti. Jiný popis magického kouzla ze stejného zdroje zase uvádí proměnu vína v jeho krev, a to je pro nás už nesmírně důležité. Vůbec nejstarší líčení poslední společné večeře v Jeruzalémě před Ježíšovým zatčením, a především pak citování jeho údajných slov o vínu, které se proměňuje v jeho krev, a které jsou středem každé naší eucharistické oběti, totiž nepochází od nikoho jiného, než opět od Pavla, který se pochopitelně poslední Ježíšovy večeře nemohl účastnit. Jak tedy k těmto pro naše křesťanské bohoslužby naprosto zásadním, údajným Ježíšovým slovům, které líčí ve svém listu (1.Kor 11, 23-25), a kterými nás nabádá pít jeho krev, tedy porušit jeden za základních zákazů s Boha, kterého Ježíš i celý jeho národ vyznával jako svého nebeského Otce, vlastně přišel? Zřejmě buď následkem zvláštního stavu jeho mysli, nebo opět ze svého snu, který zřejmě obsahoval veškeré zásadní teologické principy budoucího nového náboženství…Jak doslova píše: „Já jsem přijal od Pána…“ (1.Kor 11, 23) Vedle celé nové převratné teologie náš zakladatel údajně od Ježíše přijal ve snu zřejmě také i podrobnou rekonstrukci průběhu poslední večeře před zatčením.

Pavlovo myšlení, projevy i chování tedy naprosto jednoznačně nesou mnohé výrazné stopy ovlivnění především řeckým pohanstvím, a je dost pravděpodobné, že se některých jeho helénských polyteistických aktivit alespoň v mládí zúčastňoval. Proto se do těchto důvěrně známých pohanských končin svojí vlastní, po teologické stránce naprosto jedinečnou představu o bohu, opakovaně vydával hlásat. V Ježíšově židovském národě, který skutečný, jediný a vždy existující nesmrtelný Bůh a Stvořitel vší existence vyvedl z egyptského otroctví, uzavřel s ním Smlouvu, a poté mu daroval Své vlastní učení nazvané Tóra, nemělo pochopitelně uplatnění Pavlova snu do praxe pražádnou šanci. Podle slov jednoho historika prý svými prvními pokusy o to, více něž zlobu nebo rozhořčení, vzbuzoval  spíše soucit. 

Jelikož zájemci o jeho učení pocházeli drtivou většinou z jeho domovského pohanského prostředí, nebyl pro něho problém k široké škále svého vlastního náboženského učení využívat rozsáhlé argumentační podpory z těchto obecně známých pramenů, jak zřetelně vyplývá například v případě tématu výkupné oběti Ježíše Krista právě s pomocí zdrojů z řeckých mýtů a bájí. Pokud by náš zakladatel pocházel z jiného než pohanského prostředí, a těmito znalostmi a prostředky ve svých evangelizačních aktivitách mezi pohany nedisponoval, jeho vlastní nežidovské náboženství (v nejzásadnějších teologických bodech zásadně odlišné od vlastní víry toho, koho posmrtně chápe a nazývá Kristem, Spasitelem, Božím synem, a jen podle autora Lukášových Skutků prý i Mesiášem), by nikdy nevzniklo. Uvedená cesta propojením rozvinutého především řeckého pohanství se zbožným židovským člověkem (o němž však, stejně jako o jeho osobní víře nevěděli Pavlem oslovovaní pohané většinou naprosto nic), byla pro našeho zakladatele jedinou šancí, jak výhradně v tomto jemu tak blízkému kultovním prostředí své vlastní náboženství uchytit. Svoji původní naivní fixní ideu o nahrazení Ježíšova téměř dvě tisíciletí existujícího náboženství, lépe řečeno smluvního vztahu s Bohem vší existence, svým vlastním, tehdy ještě pre-náboženstvím, musel po zmíněném fiasku velmi brzy opustit a přesunout do pohanské Malé Asie. Jakákoli sebenepatrnější stopa pokusu infiltrace pohanství se všemi možnými formami svého polyteismu do víry Ježíšova národa byla zákonitě hned v zárodku rázně odmítnuta a zavržena v souladu s pokyny a příkazy, které židovský národ obdržel od svého jediného a všemocného Boha a Stvořitele světa v Tóře.

Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že po dokončení dodnes nevyjasněně motivovaného budování svého nežidovského náboženství během jeho záhadného několikaletého pobytu kdesi v pohanské Arábii, a uvedení jeho výsledků do praxe mezi maloasijskými pohany, prokázal až geniální smysl pro strategii, jedinečnou schopnost ovládnout lidskou mysl, výrazný přesvědčovací talent, houževnatost, obětavost a neuvěřitelnou vytrvalost při překonávání i těch největších překážek. Zbožní Židé ho samozřejmě vnímali jako sektáře a jeho prvocírkev byla přibližně dvě století vnímána skutečně jako jen další sekta. Jak jsme už mnohokrát uvedli, pro Ježíšův národ vždy bylo a zůstalo Pavlovo učení naprosto nepřijatelné z dlouhé řady důvodů, především pak proto, že od základu naprosto odporovalo jejich víře a učení Tóry jediného existujícího Boha, Stvořitele světa a vesmíru. Tedy učení, které vyznával a velmi aktivně praktikoval právě ten samý Ježíš, kterého si zakladatel křesťanství do jeho středu ustanovil jako boha. Je téměř jisté, že kdyby své vlastní učení o Ježíši jako bohovi zkoušel v Izraeli prezentovat ještě za jeho života, zbožný Ježíš sám by se takovému - z hlediska jeho židovské víry v jediného Boha nesmírně rouhavému - nařčení účinně bránil, a s Pavlem udělal velmi rychlý proces. Možná podobný tomu, jako když si podle Písma údajně upletl bič, a z prvního nádvoří Jeruzalémského Chrámu prý začal za použití hrubého násilí vyhánět prodejce obětních zvířat a směnárníky, přestože tam byli naprosto legálně. Jejich činnost byla totiž především o velkých svátcích velmi potřebná a žádaná, a za svá vymezená prodejní místa saducejským správcům Chrámu řádně platili pevně stanovený nájem.

Náš zakladatel měl k Zákonu Stvořitele vší existence vcelku negativní stanoviska bez ohledu na to, že Boží Tóra byla celoživotním vodítkem a nejposvátnějším průvodcem života každého věřícího Izraelity, tedy i Ježíše, jeho rodiny,  učedníků a dalších. Pavel v Tóře velmi často spatřoval naprosto chybně to, co tam ve skutečnosti nikdy nebylo, a naopak v ní většinou nedokázal objevit a pochopit, co je v Tóře hlavním obsahem a posláním, a co pro život  člověka toto Boží dílo znamená. O Božím Zákonu se vyjadřoval mnohokrát, ale z jeho vztahu k tomuto učení vyplývá, že zřejmě nikdy řádně neporozuměl Ježíšově náboženské praxi založené na Božím zjevení a právě na poznání Jeho Tóry. Na toto téma jsme se zamýšleli už mnohokrát, například zde: https://svatyaugustin.estranky.cz/clanky/dalsi-prispevky-k-tematu-zide-a-krestane/pavluv-problem-s-jezisovym-zakonem.html.

Na světě zřejmě nebude mnoho náboženství, která vznikla na základě údajného jednoho snového prožitku jediného, do té doby neznámého a bezvýznamného člověka. Ježíšova matka, stejně jeho celá židovská rodina se o Pavlových představách, že by jeden člen jejich rodiny, kterého před lety Římané ukřižovali, měl být mesiášem židovského národa a preexistujícím nesmrtelným bohem stvořitelem, začaly možná dozvídat – pokud vůbec - až expost, a to nejdříve dvě desetiletí po jeho ukřižování, kdy Pavel začal jako vůbec první člověk psát své listy o bohu Ježíšovi pohanům. Na podporu Pavlových evangelizačních snah začal až další dvě desetiletí po něm psát ve stejném duchu o Ježíšovi neznámý autor tzv. Markova evangelia, který v žádném případě nepatřil mezi jeho učedníky. Až přibližně padesát (sic!) roků od Ježíšovy smrti se objevuje další podobné, podpůrné dílo vytvořené na objednávku, od dalšího nejmenovaného autora, kterému prvotní církev přisoudila jméno Marek, tedy tzv. Evangelium podle Marka. Zbylí dva autoři evangelií, z nichž také ani jeden nemohl být Ježíšovým apoštolem, tedy autor tzv. Lukášova evangelia napsal svoji práci až na konci prvního století, a autor čtvrtého evangelia nazývaný jako Jan, psal o Ježíšovi jako o bohovi dokonce až ve druhém století.

Ježíš byl pro jeho židovské rodiče, sourozence a jeho okolí běžným zbožným řemeslníkem navíc obdařeným léčitelským nadáním, a nakonec až ve zralém věku také i putujícím židovským náboženským aktivistou a obroditelem. V té době se po izraelské zemi pohybovalo množství zbožných buditelů (včetně Ježíšova velmi významného bratrance Jana Křtitele, jeho učitele), kteří intenzivně burcovali židovský lid ke změně chování a náboženského života před dávno očekávaným příchodem Mesiáše tohoto národa. Důležité je mít stále na paměti, že tímto Mesiášem v žádném případě nikdy neměl (a nemá) být Bůh Stvořitel světa, nýbrž člověk z Ježíšova národa. Dále je stejně důležité, že se velmi zbožný Ježíš příkladně zachovávající předpisy Boží Tóry, pochopitelně nikdy za židovského Mesiáše nepovažoval, ani neprohlašoval. Právě naopak ho stejně jako celý jeho národ očekával a lid burcoval, aby se na jeho příchod v pokání připravili!

Smysl jeho veřejné putovní kazatelské činnosti v žádném případě nebylo přesvědčování (ani za pomoci veřejných demonstrací svých určitých léčitelských schopností) svého židovského národa, že právě on je Bohem, který stvořil vesmír, svět, i je samotné, jak se bohužel ještě dnes občas někde dočteme. Jeho veřejná náboženská angažovanost (inspirovaná svým bratrancem a učitelem Janem Křtitelem) spočívala v oprávněné kritice nejrůznějších nešvarů některých náboženských skupin a sekt, ale především v iniciaci věřícího lidu na židovském venkově k duchovní obnově, očistě, a prohloubení jejich náboženského života před tehdy zvlášť intenzivně očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Tvrzení, že tento Mesiáš do židovského národa už přišel, a že jím má být právě Ježíš, opět nepochází od nikoho jiného, než od zakladatele křesťanství, apostaty od Ježíšovy víry a Pavla. A to přesto, že toto téma se vždy týkalo výhradně Bohem vyvoleného židovského národa a žádného jiného náboženství. Tento fakt však Pavla nemohl odradit od implantace - pro židovský národ - nesmírně významného tématu „Mesiáš, člověk posledních dní přijde ze židovského národa“ do svého nového nežidovského náboženství, a dokonce mesiášskou osobnost posmrtně přiřknout člověku, kterého neznal, nikdy neviděl, a nikdy se ani nechystal ho osobně poznat, přestože mu k tomu nic nebránilo... Škoda, že se Ježíš této svévolné manipulaci s jeho existencí už bohužel nemohl bránit. Jak už jsme se zmínili, kdyby žil a něco podobného by se mu opravdu stalo – což už samo o sobě je téměř vyloučené - bezpochyby by si s dotyčným takové nežádoucí nařčení velmi důrazným způsobem vyřídil.

Tím jsme se dostali k dalšímu názornému příkladu jednoho z velkého množství významných a zásadních protiřečení a paradoxů naší víry vůči víře, kterou naprosto nepochybně svým zbožným životem důsledně a s nesmírnou úctou k velkému Tvůrci Tóry praktikoval Ježíš. Jak už jsme řekli, on sám, jeho rodina, sourozenci, učedníci, přátelé a v podstatě celý židovský národ se intenzivně a často v dlouhých očistných postech a hlubokém pokání připravovali na dávno prorokovaný příchod Mesiáše, který měl po svém nástupu pro svůj národ vykonat řadu osudových činů.

Mesiáš tedy v žádném případě nikdy neměl být, a samozřejmě ani nebude jediný existující Bůh Stvořitel a Otec svého požehnaného židovského národa. Bude to člověk. S naším pavlokřesťanstvím, ve kterém je bohabojný Žid, syn zbožných rodičů Ježíš považován a vyznáván nejen za tohoto Boha Stvořitele, ale zároveň i za Mesiáše (tedy jako  slavnostně a veřejně uvedená osoba do své mimořádné, Stvořitelem určené funkce), stále očekávaný židovský Spasitel samozřejmě nemá nic společného. Ovšem navzdory tomu jsme - tak jako desítky jiných skutečností z Ježíšova náboženství a jeho vlastní praxi, díky neznámým autorům jednotlivých evangelií počínaje tzv. Markem - také i postavu tohoto století očekávaného Mesiáše Židů svévolně umístili do zbožného Žida Ježíše (stejně jako v případě existence Boha Stvořitele světa), a ztotožnili ho s ním.

V našem křesťanském Zákoně o Ježíšově údajném mesiáštví nalezneme více než sto osmdesát zmínek (formou titulů Mesiáš nebo Kristus, počítáme-li k tomu i užívání podobného titulu Ježíše i jako Spasitel, který je synonymem jak pro Krista, tak i Mesiáše) od Pavla a jednotlivých autorů evangelií, kteří své práce o Ježíšovi jak už jsme zmínili, psali přibližně dvacet až sedmdesát a více roků po jeho smrti. Ti všichni píší o Ježíšovi, kterého ani jeden z nich nikdy neviděl, ve smyslu Mesiáše jako boha přesto, že se zbožný Ježíš ve skutečnosti nikdy za pomazaného nepovažoval a nevyhlašoval, ani ho tak naprosto nikdo v židovském národě samozřejmě nevnímal. Důkazů o tom je bezpočet, uvedeme ale jen pár namátkou. Kupříkladu proč by o tomto celonárodně toužebně očekávaném údajném příchodu nikdo nic za Ježíšova života z jeho národa nenapsal, pokud by ho za Mesiáše považoval? Proč v židovském národě neexistuje žádná zmínka v tomto smyslu alespoň po jeho ukřižování Římany? Proč se v Izraeli žádná zmínka ve smyslu Ježíše jako údajného příchozího Mesiáše nepředávala alespoň ústně? Proč Ježíš nesplnil ani jeden z těch nejzákladnějších činů, které od židovského Mesiáše očekává jeho národ? Proč se o jeho údajném Mesiášství jako první, a opět až desítky roků po jeho smrti museli zmínit až křesťané, kterých se ale očekávání židovského Mesiáše ani v nejmenším netýkalo? Pro úplnost podotýkáme, že koncepce mesiáše a zachránce židovského národa je v jejich Písmu pouze jen naznačena, a nejvíce rozšířena mezi lidmi byla vždy v hrůzných obdobích jejich pronásledování jako útěcha. Samozřejmě se jednalo i o nekonečně dlouhá a opakovaná období našeho přímého křesťanského útlaku, utrpení a vražedného genocidního běsnění, kterému především ve středověku padly za oběť statisíce bezbranných a nevinných příslušníků Ježíšova národa.

Ovšem už o mnoho staletí dříve v různých vlnách židovský národ nesmírným způsobem fyzicky i duchovně trpěl a strádal. Zřejmě největším duchovním utrpením celého Ježíšova národa v dějinách bylo jejich vyhnání ze své Bohem dané země, a současné druhé zboření Jeruzalémského Chrámu pohanskými Římany, jejichž přímí potomci tři století poté přijali za vlády císaře Theodosia I. křesťanské náboženství jako státní náboženství celé Římské říše. Stalo se tak díky vzájemným pragmatickým kalkulem vytvořenému ostudnému holportu mezi Římem a křesťany ve smyslu: „Váš mocný Bůh nám bude pomáhat v našich dalších válečných vítězstvích, my přijmeme vaší víru, aby se nás za naše vítězství modlilo víc, a vy od nás dostanete majetek a moc v takovém rozsahu, o jakém se vám nikdy ani nesnilo.“ Židé a celé židovství v říši bylo následkem toho především na přání církve i nadále nesmírně perzekvované a všeobecně decimované, a potomci Ježíšových vrahů se tak obratem stali alespoň oficiálně jeho uctívači a vyznavači jeho božské moci a síly. Naše katolická církev v souvislosti s těmito pro ní nesmírně významnými materiálními zisky a dalšími zásadními změnami v její prospěch přijala oficiální název Římsko – katolická, kdy na první místo umístila jméno národa, který odsoudil a ukřižoval Ježíše, ke kterému se od té doby modlí jako ke svému bohu. Tedy z morálního hlediska bezesporu nemravná symbióza „ještě včera“ tradičně pohanského císařství s tehdy ještě čistou, dvě a půl století existující Pavlovou církví, která se tímto ostudným krokem zásadně zpronevěřila jeho představám a ideálům, pro které své nové náboženství s tak nesmírným, a obdivuhodným nasazením utvářel a nakonec úspěšně vybudoval.

M.Č.